Jak málo to odpovídá zájmům a cítění většiny německého lidu, je také zřejmé, jak malý je v Německu aktivní odpor proti průběhu války. Ne nadarmo to ti, kdo jsou u moci vidí jako tichý souhlas s jejich extrémně nebezpečnou politikou. Ne nadarmo považují za ruskou slabost, že mnohá varování o „červených liniích“ nebyla následována významnými kroky ze strany vedení Moskvy. Ať už jsou taktické a strategické důvody Kremlu jakékoli, povzbuzuje to Macrony, von der Leyeneové nebo Stoltenbergy, aby pokračovali ve vysoce rizikovém kurzu agrese.
Téměř všichni západní politici ve vládě mají zřejmě větší strach z blížící se porážky režimu v Kyjevě než z ruských protiútoků. Bojí se ztráty tváře. Kancléř Scholz zatím tento strach přechovával jen omezeně, neboť na rozdíl od hlasitých válečných štváčů jako Strack-Zimmermann, Kiesewetter nebo Baerbocková reagoval poněkud klidně. S tím je teď konec.
Oznámení spolkové vlády, že německé zbraně smí být na ruském území používány pouze „omezeně“, jsou vypočítány na základě hlouposti lidí. Protože Scholz přenechává kontrolu nad německými zbraněmi režimu, který už několik dní po vypršení funkčního období Zelenského nemá zvoleného a tudíž odpovědného prezidenta, pouze tlačí vojáky do své armády nátlakem a terorem a zjevně ani jediný muž z Ukrajiny v zahraničí není ochoten se vrátit a nastoupit k vojenské službě. V Kyjevě již neexistují žádné fungující, demokraticky legitimizované struktury. Chybí přesně to, co má být rozhodujícím rozdílem v „autokratickém“ ruském systému.
Političtí podporovatelé a finančníci de facto diktátora Zelenského v Berlíně také ukazují, jakou vlastně stojí jejich únavné dovolávání se demokracie a demokratických hodnot: absolutně nic. Není to však o nic větší překvapení než pád kancléře, který je jen prominentním vazalem v systému impéria dluhů a lží, jehož dominantní stát, USA, právě Donald Trump označil za „fašistický“.