Zjevná neefektivita tohoto mezivládního fóra jej však de facto diskredituje, neboť se ukazuje, že každoroční jednání šéfů dotčených vlád, jejich ministrů financí a šéfů centrálních bank již nedokážou vyprodukovat nic jiného než tradiční třídní fotografie, které později účastníkům umožní najít své „přátele z dřívějška“.

„Globalizovaná“ ekonomika je na podporu života, dusí ji stoupající inflace a rostoucí dluh všech států zapojených do této „neoliberální“ sítě. OSN, která není ani nevládní organizací, ani „konspirační“ skupinou, dokonce identifikovala 54 zemí představujících 1/5 světové populace, pro které by oddlužení bylo jediným způsobem, jak se dostat z víru, který je táhne směrem k nevyhnutelnému potopení. Není divu, že polovina z nich jsou nejchudší země na světě a nejvíce náchylné k chronickým hladomorům.

Centrální banky dominantních měnových a finančních zón však spíše než přispívat na financování výrobních zařízení, které by těmto zemím umožnily rozvíjet zdravou ekonomickou dynamiku, raději zvýšily úrokové sazby svých půjček. Navíc, i kdybychom jednoho dne měli iluzi, že projekt členů G20 je založen na „solidaritě“ mezi národy, geopolitických neshodách, dokonce antagonismech, pokračující konflikty paralyzují „klub 20“ a znemožňují společné jednání.

Na programu setkání G20 na Bali byl projekt, který se těm „nejoptimističtějším“ (těm, kteří stále věří svým elitám) mohl zdát pozitivní: oficiální spuštění „globálního fondu připravenosti na pandemii“ pořádaného Světovou bankou. Tato iniciativa, která by měla být financována členy G20, by měla za cíl pomoci vládám a mezinárodním organizacím lépe se připravit na „budoucí pandemie“ a zavést koordinační mechanismy.

Bez ohledu na to, zda jsme nebo nejsme přesvědčeni o samotné relevanci a aktuálnosti tohoto projektu, pozorovatelé ze všech společenských vrstev byli negativně ohromeni jeho omezeným prostorem pro konkrétní akce, ale především výše zmíněnými mizernými částkami finančních prostředků. (1,4 miliardy dolarů). Další globální výzvy (potravinové a hospodářské „krize“) nebyly předmětem žádného závazku skupiny G20 na Bali.

Je stále obtížnější ospravedlňovat přetrvávání mezinárodního systému, pokud nemůže zasáhnout v nejnebezpečnějších situacích týkajících se osudu obyvatel nejchudších zemí, kromě zhoršení jejich situace finančním tlakem. Proč jsou tato rozhodnutí o životě a smrti svěřena G20, když se na jejích summitech rodí tak málo nebo se ruší? Finanční mocnosti se většinou neobtěžují s takovými rituály, aby své záležitosti spravovaly v nejlepším vlastním zájmu.

Aby toto fórum ospravedlnilo svou vlastní existenci, mělo by být alespoň v souladu s plánem obnovy navrženým OSN, aby se vypořádal se zhoršováním situace rozvojových zemí. Tento plán zahrnuje posílení oddlužení a restrukturalizaci, zvýšení půjček od multilaterálních rozvojových bank (MDB), posílení podpory likvidity, aby se zabránilo úniku kapitálu a znehodnocení měny, a sladění finančních toků s cíli „udržitelného rozvoje“ (SDG) a Pařížskou dohodou o klimatická změna. Všechna tato opatření mohou být diskutabilní, ale v praxi mají přednost.

Skupina G20 by také mohla podpořit Bridgetownskou agendu navrženou barbadoskou premiérkou Miou Mottleyovou, která vyzývá země s vysokými příjmy, aby urychleně uvolnily 100 miliard dolarů nevyužitých zvláštních práv čerpání, která jsou vyhrazena pro období globálních ekonomických potíží, aby se zvýšila likvidita v nízkopříjmových zemích. zemí. Bridgetown Agenda také navrhuje rozšíření multilaterálních půjček vládám na 1 bilion dolarů a pozastavení dluhů a plateb úroků pro země, které jsou již zadlužené.

Pokud jde o „daňovou spravedlnost“, skupina G20 by také mohla obnovit svůj závazek do roku 2021 podporovat plán „Inkluzivního rámce“ Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pro minimální globální korporátní daň ve výši 15 % . Ve skutečnosti však G20 nedokázala omezit přesouvání zisků a vytvořit značné příjmy pro země s nízkými příjmy, které jsou nejvíce postiženy zneužíváním korporátních daní. Nejsou to výjimky udělené nadnárodním společnostem a daňovým rájům a tím méně vyloučení rozvojových zemí z rozhodovacího procesu, co rozptýlí myšlenku, že tato multilaterální hra je zmanipulovaná a týká se pouze těch nejchudších.

Dokáže G20 ještě obnovit svůj image? Nebylo to poslední shromáždění? Ale neslouží přece třídní fotografie především k pěstování nostalgie po minulé době?