Pět týdnů po smrtícím útoku Hamásu 7. října 2023 se ve Washingtonu shromáždilo asi 290 000 lidí, většinou amerických Židů, aby znovu potvrdili svou podporu Izraeli, požadovali propuštění rukojmí zadržovaných v Gaze a odsoudili antisemitismus. Jednalo se pravděpodobně o největší proizraelskou demonstraci v historii Spojených států. Z čistě politického hlediska byla tato mobilizace také nejméně nutná, neboť vláda pana Josepha Bidena již jednoznačně přijala všechny tři výše uvedené postoje, uvádí Le Monde dipomatique.
Tato mobilizace byla v ostrém kontrastu s přibližně dvěma tisíci demonstranty, kteří se shromáždili "na solidaritu s židovským lidem" na začátku předchozí války mezi Izraelem a Hamásem v květnu 2021. Před třemi lety většina progresivních židovských organizací "pro mír" bojkotovala iniciativu, protože její organizátoři podle nich ztotožňovali jakoukoliv kritiku sionismu s antisemitismem. Naposledy, 14. listopadu, přišly tyto organizace v hojném počtu, avšak vyzvaly pana Bidena, aby vyvíjel tlak na vládu pana Benjamina Netanjahua, aby zastavil masakry palestinských civilistů. Na akci byli přítomni také vůdci obou stran reprezentovaných v Kongresu, kde podpora Izraele má zázračnou schopnost sjednocovat příznivce pana Bidena a stoupence pana Donalda Trumpa.
Když Anthony Jones („Van Jones“), černý a „progresivní“ komentátor Cable News Network (CNN), na pódiu přednesl jemnou rovnováhu – „Modlím se za mír. Ať už nejsou žádné rakety z Gazy. A žádné bomby také na obyvatelstvo Gazy“ – dostal na oplátku salvy pískotu a volání „žádné příměří!“. Mezitím se na okraji akce formovaly menší protidemonstrace pod záštitou „dissidentských“ židovských skupin Jewish Voice for Peace (Židovský hlas pro mír) a IfNotNow (Pokud ne nyní).
Tyto skupiny se v předchozích týdnech masivně mobilizovaly proti bombardování palestinské enklávy. Společně s dalšími kolektivy, palestinskými i ne-palestinskými, demonstrovaly opakovaně, paralyzovaly dopravu a okupovaly nádraží ve velkých městech země – dokonce i Kapitol – s požadavkem na ukončení dodávek zbraní Izraeli a naléháním na pana Bidena, aby využil své moci k okamžitému zastavení masakru.
Ačkoli bylo protidemonstrantů méně než proizraelských demonstrantů 14. listopadu, neztráceli na významu jako reprezentanti celkové americké populace, která je ve většině proti válce v Gaze. Podle průzkumu provedeného ještě předtím, než počet palestinských obětí překročil hranici deseti tisíc, 66 % amerických voličů vyjádřilo „úplný“ nebo „přibližný“ souhlas s návrhem na okamžité příměří. Významný počet Židů byl také pro, zejména mezi mladšími 24 let, kteří jsou stále více citliví k osudu a právům Palestinců, zatímco v Izraeli stejná věková skupina se velmi silně přiklání k opačnému názoru.
I když útok Hamásu a izraelská reakce nezměnily zásadně politické postoje amerických Židů, určitě prohloubily jejich rozdíly.
V otevřeném dopise žádajícím prezidenta Bidena o podporu okamžitého příměří, více než pět set zaměstnanců přibližně stočtyřiceti amerických židovských organizací mimo jiné prohlásilo: „Víme, že vojenské řešení této krize neexistuje. Víme, že Izraelci i Palestinci zde zůstanou, a že bezpečnost Židů ani osvobození Palestinců nemůže být dosaženo, pokud se jedno staví proti druhému.“ Jedenáct demokratických senátorů navíc podepsalo dopis, ve kterém vyzvali prezidenta Bidena, aby uznal, že „rostoucí a prodlužující se utrpení v Gaze je nejen nesnesitelné pro palestinské civilisty, ale také škodlivé pro bezpečnost izraelských civilistů zhoršením stávajících napětí a oslabením regionálních aliancí“. Vyzývají Bílý dům, aby zasáhl u Izraele a vynutil si od něj ústupky, požadavek, který by byl v americké politické scéně před deseti lety nepředstavitelný.
Tyto výzvy a prohlášení odrážejí hlubokou změnu v americké společnosti a mezi americkými Židy ohledně Izraele a jeho politiky. Zatímco podpora Izraele zůstává silná v určitých částech americké populace, narůstající kritika jeho postupů vůči Palestincům a otázky týkající se lidských práv a mezinárodního práva znamenají, že americká podpora již není tak bezpodmínečná, jak bývala. Důležitým aspektem je rovněž rostoucí propast mezi izraelskými a americkými Židy, což je trend, který může mít dlouhodobé důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi a pro budoucnost regionu.
V kontextu těchto událostí je tedy zřejmé, že americká politická a společenská krajina se vyvíjí směrem k většímu zpochybňování dosavadních politik a hledání nových cest k dosažení trvalého míru a spravedlnosti na Blízkém východě. Otázka, jak se Amerika a Izrael vyrovnají s těmito výzvami a jaký vliv to bude mít na jejich vzájemné vztahy, zůstává otevřená a bude nepochybně předmětem dalšího diskurzu a analýzy v nadcházejících letech.
Na druhou stranu, i když nevyzval k příměří, Bernie Sanders nešetřil svými útoky proti "extrémně pravicové vládě Netanjahua", když tvrdil, že jeho "téměř totální válka proti palestinskému lidu je morálně nepřijatelná a porušuje mezinárodní právo". Sanders také požadoval, aby americká pomoc Izraeli (3,8 miliardy dolarů ročně) byla od této chvíle podmíněna právem obyvatel Gazy vrátit se do svých domovů, ukončením násilí ze strany osadníků na Západním břehu, zastavením politiky expanze osad a obnovením mírových rozhovorů s cílem dosáhnout řešení ve formě dvou států.
Americký prezident však zdá se přeceňuje vliv, který může mít na pana Netanjahua, který již v roce 2001 sdělil skupině osadníků na Západním břehu: „Ameriku lze snadno pohnout správným směrem... Nezatopí nám.“ S podporou svých nejextrémnějších ministrů a zapálených příznivců izraelský premiér opakovaně ponižoval svého amerického spojence, aniž by se nějak tajil o svém záměru uspořádat druhou Nakbu, která by Palestince z Gazy přinutila emigrovat do Egypta a jinam. Jeho podmínkou pro ukončení bojů jsou tři cíle: „Zničit Hamas, demilitarizovat Gazu a deradikalizovat palestinskou společnost.“
Tím, že americký prezident Joe Biden jedná samostatně, navíc oslabuje své šance na znovuzvolení v listopadu příštího roku. Pokud politika proizraelského prezidenta rozčiluje většinu demokratických sympatizantů, zejména mezi mladšími voliči se šíří nespokojenost: 70 % voličů mladších 24 let by pravděpodobně bylo proti alianci Biden-Netanjahu. Mnoho Američanů arabského původu rovněž oznámilo, že tentokrát pro pana Bidena hlasovat nebude, ačkoliv si jsou vědomi, že republikáni podporují izraelskou věc s ještě větším nadšením než demokraté.
Několik důvodů vysvětluje, proč pan Biden přijal tak velké politické riziko. Jeho láska k Izraeli a sionistickému příběhu je dobře zdokumentována. Během své prezidentské kampaně v roce 2020, kdy jeho levicoví rivalové, pan Sanders a paní Elizabeth Warrenová, odmítli vystoupit před Aipacem a vyzvali k podmíněné pomoci Izraeli – postoj, který v té době podporovala většina amerických Židů –, pan Biden tuto pozici ostře kritizoval jako „naprosto skandální“. Jako viceprezident pana Baracka Obamy se jednoho dne před židovským publikem pochlubil: „Od Aipacu jsem dostal více peněz než někteří z vás.“
Tato situace ukazuje na hluboké rozpory v americké zahraniční politice a na výzvy, kterým čelí americké vedení v kontextu své podpory Izraele. Zatímco pan Biden a jeho administrativa se snaží udržet silné vazby s Izraelem, narůstající vlna kritiky jak uvnitř, tak i vně jeho vlastní strany poukazuje na složitost vyvážení tohoto partnerství s respektováním mezinárodního práva a lidských práv, píše dále Le Monde diplomatique.
Psali jsme:
Zřejmé je, že americká politika vůči Izraeli zůstává kontroverzní téma, které rozděluje jak politickou třídu, tak i veřejnost. Jak se ukázalo, přístupy k Izraeli a Palestinské otázce mohou mít značný vliv na americkou domácí politiku a mohou ovlivnit výsledky voleb. V tomto kontextu se objevuje otázka, zda bude možné najít cestu k trvalému míru na Blízkém východě, která by zohlednila potřeby a práva všech zúčastněných stran, a zda americká podpora Izraeli podstoupí v budoucnosti jakékoli zásadní změny v reakci na měnící se politické a společenské klima v USA i na mezinárodní scéně.
V kontextu americké politiky také Bidenova administrativa zohledňuje nezpochybnitelnou moc, kterou mají americké konzervativní židovské organizace. Tyto organizace se snaží sankcionovat každého politika, který se pokusí odchýlit od proizraelské ortodoxie. V roce 2009, na začátku Obamova prezidentství, když se Obama, tehdy velmi populární, snažil oživit mírové diskuse žádáním Izraele o zastavení expanze osad na Západním břehu, Aipac odpověděl dopisem podepsaným 329 členy Sněmovny reprezentantů (ze 435), který prezidenta vyzval, aby svou žádost předložil Izraelcům "v soukromí"... Obama přiznal, že brzy pochopil, že jakýkoliv spor s Izraelem "se platí politickou cenou v jeho zemi, která nemá obdoby v případě, že jde o Spojené království, Německo, Francii, Japonsko, Kanadu nebo jakéhokoli jiného z jeho nejbližších spojenců".
Dnes, v úplném nesouladu s demokratickou orientací 70 % amerických Židů, proizraelské organizace shromažďují miliony dolarů od konzervativních dárců, aby podpořily kandidáty, kteří následují linii pana Trumpa během republikánských primárek, a porazily progresivní kandidáty považované za nedostatečně loajální k izraelské věci během demokratických primárek. Volební akční výbor Aipacu, United Democracy Project, tak v roce 2022 utratil téměř 36 milionů dolarů ve snaze porazit čtyři nejznámější členky levého křídla Demokratické strany a sympatizantky palestinské věci, paní Rashidu Tlaib, Ilhan Omar, Alexandrii Ocasio-Cortezovou a Ayannu Pressley. Přestože se jim to nepodařilo, pokus se letos zopakuje. Plánuje se také získání 100 milionů dolarů, aby demokraté neustoupili od své neochvějné podpory Izraele a Likudu, strany pana Netanjahua. V případě, že není k dispozici přijatelný kandidát, Aipac si ho najme sám. Dva obyvatelé Detroitu tak vyprávěli o nabídce 20 milionů dolarů výměnou za kandidaturu proti paní Tlaib, jediné palestinsko-americké člence Kongresu, která byla svými kolegy vyloučena z výboru pro zahraniční věci Sněmovny reprezentantů za obranu práv Palestinců.
Debata o izraelsko-amerických vztazích je navíc neoddělitelně spjata s tím, co je považováno za alarmující nárůst antisemitismu a snahami některých židovských skupin, vedených Ligou proti pomluvám (ADL), zahrnout do tohoto pojmu také anti-sionismus, dokonce i když se tak hlásí sami Židé. Přesto téměř veškeré antisemitské násilí zaznamenané ve Spojených státech pochází z krajní pravice. Údaje shromažďované samotnou ADL ukazují, že v roce 2022 byl každý vražedný čin motivovaný nenávistí vůči Židům spáchán pravicovým extremistou. Ti, kteří v Charlottesville v roce 2017 skandovali „Židé nás nezastoupí“, byli neonacisté, a autor masakru v synagoze Tree of Life v Pittsburghu v Pensylvánii (jedenáct mrtvých), byl bílý supremacist. V den, kdy byl pittsburghský střelec odsouzen, byl zatčen další pravicový extremista, který plánoval útok na synagogu v Michiganu. Avšak v boji proti rostoucímu bílému nacionalismu je levice rozdělena – ne tolik kvůli podpoře Palestinců, která se stala široce přijímaným principem, jako kvůli způsobu, jak tento postoj vyjadřovat.
Smrtící útok Hamásu tyto neshody ještě prohloubil a zvýšil cenu za postavení se proti Izraeli. V Hollywoodu ztratili propalestinští herci své agenty a propalestinští agenti ztratili své klienty. V New Yorku vydavatel uměleckého časopisu Artforum, pan Jay Penske, miliardářský dědic dopravní společnosti, propustil svého šéfredaktora po tom, co ten zveřejnil otevřený dopis „v solidaritě s palestinským lidem“. Stejně tak v New Yorku rezignoval celý tým literárního oddělení kulturního centra 92nd Street Y – instituce, která se sama definuje jako sionistická – aby protestoval proti interním tlakům, které měly vést k zrušení přednášky vietnamsko-amerického spisovatele Vieta Thanh Nguyena, obviněného z podepsání textu v London Review of Books, obviňujícího Izrael z „úmyslného zabíjení civilistů“ a volajícího po okamžitém příměří.
Nejintenzivnější bitvy ohledně Izraele - jak před tak i po 7. říjnu - se odehrávají v rámci prestižních amerických univerzit. Natan Sharansky, bývalý sovětský disident a výrazná postava izraelské politiky zastávající pravicové názory, nevyvolal v hlavních amerických médiích žádné pozdvižení, když prohlásil: "Existuje další fronta této války, která se nenachází v tunelech Gazy ani na kopci Galileje, ale na Harvardu, Yale, Pennu a Columbii." Je pravda, že novináři z hlavních médií jsou často sami absolventy těchto prestižních institucí, kde je židovská komunita výrazně přereprezentována, a mají k nim blízko.
V centru kontroverze je skutečnost, že americké univerzity v současnosti - často pod vlivem Edwarda W. Saída a jeho knihy Orientalismus - vyučují méně černobílou historii Izraele, než tomu bylo v minulosti, což může být pro některé studenty, a ještě více pro jejich rodiče, nepříjemné. Proto jsou elitní kampusy pečlivě sledovány těmi Židy, kteří se obávají změny vnímání Izraele na akademické půdě a v levicových kruzích. Téměř všichni mladí Židé z vyšších středních tříd navštěvují vysoké školy, ale mnozí z nich byli vzděláváni v izraelské realitě v ideologické bublině. Na univerzitě pak objevují paralelní svět, kde je Izrael definován jako utlačovatel a Palestinci jako oběti. To vede k kognitivní disonanci, která může vyvolat paniku. Jejich rodiče jsou často ještě více znepokojeni, když vidí, že stovky tisíc dolarů vložených do školného vedou k tomu, že jejich dítě přichází domů s kritickými, ale osobně (a bolestně) urážlivými argumenty. Šok je v souladu s rolí, kterou podpora Izraele hraje v definování sekulární identity amerických Židů.
Zároveň se konzervativní židovské organizace snaží prosazovat postoj, že "antisionismus je antisemitismus, tečka," podle slov ředitele ADL Jonathana Greenblatta, který tvrdí, že i výraz "svobodná Palestina" je antisemitský. Tato ofenziva je zvláště zaměřena na univerzity, kde se propalestinské hlasy ozývají jak mezi učiteli, tak mezi studenty. Pokusy ADL a dalších pravicových organizací omezit svobodu projevu na kampusech nachází širokou odezvu v médiích, včetně Fox News a New York Post, které patří do skupiny Murdocha, ale i na hlavních informačních kanálech méně orientovaných vpravo. Tyto skupiny také podněcují soukromé dárce, aby vyvíjeli tlak na instituce považované za příliš vzdorovité vůči Izraeli, hrozíce jim přerušením finanční podpory.
Miliardář Marc Rowan, šéf investičního fondu Apollo Global Management, je také předsedou organizace United Jewish Appeal („Sjednocený židovský apel“) v New Yorku a patří mezi hlavní dárce ADL. Zároveň zasedá v poradním sboru Wharton School, obchodní školy při Univerzitě Pensylvánie. Ještě před 7. říjnem inicioval kampaň za odvolání její prezidentky, paní Elizabeth Magill.
Tato situace ukazuje na složitost vztahu mezi akademickou svobodou a politickým tlakem v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu. Zatímco někteří se snaží chránit Izrael před kritikou, jiní požadují otevřený a čestný dialog o situaci, která je mnohem komplexnější než jednoduché dichotomie. V takto polarizovaném prostředí se stává akademický kampus bojištěm nejen idejí, ale také identit, kde se protínají zájmy různých skupin a kde se svoboda projevu střetává s obavami z antisemitismu a snahami o cenzuru.
Tlaky pokračovaly i po 7. říjnu, jak ze strany politiků, tak bývalých studentů a dárců, a nabývaly na intenzitě. Paní Magill byla jednou ze tří prezidentek univerzit, po boku paní Claudine Gay (Harvard) a paní Sally Kornbluth (Massachusetts Institute of Technology, MIT), které byly vyslechnuty Kongresem za jejich údajnou laxnost vůči antisemitským projevům nebo činům. Obhajovaly se, ne vždy zručně, poskytováním úzce právních odpovědí na záměrně provokativní otázky, navržené tak, aby vyvolaly pobouření mezi podporovateli Izraele. Paní Magill rezignovala 10. prosince, což podnítilo většinově republikánskou Sněmovnu reprezentantů k navržení usnesení požadujícího odstoupení zbývajících dvou prezidentek.
Psali jsme:
Akademický svět byl šokován demonstrací síly ze strany parlamentářů a dárců. „Nevolení miliardáři bez jakékoliv kvalifikace v této oblasti se snaží ovlivnit akademická rozhodnutí, která by měla zůstat výlučně v kompetenci univerzity, aby výzkum a výuka uchovaly svou legitimitu a autonomii vůči soukromým a stranickým zájmům,“ protestoval výkonný výbor Pennu Americké asociace univerzitních profesorů.
Podobné příběhy se odehrávají na všech předních univerzitách. Na Harvardu sestavil miliardář Bill Ackman seznam „osob, které není vhodné zaměstnávat“, kde figurují členové třiceti čtyřech studentských organizací, kteří podepsali dopis obviňující Izrael, že je „plně zodpovědný za dnešní násilnosti“. Následně se v ulicích Cambridge objevil nákladní automobil poslaný skupinou krajní pravice, vybavený digitálním billboardem, na kterém se zobrazovala jména a tváře studentů označených za „hlavní antisemity na Harvardu“. Jiná proizraelská skupina zveřejnila jména propalestinských aktivistů s výzvou: „Je vaší povinností zajistit, aby dnešní radikálové nebyli zaměstnanci zítřka.“
Od té doby Ackman zahájil další kampaň za odvolání prezidentky Harvardu, paní Gay, první černé ženy v čele univerzity Ivy League. Opět nebyla obviňována z toho, že by odmítla odsoudit Hamás nebo antisemitismus, ale z toho, že je odsoudila způsobem, který Ackman a jeho kolegové považovali za nedostatečný. Nakonec byla nucena odejít ze své pozice 2. ledna pod oficiálním záminkou, že se dopustila plagiátorství.
Přestože Izrael a Palestina jsou středem vášnivých debat na mnoha amerických kampusech, téměř nikdo v akademické komunitě nepovažuje nárůst antisemitismu mezi studenty za pravdivý. V roce 2017 provedli čtyři výzkumníci z Brandeis University studii na tomto tématu na čtyřech renomovaných kampusech, po jejímž dokončení dospěli k závěru: „Židovští studenti jsou na svých studijních místech jen zřídka vystaveni antisemitismu. (...) Nemyslí si, že jejich kampus je nepřátelský vůči Židům. (...) Většina z nich odmítá představu, že by prostředí bylo nepřátelské vůči Izraeli.“ Výzkumníci spojení s programem židovských studií na Stanfordově univerzitě dospěli k podobnému závěru po pozorování studentského života na pěti kalifornských kampusech. Židovští studenti, kteří byli dotazováni, informovali o „nízké míře antisemitismu“ a cítili se „pohodlně jako Židé“ na svých příslušných kampusech.
Tyto události zdůrazňují složitost a citlivost diskusí o Izraeli a Palestině na amerických univerzitách a reflektují širší globální debaty o antisemitismu, svobodě projevu a akademické svobodě. Zatímco univerzity se snaží navigovat v politicky nabitých vodách, čelí tlaku nejen z vnějších zdrojů, ale i z vlastních řad, což vyvolává otázky o možnosti udržet akademickou integritu a zároveň reagovat na oprávněné obavy svých komunit. V této dynamice se ukazuje, že nalezení rovnováhy mezi různými zájmy a hodnotami je klíčové pro zachování univerzitního prostředí jako místa otevřeného dialogu, vzájemného respektu a intelektuálního růstu.
V tomto kontextu představuje agresivní aktivismus skupiny Students for Justice in Palestine („Studenti za spravedlnost v Palestině“, SJP) další výzvu pro některé univerzitní administrátory. Jejich aktivisté se neštítí osobních útoků a přehánění. V písemných instrukcích SJP je mimo jiné uvedeno, že útok z 7. října je považován za „historické vítězství“ a obsahuje seznam akcí, které mají „našemu lidu umožnit realizovat revoluci“. Některé pobočky SJP šly dokonce tak daleko, že šířily obrázky paraglidistů, odkazující na bojovníky Hamasu, kteří 7. října přiletěli z nebe a masakrovali izraelské civilisty shromážděné na hudebním festivalu poblíž hranice s Gazou. V důsledku toho byla SJP suspendována na George Washington University, Brandeis a Columbia (která rovněž rozhodla o vyloučení místní pobočky skupiny Jewish Voice for Peace). Na Floridě dal ultrakonzervativní guvernér Ronald DeSantis pokyn univerzitám, aby „deaktivovaly“ pobočky SJP s tvrzením, že tyto poskytují „materiální podporu“ „teroristickým“ skupinám – absurdní tvrzení, které ale podpořil pan Greenblatt.
Kongres požaduje další kroky a Bílý dům je ochoten vyhovět, například oznámením, že mobilizuje ministerstva školství, spravedlnosti a vnitra, aby chránila Židy na kampusech před tím, co nazývá „extrémně znepokojivou kombinací ohavných pocitů a činů“.
(Článek je inspirován Ericem Altermanem, autorem knihy Nejsme jednotní: Historie amerického sporu o Izrael, Basic Books, New York, 2022)
(jk, monde-diplomatique, foto: red.)
