Žijeme asi v dost zvláštní době. Titulky médií plní zprávy o bůhvíkolikátém sestřeleném UFO, umělá inteligence se zbláznila natolik, že projevuje špatné emoce a Microsoft omezuje přístup k Bing chatGPT po pouhém měsíci zkušebního provozu, a po světe hoří chemikálie už tak často, že asi nejde o náhodu.

Válka světů, SkyNet, fosgen... náměty mnoha děl a filmů. Přesto je to nic. Létajících objektů je pár. A kdo ví, co to vlastně bylo. Debatovat s AI také nemusím a vytáhnout ze zásuvky ji půjde vždycky. A chemikálie hoří jen pokud nedohoří a pak  se zase příroda vzpamatuje.

Ale z války se člověk hned tak nevzpamatuje. A to ani v případě, že ji přežije. Z války, které je doslova za dveřmi.

Tu poslední fotku jsem si musel pořádně prohlédnout. A ujistit se, že to není u nás, v Turnově. Konkrétně u cesty z Dalmácka na Vesecko. Přesně takhle si tam totiž zimu pamatuji, z počátku 80. let. Jezdili jsme tam sáňkovat k lesu, kde měla vojenský objekt 185. gardová raketová brigáda.

Spekulovalo se, že se zde nachází i podzemní silo pro jaderné hlavice, podobné objektům Javor z blízkého vojenského prostoru Ralska.Ale to se, naštěstí, nakonec nepotvrdilo. Proč tehdy létaly nad lesem vrtulníky a měřily radiaci, a turnovským podnikům byly zabaveny dozimetry, se vlastně ani po revoluci nikdy uspokojivě nevysvětlilo.

Chodili jsme tam na houby, rostly jako divé. V rokli, vedoucí od načerno postavené sauny s bazénem pro důstojnictvo, jejíž ruiny tam jsou zarostlé dodnes, ale byly kromě hub i četné podpapíráky. Vojáci tam chodili kouřit. A na záchod. A noviny používali na oboje. Číst jsme se sice se sestrou naučili sami ještě dávno před nástupem do školy, ale těm novinám rozumět nebylo. Byla tam divná písmena. A ta slova moc smysl nedávala.

Ta posádka v lese, to byli původně Ukrajinci. Vyplašení kluci, chovali se přátelsky. Mysleli si, že je podvedli, a vysadili v Sovětském svazu, a ne v Československu. Vypadalo to tam totiž přesně jako u nich. Což je pravda. I mně ten les přišel vždycky takový ruský. Berjozky, podivné roští, a vysazený rakytník to už jen potom korunoval. Na bucích tam můžete vidět vyřezané autogramy vojáků dodnes, těmi čtyřiceti léty roztažené do plakátové velikosti.

Těm klukům je dneska už přes šedesát let. Takže válka se jich asi, zaplaťpámbu, už netýká. Ale Ukrajina zakázala klukům ve věku sedmnácti let opouštět zemi. Takže asi vědí, co je čeká. Mohou si také myslet, že je podvedli, než skončí v promočených hadrech a roztrhaní výbuchem na kusy v brázdě u cesty. Říká se jim maso. V Bachmutu je průměrná doba přežití brance asi čtyři hodiny.

Hlavně tomu poslednímu odkazu věnujte pozornost. Zdá se, že Rusko chce jediné. Garanci území, kde už osm let trpí válkou jeho lidé. A nějakou záruku bezpečnosti, tedy zastavení trvalé expanze paktu NATO. Organizace, která logicky měla skončit ihned po rozpadu Varšavské smlouvy, ale nestalo se tak. Paktu, jemuž obranný charakter nevěří už ani jeho vlastní členské země.

A náznaky takového přístupu pak oceňuje i u lidí, jako je náš skoroprezident, generál Petr Pavel. Ale média to tak určitě nenechají. Válčit je potřeba, jak stále opakují. Zelenský chce zbraně, zbraně a zase zbraně. A dokud bude zbývat ještě nějaká ukrajinská živá síla, bude ji Západ cynicky využívat k oslabení Ruska. A sebezničení této rozpadlé země pak vlastním občanům omlouvat nějakými hodnotami, které tam nikdy nebyly, a teď už nejsou ani zde.

Největší hodnotou je, vždy byl, a bude, život. A stav, kdy je možné žít, se jmenuje mír. Divím se, kolik lidí to stále nechápe.