Krásně to popisuje balada spisovatele a básníka Karla Jaromíra Erbena o štědrém večeru:
„Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku,
co ty komu dobrého
neseš na památku?“
ty tajemný svátku,
co ty komu dobrého
neseš na památku?“
V nejstarším pokusu o výklad slova „vánoce", který podnikl roku 1517 český matematik a astronom Simeon Partlicius (Šimon Partlic ze Špicberku) ve svém kalendáři, je velmi zajímavá úvaha. Tento učenec se domníval, že české slovo „vánoce“ vzniklo z německého „Weihnachten“. Staří Němci prý tak nazývali tento den proto, že si navzájem posílali darem víno. Podobně prý český název „vánoce“ znamená vlastně „vína noc“, neboť podle jeho tvrzení „Čechové doposavad tu noc téměř až do jitřní o závod píti obyčej mají“.
Tento výklad slova „vánoce“ není určitě správný, ale ukazuje nám však, jak staří Čechové oslavovali štědrovečerní noc. Byly to oslavy velmi bujné, které byly ostatně rozšířeny po celé tehdejší křesťanské Evropě. Všude se celou štědrovečerní noc popíjelo, hodovalo, veselilo a zpívalo. Arcibiskup Arnošt z Pardubic horlí ve svém řádu z roku 1357 zvláště na bezbožné hráče v kostky, na „ohavný hřích, hráti v noc štědrovečerní, po všeobecném zvyku hru kostečnou". Podobné bezbožné zábavy arcibiskup Arnošt věřícím přísně zakazuje. Tak máme v Arnoštově řádu výmluvné svědectví o tom, že Čechové ve XIV. století slavili Štědrý večer velmi vesele, hraním v kostky a zajisté i pitími a hodováním.
O staročeské štědrovečerní kuchyni se dovídáme něco bližšího opět z řádů církevních. Roku 1366 nařídila totiž pražská synoda před svátky vánočními, to znamená v adventu, půst. Byl nařízen hlavně těm, kteří měli velkou zásobu ryb, nebo si je mohli koupit. Kdo ryby neměl a nemohl si je opatřit, těm byl půst zmírněn tak, že směli jíst sýr a ovoce. Petr Chelčický, spisovatel, překladatel, radikální český náboženský a sociální myslitel a jeden z nejvýznamnějších představitelů české reformace, vytýká křesťanům, že se více starají o tělo než o duši, v adventu víc o jídlo než o náboženství, říkajíce: „Advent jest. Nemáme masa jísti: budeme calty kupovati“.
Psali jsme:
Caltou bylo nazýváno za starých dob pletené pečivo, kterému se později říkalo „húska“ (houska) a kterému se dnes všeobecně říká vánočka. Calta byla vždy obvyklé staročeské štědrovečerní jídlo. O caltě je velmi často zmínka ve staročeských účtech a zápisech. Selská pranostika z roku 1710 obsahu tuto rýmovačku:
„Potom na vánoční časy
máme hned rozličné kvasy,
tuť se dost calet najíme
a svěcené vody také píme.“
máme hned rozličné kvasy,
tuť se dost calet najíme
a svěcené vody také píme.“
Na Budějovicku se podle spisovatele Josefa Jungmanna říkalo vánočce „calta“ ještě v devatenáctém století.
(vlk, prvnizpravy.cz, repro: youtube)
