Výroba dřevěných prken ve středověku byla složitý proces, který se vyvíjel na základě geografických, technologických a kulturních podmínek. Dvě hlavní metody zpracování kmenů na prkna – římská metoda řezání ve saw pit (pilové jámě) a vikingská metoda riving (štípání) – se výrazně lišily ve výsledném produktu i v náročnosti práce.
Římané vyvinuli způsob výroby prken, který se svou přesností více blížil moderním pilám. Používali k tomu saw pit, tedy jámu, nad kterou byl kmen zavěšen na robustních podpěrách. Dva řemeslníci, známí jako pilaři, používali whipsaw, tedy dlouhou pilu určenou pro dvojici dělníků.
Vrchní pilař stál nad kmenem a měl za úkol vést řez a táhnout pilu zpět nahoru po každém zářezu. Spodní pilař pracoval ve vyhloubené jámě pod kmenem, kde mu gravitace pomáhala táhnout pilu dolů při řezání.
Tento postup umožňoval získat relativně rovné desky a trámky podobné těm, které dnes vycházejí z pil. Ačkoliv byl tento proces fyzicky náročný, umožňoval výrobu velkých množství přesných prken, což bylo zásadní zejména pro stavbu lodí, domů a mostů.
Oproti tomu Vikingové a další severští národy používali techniku riving, neboli štípání dřeva podél přirozených vláken. Tento postup spočíval v tom, že do kmene byly zatlučeny klíny (dřevěné nebo kovové), které jej nejprve rozdělily na poloviny, poté na čtvrtiny a nakonec na osminy. Tento způsob měl několik výhod:
• Zachování přirozené pevnosti dřeva – štípané prkno mělo vláknitost v přirozeném směru, což zajišťovalo větší odolnost proti praskání a ohýbání.
• Lehčí a pevnější desky – na rozdíl od řezaných prken, která mohla obsahovat přerušená vlákna, byla štípaná prkna odolnější a lehčí.
• Tenké a pružné desky – Vikingové dokázali vyrobit desky tenké až jeden palec (cca 2,5 cm), což umožňovalo jejich ohýbání do elegantních tvarů například při stavbě lodí.
Po štípání se povrch desek zarovnával adze (teslicí) nebo ručním hoblíkem, aby byl hladký a vhodný pro další zpracování.
Ačkoliv metody saw pit a riving zůstaly dlouho dominantní, už ve starověku se objevily první pokusy o mechanizaci řezání dřeva. Příkladem je Hierapolská pila, která pochází z 3. století př. n. l. a využívala vodní kolo k pohonu pily s vratným pohybem.
Psali jsme:
S rozvojem technologií v raném novověku se začaly objevovat první pily poháněné vodním kolem, které napodobovaly pohyb whipsaw, ale eliminovaly potřebu dvou dělníků. Tyto stroje využívaly:
• Klikový hřídel přeměňující rotační pohyb vodního kola na vertikální pohyb pily.
• Kladky a převody umožňující stabilní a nepřetržitý řez.
Díky těmto inovacím se výroba prken postupně zrychlila a zefektivnila, čímž se stala dostupnější pro větší množství stavebních projektů.
Obě metody (římská saw pit a vikingské riving) zanechaly výraznou stopu v historii dřevařského řemesla. Zatímco metoda saw pit připravila cestu pro moderní pily, riving zůstává dodnes populární v řemeslném zpracování dřeva, zejména při výrobě sudů, tradičního nábytku a replik historických lodí.
Způsob výroby prken byl ve středověku nejen otázkou technických možností, ale i praktických potřeb dané civilizace. Zatímco Římané a později Evropané preferovali přesné a rovné desky, Vikingové sázeli na flexibilitu a pevnost přirozeně štípaného dřeva.
(vlk, prvnizpravy.cz, repro: youtube)
