Nové poznatky naznačují, že tyto monumentální stavby nevznikly v pusté poušti, jak si je dnes většina lidí představuje, ale v úrodném a zeleném prostředí plném jezer a řek.
Geologické a klimatické studie potvrzují, že v době mezi 12 500 př. n. l. a 3 500 př. n. l. se oblast dnešní Sahary zásadně lišila od současného vyprahlého prostředí. Tento úsek dějin, označovaný jako „Africké vlhké období“, přinesl regionu deště a úrodné podmínky, které umožnily růst husté vegetace i existenci velkých vodních ploch. Dnešní Sahara, kde převládají duny a skalnaté oblasti, tehdy spíše připomínala amazonský deštný prales než poušť.
Vědci našli řadu důkazů, že kolem pyramid a Sfingy se kdysi rozkládaly rozlehlé řeky a jezera. Je proto velmi nepravděpodobné, že by stavitelé Sfingy museli řešit problém pohyblivých písků, které by jejich práci ztěžovaly.
Jednoduché vysvětlení proto zní, že v době stavby Sfingy v Gíze žádné rozsáhlé pískové duny neexistovaly. Sfinga byla vytvořena v prostředí, které nebylo aridní pouští, ale součástí zelené a vodnaté krajiny.
Další fascinující objev se týká podoby Sfingy. Tradiční představa, že Sfinga od počátku měla tělo lva a hlavu faraona, se ukazuje jako nepřesná. Nedávné studie odhalily, že některé části sochy byly přidány až v pozdějších obdobích egyptské historie. Například Sfinginy přední a zadní nohy, stejně jako její ocas, nebyly součástí původní skály, ale byly vyrobeny z cihel, což naznačuje, že Egypťané je přidali dodatečně.
Podobná situace platí i pro hlavu Sfingy. Geologická analýza ukázala, že skála tvořící headdress (královskou pokrývku hlavy) se liší od materiálu, z něhož je vytesáno zbytek těla. To naznačuje, že Sfinga mohla původně mít úplně jinou podobu, než jak ji dnes známe. Je možné, že byla pouze přirozeným skalním útvarem, který Egypťané později upravili a doplnili o známé egyptské rysy.