Když vypukly loni v únoru boje na Ukrajině, náš ministerský předseda okamžitě vyjel s tím, že „jsme ve válce s Ruskem“. Již za tento výrok by se měl zpovídat, taková slova se vyslovují jen v okamžicích nejhorších ohrožení a katastrof. Na dotaz zděšeného čtenáře, co to má znamenat, mu odborníci vysvětlili, že je to jen metafora, obrazné vyjádření, že se to nemá brát vážně. Fejetonista Pátku, týdenní přílohy Lidových novin, však již několik měsíců před vypuknutím bojů na Ukrajině uvažoval při poslechu pravidelné zkoušky sirén, zda to není ohlášení náletu ruských raket. Samozřejmě věděl, že sem neletí žádný Kinžál, ale jeho metafora nebo žert byl výsledkem dlouholetého strašení Ruskem. Tomu se říká výsledek cílevědomé propagandy řídící se známým receptem – tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Nemusíme si přitom zrovna vybavit Goebbelse, stačí se odvolat na některé postmoderní filosofy, kteří vám řeknou, že pravda je to, co tvrdí nebo čemu věří většina.                                                            

U nás tento pěstovaný protiruský trend dostal velkolepou injekci vrbětickou aférou. Začalo to tím, že vláda, upozorněna tajnými informacemi CIA odeslanými našemu šéfovi BIS, který byl právě vyznamenán americkou mateřskou centrálou, dostala ultimátum, aby přehodnotila uzavřenou kauzu výbuchu střeliva, ke které došlo roku 2014 ve špatně chráněném soukromém úložišti vyřazeného vojenského materiálu, a aby z tohoto teroristického činu obvinila Rusko. Naše vláda místo toho, aby si dala na čas a nařídila dokumenty pečlivě ověřit a zjistit, zda jsou závažné důvody pro to, aby se osm let starý a uzavřený případ otevřel, okamžitě se zachovala podle americké tajné zprávy.

Babiš byl z toho doslova zděšen a dokonce ani prezident Zeman, který šéfovi BIS nevěřil, si netroufal zahájit vyšetřování. Sám prezident, který býval často kritický a servilnost nenáviděl, se zmohl na mírnou námitku o možnosti jiné verze (nakonec dokumenty, které přišly na Hrad, dal pro jistotu skartovat).  Potom se už rychle rozjela diplomatická ofenzíva. Nejhorší bylo, že vycházela z „nejvyšší pravděpodobnosti“. S takovou přibližností by žádný soudce nemohl obžalovaného z jakéhokoli trestného činu odsoudit, ale v tomto případě u nás snad nastoupil hned vojenský soudce, o němž od Havlíčka víme, že má „všechny paragrafy v jedné patrontaši“. Ze dne na den byl tedy jmenován ministrem zahraničí bezejmenný úředníček na jedno použití, a česká vláda zahromovala proti Kremlu takovým způsobem, že jsme si u Rusů vysloužili – hned za Spojenými státy – označení nepřátelského státu. Myslím, že jsme se jako jediní přimkli k zámořskému Velkému bratrovi  přímo na hruď – přece ho nenecháme v nebezpečné chvíli samotného? On se nám za to jistě jednou odvděčí.                           

Proč se k tomuto případu vracím? Protože dnešní podpis pod „ochrannou dohodou“ dokazuje, že dokonale hrajeme již před lety ohlášenou hru – jak to říct šetrně? – podřízeného pomocníčka, hrubě – užitečného idiota.
   

Sama smlouva se jeví – a nejen v českých dějinách – jako něco mimořádného, neuvěřitelného. Zbýval jsem se dějinami válek, ale na něco takového jsem nenarazil. Připomeňte, prosím, nějaký stát, který by se sám zřekl kontroly nad svým územím a bez jakékoli spoluúčasti by umožnil nerušený pobyt vojáků a vybraných občanů cizí mocnosti na desítkách vojenských objektech, aniž by tito obrnění hosté podléhali českým zákonům. Je známo, že americký voják, ať vstoupí jeho bota nebo obrněný vehikl kamkoli, odpovídá za všechno, i za přestupky a zločiny, jen svému veliteli a státu. Takové opatření je na místě, když jde o nepřátelské území za války a bezprostředně po ní. Ale proč se to má vztahovat na „nejvěrnějšího spojence“, z kterého tato smlouva dělá nesvéprávný, nespolehlivý a ve všem všudy podrobený právní subjekt nebo spíš objekt.

Neznám případ, kdy by se stát vzdal své svrchovanosti a umožnil ničím neomezený pobyt cizího vojska na svém území. Nebo mám uvádět případy, jak evropské monarchie a potom nástupnické diktátorské mocnosti jednaly s menšími, méně vyzbrojenými státy? Nebo se mám vracet do koloniálních dob, kdy řeč diplomacie a obchodníků nahradilo dunění kanónů?
   

Zmíněná smlouva má tak zásadní dopad na samostatnost státu a národa, že by měla být podrobena všeobecnému referendu nebo rozhodnutí Ústavního soudu. Nejsem si jist, zda by se nenašel paragraf, který by takové flagrantní porušení státní samostatnosti vyvrátil. Nejhorším svědectvím o zániku demokracie jako vládě lidu je skutečnost, že každý, s nímž jsem o tom mluvil, si zaťukal na čelo a řekl: – Nejsi blázen? Nevíš, kde žiješ?
   

Vraťme se k titulu článku. Vypukne-li velká válka proti Rusku  zítra, za rok nebo za dekádu, samozřejmě netuším. Ale zmíněná smlouva jednoznačně říká, že se s tím počítá. (Nebylo by záslužné, kdyby se udělalo všechno, aby se válka neuskutečnila?) Za druhé se ukazuje, že samy stanovy NATO nestačí. (Zřejmě jsou v nich přece jen paragrafy, které by mohly americké válečné plány trochu zbrzdit nebo omezit.) Za třetí se počítá s aktivní účastí naší armády v možné válce. (Proč bychom jinak za nehorázné peníze kupovali nejmodernější americké bojové stihačky? Levnější gripeny přece k hlídání vzdušného prostoru stačí, ale do boje na frontě se nehodí.)                            

Uvažujme ještě dál. Budou-li Američané na našem území vyvíjet ničím neomezenou činnost, může se stát, že naše pokojná země luhů a hájů se stane terčem ruských střel. Jistě by si to nepřál ani pan Hakl, fejetonista Lidových novin. Ale velice, přímo hystericky, si to přeje naše ministryně obrany, které nejsou ani teroristické metody války proti srsti. Dokonce se nemohu zbavit dojmu, že to byla ona sama, kdo si zmíněný dokument vyžádal. Proč by ministr Austin takovou supliku nepodpořil, vždyť s něčím takovým se dosud nesetkal a ani nesetká. Mimochodem: myslíte, že takovou degradaci státnosti by si dali Holanďané, Portugalci nebo kdokoli ze západních států NATO líbit?
   

Když jsem četl seznam míst, která mají být vyklizena americkým vojákům, vybavil se mi jiný seznam našich měst, letišť, průmyslových center, přehrad a jiných lokalit, která měla být v případě, že by se studená válka proměnila v horkou, ostřelována, zničena, vymazána. Je poučné tyto dva seznamy postavit vedle sebe. Ukazují totiž, jak se naše republika, aniž může možnou válku USA s Ruskem jakkoli ovlivnit, stane virtuálním terčem ruských střel. Je málo pravděpodobné, že by se válka dvou atomových velmocí mohla vyhnout použití nejnebezpečnější zbraně; k tomu může dojít, naneštěstí, i nedopatřením,  tragickou chybou nebo náhodou. Musíme se tedy připravit i na ten nejhorší scénář?
   

Američtí stratégové vypracovali v 50. letech seznam 179 cílů v Čechách, na Moravě a na Slovensku, které by se staly v případě války cílem útoku. Vyjmenujme aspoň některá: Praha s letišti Kbely, Ruzyně, Vodochody; města – Beroun, Kladno, Králův Dvůr, Neratovice, Slaný, Štěchovice; vojenské cíle v Bechyni, Brně, Čáslavi, Českých Budějovicích, Milovicích, Pardubicích, Přerově a v Žatci. Na Slovensku: Bratislava, Košice, lázně Piešťany a Sliač, Trenčín, Komárno. Američtí stratégové však byli velkorysí – těžké pumy by používali pouze v Sovětském svazu, zatímco ve Střední Evropě by se „z politických a psychologických důvodů“ spokojili střelami menší ráže. Pár vylepšených hirošimských Chlapečků by však z Tylova a Škroupova „zemského ráje na pohled“ učinilo nebezpečnou pustinu a spáleniště.

   

Podle dnešní smlouvy by Američané bez boje získali letiště Čáslav, Náměšť, Pardubice, logistické centrum Mošnov, výcvikové prostory Hradiště, Libavá, Boletice, Březina a posádky Vyškov, Rančířov a Stará Boleslav. Asi si pomyslíte, že tentokrát jsou američtí generálové přece jen skromnější. Velice se, bohužel, mýlíte – v článku 3, odstavec 4 stojí: „Na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán (…) úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA (…) dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení.“ Aby té závislosti nebylo málo, česká strana nebude po americké armádě za „pomoc“ požadovat žádné peněžní náhrady a všechny požadované úpravy sama zaplatí.  S čím se to tady, proboha, počítá? Vždyť to je scénář války v bezprostřední blízkosti hranic nebo přímo na našem území! A co hůř – připomíná to smlouvu, kterou poražená země uzavírá s přemožitelem.
   

Přece jen, vážení naši a američtí politikové (všech pohlaví), uvažte: náš stát se již zbavil téměř všeho průmyslového, finančního, přírodního a historického bohatství, tak už jej, prosím, nezbavujte poslední iluze samostatnosti. Naši politici přece dělají vše pro podporu války s Ruskem, pomáhají dosud nespočítanému a proměnlivému počtu ukrajinských uprchlíků, vyprazdňují vojenské sklady s lehkou i těžkou technikou a s miliony nábojů, posíláme do Kyjeva velké peněžní sumy odtržené od úst, takže opravdu nevím, kdo by nás mohl obvinit, že jsme v bitevním vozidle NATO slepými pasažéry. Je mi velmi zatěžko, velmi, ale teď to zkusím, chválit naše ministry  a diplomaty – oni přece dělají vše, aby se zavděčili Američanům za plzeňskou operaci 1945, za dovoz demokratického kapitalismu nebo  kapitalistické demokracie včetně vrbětické informace o ruském „nejpravděpodobnějšímu“ teroru. Vždyť naši pětikoaličníci dobrovolně a s pocity vděčnosti a hrdosti provokují Rusy i Číňany – dovolte tu připomenout, že věnujeme obklíčenému Tchaj–wanu válečnou loď (ani jsem nevěděl, že jako suchozemský stát vlastníme křižník). Kdo se na něco takového z bratrských vlád NATO zmohl? Cožpak to nejsou hmatatelné důkazy, že děláme, vážení, víc než by se slušelo na tak malý, zadlužený a tolikrát okupovaný stát?                                    

Nemohu se zbavit pocitu, že to vše je řízeno jedním záměrem, jednou posedlostí, jednou vášní. Masaryk dobře říkával, že státy se udržují při životě idejemi, které stály u jejich zrodu.
    

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX