Zatímco pro obyvatele České republiky, jedné z největších konzumentů vepřového masa v Evropě, je vepřové každodenní součástí jídelníčku, jinde ve světě je tomu právě naopak. Vepřové maso je přísně zakázáno například v islámu a judaismu. Odmítají ho i některé křesťanské denominace, například Adventisté sedmého dne, ačkoli většina křesťanů tento zákaz nedodržuje. V hinduistické společnosti není vepřové příliš oblíbené, i když oficiální náboženský zákaz zde neexistuje.
Co je zvláštní, je míra důslednosti, s jakou věřící muslimové a židé tento zákaz dodržují. Zatímco jiné potravinové restrikce v jejich náboženských textech bývají často ignorovány nebo se interpretují různě, zákaz vepřového masa zůstává jedním z nejsilněji zakořeněných a nejpřísněji dodržovaných pravidel.
Proč právě prase se stalo symbolem nečistoty a předmětem náboženského odmítání? Odpověď hledají nejen teologové, ale i historici, antropologové a archeologové.
Dvojice amerických archeologů Brian Hesse a Paula Wapnish přišla s tzv. “prasečími principy“, tedy souborem pozorování, která mají pomoci pochopit, proč se právě prase ocitlo na černé listině některých náboženství.
Podle těchto principů bylo chování a ekologie prasat problematické zejména v oblasti Blízkého východu, kde obě náboženství vznikla. Prasata nejsou jako ovce nebo kozy, neumějí se pást, neprodukují mléko a nejsou vhodná do horkého a suchého klimatu. Potřebují stín, vodu a krmení, často zbytky jiných potravin. V prostředí, kde bylo krmivo omezené a voda vzácná, představovala prasata luxus a současně zdravotní riziko.
Navíc jsou všežravci, což znamená, že konzumují i maso, včetně uhynulých zvířat či odpadků, což mohlo ve starověku zvyšovat riziko šíření nemocí.
Někteří badatelé, jako například antropolog Marvin Harris, považují zákaz vepřového za praktické opatření. Ve starověkých společnostech mohlo konzumování vepřového způsobit vážné zdravotní problémy – například trichinelózu, nemoc způsobenou parazitickými červy, která se přenáší právě z nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa.
Zákaz tak mohl být reakcí na opakující se epidemie či otravy, a náboženská pravidla sloužila jako forma ochrany společnosti.
V náboženské symbolice se prase často spojuje s nečistotou. V Bibli je označeno za “nečisté zvíře”, které nemá přežvýkavý žaludek, i když má rozdělené kopyto, čímž nesplňuje podmínky pro rituálně čisté maso.
Podobně v islámu je vepřové označeno jako haram, tedy zakázané. V Koránu se zákaz vepřového objevuje opakovaně, a v islámské kultuře je prase dodnes vnímáno nejen jako nečisté zvíře, ale i jako symbol morální zkaženosti.
Psali jsme:
Někteří odborníci zároveň připomínají, že tabu mohlo sloužit i jako nástroj identifikace a vymezení se vůči jiným skupinám. Právě odlišování “nás” a “těch druhých” skrze potravinová pravidla mohlo hrát důležitou roli ve formování náboženské identity.
Přestože se svět za tisíce let výrazně změnil, tabu okolo vepřového masa přetrvalo. V globalizovaném světě to přináší nové výzvy, od stravovacích omezení ve školách a nemocnicích, přes certifikaci halal a košer potravin, až po společenské debaty o náboženské svobodě a kulturní integraci.
Zákaz vepřového masa tak není jen otázkou víry, ale i historického přežití, kultury, identity a společenské soudržnosti. A i když se jeho původ možná nikdy nepodaří zcela objasnit, zůstává jedním z nejstarších a nejtrvalejších náboženských zákazů v dějinách lidstva.
(vlk, prvnizpravy.cz, repro: religioncamp)
