Když se řekne „hrad“, většina Evropanů si vybaví kamenné pevnosti s věžemi, cimbuřím a padacími mosty – symboly středověké moci a šlechtického bohatství. Takové stavby dominovaly krajině a sloužily nejen jako vojenské pevnosti, ale i jako reprezentativní sídla šlechty. V Číně však podobné stavby nejsou tak známé. Znamená to, že je Číňané nikdy nestavěli?
Klíčem k pochopení rozdílů je historický vývoj čínského státu. Zatímco v Evropě se po pádu Říma rozpadla státní autorita a moc přešla do rukou místních feudálů, čínská říše zůstávala většinou centralizovaná. Už od období válčících států (5.–3. stol. př. n. l.) docházelo k oslabování moci dědičné šlechty. Za dynastie Tang (618–907) a zejména za dynastií Song a Ming se šlechtické rody prakticky zcela podřídily státní byrokracii.
V důsledku toho nevznikla v Číně taková třída autonomních feudálů jako v Evropě, kteří by měli potřebu stavět opevněná sídla. Pokud už k výstavbě opevněných míst došlo, většinou šlo o státní pevnosti či dočasná vojenská zařízení, která byla po skončení služby často opuštěna a ponechána osudu.
Čínské vojenské pevnosti, jako například slavná pevnost Hailongtun v provincii Kuej-čou, představují typické příklady takových státních hradů. Hailongtun sloužila jako sídlo místních vládců systému tusi (dědičných náčelníků loajálních císaři). Po vzpouře jednoho z náčelníků proti dynastii Ming byla pevnost obléhána, dobyta a poté opuštěna. Dnes je z ní zřícenina zarostlá vegetací. Osud, který potkal většinu takových staveb.
Na rozdíl od evropských hradů, které se často udržovaly po staletí v jedné rodině, čínské pevnosti zanikaly s koncem své vojenské funkce. Mnohé byly zcela zapomenuty nebo přestavěny během modernizace Číny ve 20. století.
Kromě státních pevností existovala i menší opevněná sídla, často v podobě obehnaných komplexů, kde žily významné rodiny či úředníci. Příkladem je House of the Huangcheng Chancellor - rozsáhlý opevněný areál, který spíše než evropský hrad připomíná malou pevnost. Přestože neplnil primárně vojenskou funkci, měl obranné prvky a byl symbolem prestiže.
Snad nejpozoruhodnějším rysem čínského přístupu k opevnění je existence buzi, tedy malých rodinných nebo vesnických pevností. Tyto stavby, jejichž tradice sahá až do dynastie Čchin (221–206 př. n. l.), byly budovány z dostupných materiálů, především z dusané hlíny. Někdy měly silné zdi (např. 3,3 metru u základny), věže a dokonce i vodní příkopy.
Na rozdíl od Evropy, kde ke stavbě hradu bylo často potřeba povolení krále (licence to crenellate), v předmoderní Číně žádná taková omezení neexistovala. Každá komunita, která měla dost času, lidí a vůle, si mohla vybudovat vlastní pevnost a mnoho to skutečně udělalo.
Psali jsme:
Zajímavý je například Dazhuang Zhangjia buzi, kde se zachovala silná vnitřní zeď a složitý obranný systém. Tyto buzi variovaly od prostých zdí kolem statku až po komplexní vícevrstvé opevněné areály. Jejich počet je dnes obtížně zjistitelný. Mnoho jich bylo zničeno, pohlceno rozvojem nebo dosud nebylo archeologicky prozkoumáno.
Odpověď na otázku „proč Číňané nestavěli hrady?“ zní: stavěli. Jen jejich podoba a společenská funkce se od evropského modelu značně lišily. Pevnosti v Číně nebyly symbolem šlechtické moci, ale nástrojem státní správy a ochrany místních komunit. A místo kamene dominovala dusaná hlína, která byla levná, praktická a účinná.
Zatímco evropské hrady se staly romantickým symbolem minulosti, čínské pevnosti byly často utilitární a jejich památka mizí pod nánosy času. Přesto svědčí o tisícileté tradici obranné architektury, která byla stejně propracovaná, jen jinak.
(vlk, prvnizpravy.cz, repro: ChinaNewMedia)
