Učinil tak nepřímo, symbolicky, i v zastoupení všech posledních tří českých prezidentů, i když si můžeme myslet, že by se oba jeho předchůdci k těmto jeho slovům sotva chtěli připojit. Spojují je sice významná státnická rozhodnutí, mezi kterými aktivní účast na zániku Československa a popření étosu tisícileté tradice české státnosti, které se dnes některým z nás mohou zdát být již méně důležitá, by neměla být zapomenuta, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Slovy současného ministra vnitra Víta Rakušana, který je politicko-filosoficky nejméně čitelný  z  nečitelných, však odcházející prezident svým projevem jen přesně  vyznačil konec jedné epochy vládnutí. Tou, pan ministr, zdá se, myslel jen posledních osm hradních let Miloše Zemana a zapomněl na neméně pozoruhodnou dobu Václava Klause a Václava Havla. Stačilo neskončit u Sbohem a šáteček,  ale jak si připomínáme my ještě dosud citliví k dědictví české poesie, z těch posledních veršů nezapomenout na ty poslední – Sbohem, a bylo-li to všecko naposledy, tím hůře mé naděje, nic vám už nezbude. Chcem-li se setkati, nelučme se radš tedy - Sbohem a šáteček. Vyplň se osude!

Pomocí této metafory se mohl Miloš Zeman dostat ještě mnohem dál do minulosti a připomenout své tak často pomlouvané předchůdce, kteří pro svobodu a samostatnost obětovali léta osobní nesvobody a nesamostatnosti. Už osobní život Masarykův nebyl před první světovou válkou a za války jen kalendářovým příběhem, tradovaným jeho obdivovateli, ale i nepřáteli, až do současnosti. Edvard Beneš, kterého po návratu z emigrace v roce 1945 vítaly statisíce jeho obdivovatelů a uráželi jeho bývalí přátelé od Josefa Svatopluka Machara po Ferdinanda Peroutku, mladí komunisté padesátých let,  proměnění v pozdější disidenty, se dostalo a dostává dodnes spíše nadávek než slov pochopení fatální „nedějinnosti“ jeho politického prostředí. (Naplnění osudu státního prezidenta Emila Háchy je tomu Benešovu dost podobné.) Edvard Beneš není zapomenut, a bývalí komunisté a pozdější antikomunisté, ho stále potřebují obviňovat „za Mnichov“, a později ještě jednou „za Únor“, aby se mohli stát disidenty, odpadlíky, od své původně kovářské víry.

Dnes neméně osudově utajovaní komunističtí prezidenti Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda a Husák, z nichž všichni prošli druhou světovou válkou, zažili Mauthausen, Buchenwald, Pankrác a Leopoldov, zahraniční emigraci a Slovenské národní povstání, nebyli nikým jiným, než typickými československými politiky s osudy, o kterých jejich současní „následníci trůnů“ toho nechtějí moc vědět. Snad jenom kromě toho, že i dnešní česká politika se nedělá na Hradě, ale někdy až v příliš ponurých zákulisních prostorách, které ani těm současným nejsou dostatečně zřetelně definovány jejich sponzory.