Můžete nám říct, jestli se nejedná o nějakou předpřevratovou dobu, pane Zbořile?
„V každém případě je pozoruhodné, že stát nemá peníze na své zaměstnance, nebo že státní zaměstnanci, to jsou všechny ty skupiny, které jste jmenoval i nejmenoval, se pokoušejí protestovat. Je to potenciál nejméně milionu lidí, kteří jsou vedeni jako součást státní správy a administrativy. Jsou to nejen státní úředníci, ale třeba i učitelé. Je to pozoruhodné, protože to jsou všechno lidé, kteří i za normálních okolností, za všech režimů, jsou oporou státního pořádku, a také jsou odkázáni na jeho finanční zdroje. Pokud si někdy přivydělávají, nebo musí přivydělávat bokem, pak je to, podle mého názoru, rozvíjení šedé nebo dokonce černé ekonomiky,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Prvnizpravy.cz - Zbořil: Ve střední Evropě už dávno existoval integrovaný celek a lepší než rozbředlá EU
Důvěra a nedůvěra…
„Tito lidé požadují od státu možná ani ne ty nejvyšší platy, ale jistotu. Kdysi se za komunistů říkalo, že je tady 250 až 400.000 státních byrokratů, kteří ujídají ze společného koláče velký krajíc. Ale ono jich je dnes přes milion a statistiky, se kterými vládní úředníci dělají neuvěřitelná kouzla jsou absolutně neprůkazné. Takže ta nespokojenost a rostoucí politická mobilita, to nejsou jen problémy toho, že jdou nějací lidé protestovat na nějaký Václavák, nebo se domlouvají s panem Středulou na nějakém záhadném odborářském setkání. Ale je to problém mimoparlamentní nedůvěry vládě.
Takže tím skutečným problémem je, že se nedůvěřuje vládě, a tato nedůvěra vůči vládě a jejím jednotlivým osobnostem nebo neosobnostem, je tím nejprudším jedem, který pomáhá rozkládat stát. A i ten politik, ať už říká věci geniální nebo triviální hlouposti, které se mu tak-nějak prominou, není konečnou stanicí na cestě do pekel. Promine se mu, že se zesměšňuje, a někde se nad tím i naříká. Ale ani to není tak důležité, jako když je nedůvěryhodný.
A chce-li takový politik být důvěryhodný, musí srozumitelně a správně formulovat určité skupiny osob, stran, anebo celé společnosti, a jen tak získá podporu. I kdyby jako současní pábitelé, šel na Václavské náměstí a volal na protestující, My vám nic nedáme nebo nepřidáme!
Dokonce o tom máme film, který se jmenuje Bílá paní (1965), který takový stav dost přesně zobrazuje. Dnes zapomenutý Karel Michal, a občas někdy vzpomínaný Zdeněk Podskalský, popsali téměř geniálně a s humorem, mentalitu lidí, kteří chtějí, anebo nechtějí věřit, a svou důvěru nebo nedůvěru demonstrativně projevují nejen těm malým místním, obecním a státním byrokratům, ale ve skutečnosti také sami sobě. Před rokem 1989 byl tento film byl několik let zakázaný, nesměl se promítat, a já si myslím, že už nastává doba, kdy se bude muset zakazovat i jakákoliv zmínka o něm a o podobné situaci, o které zde mluvíme,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Ad libitum: Stav chaosu a kolektivní nepříčetnosti popsal už v roce 1931 Curzio Malaparte (1898-1957) ve své práci, u nás známé jako Technika státního převratu. Jak se dělají a jak se jim zabraňuje (1931, 1933 česky), a opakovaně se k němu vracel. Viz např. fiktivní válečné reportáže Kaput (1944) a Kůže (1949) a Vzpoura prokletých svatých (vyd. natřikrát – 1921, 1923 a posmrtně 1980), nebo později vyd. v češtině Státní převraty – jak se dělají a jak se jim dá zabránit, To se četlo v Československu ještě v šedesátých letech 20. stol. jako aktualizaci připouštějící text. Možná ta vzdálenost od dnešních dnů není zas tak velká, abychom si tuto knihu nemohli přečíst ještě jednou.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
