Protože žijeme v dobách barevných revolucí, které v 20. stol. v Evropě začínaly barvou rudou, stálo by snad i dnes za to, podívat se na některé z jeho reportáží a rozhlédnout se  po vzdálenějším zahraničí, jak se to po letech změnilo, a jak to dnes ve světě chodí.

Je to až překvapivě podobné, ne-li stejné a až monotónní, když se tentokrát budeme snažit pochopit, co se děje v Korejské republice, kterou s typickou českou nevychovaností nazýváme Jižní Koreou.

Tentokrát se tam přihodilo něco, co lze studovat jako fenomén historický, vnitropolitický, mezinárodně politický nebo dokonce i jako produkt strategické komunikace, použitelný v České republice, EU nebo KoZa (kolektivním Západu).
 
Pokud začneme od historie, musíme si uvědomit, že máme jen relativní nedostatek informací. Kromě mediálně zpracovaných reportáží, stručných oznámení státních autorit, vizuálních informací, které jsou až nesnesitelně a otrocky šířené z pramenů, které lze v současné době jen s velkými obtížemi kriticky posuzovat. Není to nic mimořádného a je tomu tak vždy, kde se dostáváme na úroveň amerických studií current history nebo v Evropě nám bližších Zeitgeschichte. Anebo dalších podobných sub-disciplín historické vědy. 

V takových případech ale musíme  jako prameny přijmout audiovizuální zpravodajství a komentáře v tištěných médiích s jistou výhradou, protože posuzujeme a hodnotíme také  finanční motivace  a foltýnovský dozor nad prezentovanými produkty. Takových zdrojů máme dnes k dispozici sice mnoho, ale záleží také na schopnostech autorů rešerší umístit tyto své produkty na trhu informací. 

V tomto námi dnes studovaném případě máme usnadněnou práci, protože víme, jak v obou korejských státech probíhaly snahy o vytvoření politického systému z vůle velmocí (USA a SSSR v 1948) a jaký charakter měly oba původně vznikající autoritativní státy. 

V Koreji se dodnes na různých stranách tvrdí, že vůle k jejich uznání byla imperialistická. Začátkem byl neúspěšný pokusu o protektorát čtyř velmocí nad poloostrovem. Ten byl nahrazen podobně zlovolně, jako kdysi učinili Japonci, a trvá až do současnosti. Má podobu definovanou dohodou o příměří, formálně garantovaným OSN, v dnešní době fakticky USA a RF, i když za stále se zvětšujícího zájmu ČLR.  Názorů místního obyvatelstva se vnější zájemci o osud poloostrova zajímají, jak bývá obvyklé, jen výjimečně.

Oba korejské státy mají pozoruhodné dějiny autoritativních vlád a diktátorských režimů, za účasti místních a importovaných vojenských autorit. Bývaly většinou mimořádně netransparentní, na severu poloostrova s výrazně státo-stranickou organizací. Na jihu to dlouho byl vojensko-byrokratický režim, garantovaný přítomností jednotek armády Spojených států a jejich zpravodajských služeb. Ty mají dodnes na starosti ochranu vzdušeného prostoru a armáda KR chrání objekty v dosahu pozemních vojsk a od nich odvozených týlových zajištění.

Politický režim KLDR je definován ústavním principem ču-čche, tj. spoléháním na vlastní síly, na soběstačnost. Vláda KR je v západním světě považovaná za směřující k demokracii, v asijském světě obvykle považovanou za demokracii řízenou, jak se jí snažil neúspěšně realizovat za pomoci armády indonéský prezident Sukarno na začátku šedesátých let 20. stol.

O KLDR  jsme v Evropě informováni prostřednictvím monotematických  zpravodajství dostatečně, a tak víme, že tato země se potýká s opakujícími se  hladomory. Způsob života je tam až absurdně militarizovaný, lidé vykonávají otrockou práci, armáda je konstitutivním prvkem státního uspořádání. Životní styl má připomínat pobyt v pracovních táborech nedávné minulosti, otrocká práce jen zvětšuje všechny neřesti ekonomiky zděděné po předcích. Teprve v posledních několika letech, někdy dokonce měsících,  se dovídáme o produkci zbraní, včetně ZHN,  raketovém průmyslu, zařízení  v podzemních tunelech sledovaných britským ISW. A konečně i o expedičním sboru  pravděpodobně importovaném do nám blízkých vojenských prostorů.

O vojenské a politické situaci v KR jsme ve skutečnosti vzděláváni podobně. Na rozdíl od KLDR ale máme k dispozici mnohonásobně větší objem informací. Přesto si dovolím konstatovat, že existuje dost výrazná hranice mezi tím, co smíme a co nesmíme vědět. Příkladem nám budiž fikce o první společně vyrobené atomové pumě, což mělo být společnou akcí KR a KLDR, o které uvažoval prezident Pak Čong-hui, který vykonával svůj úřad skoro osmnáct let. Až do své smrti, kterou způsobil jeden z velitelů jeho osobní stráže. Podle informace neurčené pro euro-americkou veřejnost to byl agent CIA, a kdo by se chtěl o této věci dovědět něco bližšího, riskuje, že by se mohl v USA dostat před soud, protože jeho pozůstalí už jednou vysoudili na korejském filmové režisérovi, autorovi filmu Ibišek rozkvetl, zadostiučinění.

Tento film se promítal ještě v roce 1994, ačkoliv prezident Pak byl zavražděn v roce 1979. Tehdy se ale ukázalo, jak vypadá mechanismus předávání a převzetí úřadu prezidenta v KR, a jaká jsou jeho úskalí. Když v období polické nejistoty, po smrti generála Paka, vyhlásil jeho nástupce generál Čon Du-hwan stanné právo, vyvolalo to původně studentské demonstrace, později (1980) lidové povstání v Kwang-džu. Korejská armáda jej brutálně potlačila a oběti tohoto vojenského teroru jsou dnes uctívány na pietním místě připomínajícím tento masakr.
 

Generál Čon jmenoval svou vládu, a ta se s jeho vojenskou pomocí udržela u moci až do roku 1987, kdy byla prezidentovi přičtena odpovědnost za umučení jednoho studenta Soul National University. To vyvolalo nepokoje, které nenabyly takového rozsahu jako v roce 1980 v Kwang-džu, mimo jiné i proto, že byla stále v platnosti různá omezení pro veřejná shromáždění.
 

Dokonce i tehdy, když byl prezidentem zvolen charizmatický Kim Te-džung, účastník povstátní v Kwang-žu, kterému se podařilo uprchnout po potlačení vzpoury do zahraničí, byl po svém návratu zvolen jako symbol politiky obhajoby lidských práv. I když jejich výklad byl v korejském prostředí považován, na rozdíl od výkladu tzv.  asijských hodnot, ze něco mírně cizorodého. Ale tento prezident Kim dostal Nobelovu cenu a v Praze mu požehnal Václav Havel, což tehdy mělo v KR svou důležitost. Václav Havel, Martina Navrátilová a Karel Poborský byly tehdy pravděpodobně nejznámějšími Čechoslováky na Korejském poloostrově.
 
Jeho nástupce  (2003) Ro Mu-hjon, tak trochu korejský Pirát, skončil sebevraždou, sice až po svém odchodu z úřadu prezidenta, ale i on patřil do řady  fatálně funkcí postižených korejských politiků. I tehdy byly zástupnými důvodu pro adoraci nebo hanobení prezidenta vztah ke KLDR a korupční jednání. Nevyhnul se tomu ani bývalý starosta Soulu I Mjong-bak. Byl obviněn z korupce a skončil ve vězení, stejně jako dcera generála Paka, první žena ve funkci prezidentky Pak Kun-hje.  Byla souzena pro korupci  ve prospěch své podřízené dokonce ještě ve svém nedokončeném funkčním období.

Předposlední prezident Mun Če-in, nastoupil do úřadu v roce 2017 a u nás doma nepoutal zvláštní  pozornost. Snad proto, že podporoval tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa v jeho kontaktech se severokorejským Kim Čong-unem. Dokonce KLDR navštívil a překročil ruku v ruce se svým partnerem hraniční čáru v Pchanmundžomu.

Tehdy to ještě nevypadalo na otřesy v Černínském paláci v Praze, ale něco se muselo stát, protože reportérka ČT Šámalová  před dvěma dny  do dramaticky fotografované budovy prezidentského paláce v Soulu vložila několik slov, která si nedokázala obohatit diskusemi na Al-Džazíra. Jen jí nefungoval mikrofon, ale nakonec se odmlčela a dva dny pro ČT Korejská republika neexistovala. Dokonce ani jako Jižní Korea.

A tak doufejme, že ekonomické a politické vztahy mezi ČR a KR nezajdou na úbytě, auta se nepřestanou v korejských montovnách montovat a doufejme, že ani podivná firma Westinghaus nevyšle nějaký signál, který by otřásl chvějícím se státním rozpočtem ČR.