Zdeněk Zbořil: Dobrovolný odchod, ale také výsadek „špionů“
politika
<< NĚCO Z HISTORIE >> V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout události ze srpna 1956, kdy z naší republiky odešlo nebo mohlo odejít 160.000 etnických Němců.
Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
14. srpna 2024 - 02:20
Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„To je velké a zajímavé okno do historie, protože dneska mluvíme o vyhnání, vysídlení a odsunu německy mluvícího obyvatelstva z území Československé republiky po roce 1945. Už méně se mluví o vyhánění Čechů ze Slovenska po roce 1938 a 1939 nebo o odchodu Čechů z Němci obsazených nebo pro potřeby německé armády vyhrazených oblastí," připomíná Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Dobrovolné odejití…
„Ale téma demografické politiky v 50.letech je trošku mimo předmět našeho zájmu. Já si myslím, že to je dáno trochu změněnou situací v Sovětském svazu po smrti Stalinově, kdy se zase jinak formují hranice svazových republik, autonomních republik, oblastí a krajů. A kdy může dále existovat židovská autonomní republika Birobidžan někde v povodí Amuru, která je na mapě Ruské federace dodnes.
I ve střední Evropě se v polovině padesátých let 20. stol. hledá způsob, jak umožnit některým německy mluvícím obyvatelům Polska, Polské lidové republiky, Československa a jiných zemí, rozhodnout se kam z nich odejdou. Myslím, že za tím vším byly ty důvody ekonomické. Pro Československo to znamenalo snížit počet lidí, kteří byli téměř v důchodovém věku a nebo kteří mohli zatěžovat nějak jinak státní rozpočet a pro národní hospodářství byli neužiteční. Podobně tomu bylo i v „novém“ Polsku a i v jiných středoevropských zemích. Myslím, že i v Rumunsku se odehrálo něco podobného,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.
Kdo taky odešel…
„Nezapomínejme na to, že při všech těchto událostech, přesunech obyvatelstva a změnách hranic, které se od té doby stále ještě považují za definitivní, jsou důležité také důvody politické. Když totiž odejde 160.000 německy mluvících obyvatel z deseti milionů, nemusí být jasné, kdo ti lidé jsou a kdo se v této společnosti ztratil. A kdo byl místo „odchodu“ ve skutečnosti „vysazen“, třeba do Spolkové republiky Německo. Že to byli lidé, kteří byli kompromitovaní svojí kolaborací s nacistickým režimem, anebo to byli dokonce aktivní nacisté už víme. To je dneska „odhalováno“ v některých jednotlivých případech.
Byli tam pro zpravodajskou činnost použitelní a zneužitelní „emigranti“, o které měli zájem vojáci i vyzvědači a byli dokonce různého věku. Byli už z „domova“ vyslaní z vůle svých „řídících orgánů“ a pracovali pro různé výzvědné služby. Nejen Československé armády nebo Státní bezpečnosti, ale i z dalších politicko-ekonomických institucí, které na tom měly zájem. A že tyto zájmy byly mnohostranné dnes už dávno nepochybujeme. Konečně, kdyby byl zájem, mohli bychom se porozhlédnout i jak to bylo po roce 1989,“ dodává Zdeněk Zbořil.