S bývalým okupantem a trýznitelem našeho národa z konce první poloviny 20. století pěstují nadstandardní „kamarádšoft“, našemu tehdejšímu osvoboditeli nemohou přijít na jméno. A s naším bývalým dlouholetým partnerem ve společném státě se rozkmotřují jen proto, že nepodporuje dodávky zbraní zemi, jež se v důsledku velmocenské politiky ocitla ve válečné vřavě a zároveň volá po uzavření příměří a zastaví zabíjení. Logicky při tom cílí především na mladou „zkušenostmi nezatíženou“ generaci.  

K tomu využívají politických neziskovek, které se pod pláštíkem různých zdánlivě prospěšných aktivit vtírají do škol, kde naše děti v duchu „nového světového řádu“ indoktrinují. Pokud ovšem v té které škole přímo nepůsobí progresivističtí učitelé. Jak jinak si vysvětlit např. aktivitu žáků jednoho pražského gymnázia, kteří v dopise  žádají prezidenta republiky, aby učinil krok k historickému smíření Čechů a Němců. Cožpak  jim nikdo ve škole  neřekl, že existuje Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou podepsali tehdejší předseda vlády ČR Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl za asistence ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zelience v Praze dne 21. ledna 1997? A podobných příkladů by se pravděpodobně našlo víc.

Od oslav 79. výročí osvobození sice uplynulo již pár týdnů, a protože „davové šílenství“ spojené s hokejem již pominulo, nebude od věci si ty letošní alespoň dvěma příklady připomenout. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, která možná napadne zejména starší čtenáře, proč slavíme osvobození již 8. a ne 9. května, kdy bylo naše hlavní město – Praha - fakticky osvobozeno Rudou armádou.

Projev prezidenta republiky Pavla z 8. května na Vítkově jsem na oficiálních stránkách prezidenta republiky  hrad.cz nenašel a tak jsem si pomohl volným přepisem příslušné pasáže   ze záznamu jeho projevu v televizi CNN Prima NEWS.
….Rusko se dnes samo stalo agresorem a rozpoutalo na evropském kontinentu válku, která si nijak nezadá s tou druhou světovou svojí ničivostí a to jak na životech tak na materiálních hodnotách...“

Je i možné, že má pan prezident jiná, přesnější čísla a jiné, přesnější mapy, než si my, normální smrtelníci můžeme „vygooglovat“. Anebo, že by pan prezident viděl o pár měsíců či roků dál, než my? Raději ani nedomýšlet!

Z článku s titulkem Komunisté v Táboře uctili památku padlých rudoarmějců, který vyšel na tomtéž portálu ve stejný den se dozvíme, že okresní výbor KSČM společně s Klubem českého pohraničí uspořádal 8. května v Táboře dva pietní akty, kterými uctili památku rudoarmějců, jež se během druhé světové války zasloužili o osvobození Československa od nacistické nadvlády a porážku Německa. První pietní akt se uskutečnil na Novém hřbitově u hrobu gardového mladšího seržanta Oskina Anatolije Osipoviče, který zde zahynul ve věku dvaceti let vlastně už po válce - 11. května 1945. Domů se nevrátil. Další věnce a květiny položili spolu se zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu u sochy rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka.

Gardový mladší seržant Oskin Anatolij Osipovič zahynul ve věku dvaceti let, vlastně už po válce – 11. května 1945. Sice se nepíše, jak tento konkrétní voják zahynul, ale z dobových dokumentů, na kterých by  současní mocní nejraději nechali spočinout co nejsilnější vrstvu  prachu zapomnění se lze dobrat toho, že se u nás bojovalo a umírali nejen vojáci – zejména ti sovětští, ale i civilisté nejen po tom „novém datu osvobození“ 8. května, ale i po tom dříve úředním 9. května.

Ale dost nadsázky! To jsou vážné věci!

Za pozornost stojí i tento odstavec z první reportáže.
„Významné poselství pronesl duchovní Christof Lange ze sboru Českobratrské církve evangelické v Táboře. Smíření, které zdůrazňoval, umocnil svým osobním příběhem. Řekl, že pochází z Německa. "Můj tatínek byl vychováván v nacistické ideologii a nenávisti vůči Židům. V osmnácti letech šel do války a v roce 1944 upadl v Rusku do zajetí. Do Německa se vrátil v roce 1950. Společnost už byla jiná," zmínil. Mluvil o tom, že pro člověka je milost, když dokáže zapomenout. "Překonávání nepřátelství se jeví nemožné, jsme odsouzeni své chyby neustále opakovat, dokud si nedokážeme připustit, že minulost už pominula. Připomněl, že i v Bibli stojí, že věci minulé už nebudou připomínány. "Nejsme tam, ale této výzvy se vzdát nesmíme. Musíme odpouštět, musíme zapomenout. Zdůraznil, že představa, že násilí proti násilí povede k míru, je mylná.“

Nemůžu předjímat, jak se každý jeden čtenář vyrovná s předposlední větou, ale já bych ji přepsal takto: „Odpouštět můžeme, zapomenout nesmíme!“