Např. na webu cestina20.cz se pod heslem „chcimír“ dočteme, že je to člověk, který navrhuje řešit ruskou agresi tím, že Západ přestane Ukrajině pomáhat. Ale je to opravdu tak jednoduché?

Daleko obsáhlejší „vysvětlení“, obsahující oba inkriminované termíny najdeme na webu www.blogosfera.cz v článku Tomáše Flašky „CHCIMÍROVÉ A CHCIVÁLKOVÉ“  z 1. 12. 2023. Podívejme se alespoň na některé pasáže.

Podle článku „Oba pojmy vznikly v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajinu. Jako chcimírové bývají označováni ti, kteří volají po zastavení jakékoliv pomoci Ukrajině s argumentací, že to jen prodlužuje válku a krveprolití. Typičtí představitelé politické scény – Okamura, Fico, David, Klaus a další.“

„Jako chciválkové bývají protivníky naopak označováni ti, kteří podporu Ukrajině prosazují a jsou pro dodávky všeho potřebného. Tady je to naše vládní garnitura, většina politiků Evropy a demokratického světa.“

Rozdíl vidí autor v tom, že: „Válku by okamžitě ukončilo stažení Putina z okupovaných ukrajinských území. To si určitě uvědomují oba tábory. A oba tábory by ukončení války uvítaly. Tedy označovat někoho za chciválku je hodně nespravedlivé. Naopak označení za chcimíra je příznačné.“

A pokračuje: „Jenže chcimírové jsou ochotni pro klid zbraní obětovat Ukrajinu a její lid. Ponechat je v podstatě na pospas ruské genocidě. Viz masakry v Buče. To chciválkové dopustit nechtějí. Nejen kvůli Ukrajině a hrozných důsledků pro ni, ale i kvůli možnému růstu chuti agresora v budoucnu k dalším výpadům.“

Závěr článku je nekompromisní a tvrdý: „Chcimírové jsou pro mě tudíž zbabělci, necharakterní a odporní jedinci, kteří by kvůli vlastnímu pohodlí byli ochotni obětovat i vlastní matku. Chciválkové chtějí mír taky, ale spravedlivý a s výhledem na jeho zachování i několik generací dopředu.“

„Označení za chciválku na mou adresu tak vidím jako vyznamenání.

Určitý „pokrok“ v názorech na možné vyústění válečného konfliktu nabízí článek Chmury v Kyjevě (ale i v Praze), který vyšel na www.denik.cz 5. 12. 2023.“ Paní  redaktorka  Perknerová soudí, že společně s prezidentem by se měli (myšleno ministři - poz. autora) soustředit i na ukrajinské dilema a z něj plynoucí důsledky pro vnitropolitické klima v Česku.

Paní redaktorka dále uvádí, že: „Analytik Německé společnosti pro zahraniční politiku Christian Mölling míní, že Rusku bude trvat šest až deset let, než obnoví svou armádu na takovou úroveň, aby mohlo zaútočit na NATO. Náčelník generálního štábu Karel Řehka opakuje, že se musíme připravit na válku velkého rozsahu.“

Podle paní redaktorky: „Rýsují se tedy dvě cesty. Buď válečný konflikt dojde až na české území, nebo Ukrajina bude dotlačena k mírovému jednání s nejasným koncem. Na obě varianty by měla být politická reprezentace připravena. Dosud totiž připouštěla jen možnost podpory Ukrajiny až do definitivní porážky Kremlu, čímž všechny zastánce rozhovorů s Putinem házela do jednoho pytle chcimírů, dezolátů a proruských trollů. Ale co když začnou?“, končí otázkou svou úvahu Kateřina Perknerová.

Některým čtenářům již může být všechno jasné, jiné naopak napadne řada otázek. Jako např.:

• Co by asi „chciválkové“ odpověděli na dotaz, co je cílem naší vojenské angažovanosti?

• Vedly další desetitisíce mrtvých za poslední rok k nějaké změně na bojišti?

• Zlepšila se vyjednávací pozice Ukrajiny pro budoucí a nevyhnutelné dohody?

• Proč Západ donutil Ukrajinu všechny tři mírové iniciativy – v Minsku, v Tel Avivu a v Istanbulu – znegovat? Bylo to proto, že přece musí Ukrajina zvítězit?

• Proč byl v Kyjevě zabit vyjednavač z Minsku?

• Proč…?

• Proč…?

• Proč…?

Otázky zůstávají, tisíce mrtvých zcela zbytečně přibývají.

Jak dlouho ještě?