Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?
„JJe to jedna z těch pozoruhodných událostí konce 2. světové války a jara 1945, kdy se zejména v Praze odehrávaly politické až zákulisní boje, o kterých víme, že byli z větší části neúspěšné. A že je ukončilo Pražské povstání. Někteří aktéři těchto střetnutí na domácí půdě nevěděli, nebo nechtěli vědět, že to tak dopadne. Že Praha třeba nebude zničená, jak bylo přáním a rozkazem Vůdce. Historici někdy zmiňují osud Paříže, ale třeba také Vratislavy, které prý byly určeny k podobné likvidaci. V Praze z toho nakonec bylo jenom řízené zapálení Staroměstské radnice a jejího archivu. A také zničení Desek zemských, které byly i v minulosti několikrát rekonstruovány a mohly po válce, a v podstatě až do dneška, hrát důležitou roli v majetkových poměrech na území ČSR, ČSSR, ČSFR a i ČR.
Prvnizpravy.cz - Zbořil: Bekův zákon o angličtině, tak trochu připomíná Heydrichovu představu o germanizaci
Poslední protektorátní vláda, jejím předsedou byl Richard Bienert (1881-1949) je v lednu1945 nejen jmenovaná státním prezidentem Háchou, ale stane se tak i po poradě s K. H. Frankem. Měla to být vláda, která měla zajistit předání moci, o kterém se mluvilo spíše jako o přechodu, nebo odchodu, anebo útěku některých prominentních nacistů, kteří v té době v Praze stále ještě žili a zastávali svoje úřady. Mělo to také tragikomické, až komické vyústění v tom, že například do Itálie, kam měla jet delegace Frankova delegace ke spojeneckému velení nakonec nejeli, protože neměli benzín a události šly tak rychle, že se to už nedalo napravit," říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Bienert, Peroutka a smutný konec….
„Richard Bienert byl nejenom zkušeným státním úředníkem už za monarchie a první republiky, ale byl také ministrem vnitra za Protektorátu. Dokonce už byl ve funkci za „heydrichiády“. Samozřejmě s omezenými pravomocemi. Ale říkalo se o něm, že pomáhal spoustě lidí, aby se dostali z nějakého utrpení. „Tatíček Bienert“ byl známý jako policejní prezident za první republiky a jedna protektorátní verze tvrdí, že se zasadil o to, aby novinář Ferdinand Peroutka, se kterým byl de facto v příbuzenském vztahu, se stal takzvaným „čestným vězněm“ v koncentračních táborech Dachau a Buchenwaldu. A nepodléhal brutálnímu režimu nacistů nebo gestapa..
Bienertův osud byl skutečně až tragikomický, protože část těch politiků, kteří se na poslední chvíli na jaře 1945 objevili jako odbojáři, například na Moravcově ministerstvu školství a lidové osvěty, zakládali různé několikatýdenní nebo dokonce několikadenní odbojové skupiny. Bienert, v té době už předseda protektorátní vlády, byl jeden z těch, o kterém se předpokládalo, že zpomaloval represe, se kterými se počítalo. Ale přitom byl pořád v hledáčku německých autorit. Milan Churaň píše o Waltru Jacobim, významném důstojníkovi Sicherheitsdienstu a člověku z prostředí Reinharda Heydricha, že ten do posledních dnů udával Richarda Bienerta jako neloajálního i když kolaborujícího politika.
Protektorátní ministerstvo vnitra ovšem nemohlo zabránit posledním popravám v březnu, dubnu v Pankrácké sekyrárně, ale na druhé straně, díky tomu zpomalovanému vývoji konce světové války, přežilo alespoň šest vězňů v „čekárně“ Pankrácké sekyrárny.
Bienertův konec byl přesto smutný, protože byl bez ohledu na to, že ti noví odbojáři ho považovali sice za ochránce nebo zachránce několika českých politiků, ale nezabránili, aby byl okamžitě na začátku Pražského povstání zatčen, později souzen a odsouzen jako „kolaborant“. Dostal tři roky vězení, ale záhy po vynesení rozsudku zemřel začátkem února 1949.
Znovu se vrátil jeho osud na stránky novin, když začala diskuse vnučky Richarda Bienerta Terezie Kaslové, která byla také vnučkou Ferdinanda Peroutky, s Milošem Zemanem okolo chování právě Peroutky, která vystoupila na Peroutkovu obranu. Jak se později ukázalo, celou záležitost historik Jan Rataj, který se zabýval protektorátním tiskem a obecně psaními po roce 1939. Ten pak Bienertovu spoluúčast jako ministra vnitra protektorátní vlády už od doby v době heydrichiády kriticky posuzoval. Upozornil také na problém publikování názorů v konkrétní politické situaci a jejich hodnocení jako věci trestní. Nezdá se mi, že dokonce i dnes se dokážeme o názorech a otázce viny rozhodovat spravedlivěji,“ dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
