V historickém okénku můžeme vzpomenout, že představitelem panslavismu v Čechách byl Karel Kramář, první československý premiér, na kterého byl spáchán atentát v lednu 1919.
Co nám můžete k jeho osobě říct, pane Zbořile?
„Musím se přiznat, že i pro mě je Karel Kramář součástí Českého národního hnutí jako hnutí usilujícího o určitý typ samostatnosti a československé státnosti. Jeho životní osudy jsou spojeny s temnou dobou, kdy se na něho vzpomínalo i zapomínalo. To že se v současné době nejvyšší státní činitelé (předsedové českých vlád) rozhodli někoho vyznamenat Kramářovo cenou, aniž jsme vzpomínali na panslavismus, jehož byl velkým popularizátorem v podobě „novoslovanství“, je charakteristické.
Kramář umírá v předvečer druhé světové války, v roce 1937, krátce po odchodu své paní, v předvečer „Mnichova“ a těch dalších tragických dnů pro Československý stát. Ale zůstávají po něm zůstávají vzpomínky, okolo kterých chodíme, aniž si to uvědomujeme, stejně jako nositelé Kramářovy ceny, zavedené do českého národního rituálu v roce 2008. Kramářova vila je součástí arsenálu reprezentace úřadu předsednictva vlády, a dokonce se tam konaly a konají (kupodivu za „totality“ i „demokracie“) různé oslavy a vzpomínkové večery, při kterých postava Karla Kramáře nebyla vzpomínána. A zřejmě už nebyla a není tak důležitá. Možná také vadilo, že Karel Kramář končí svoji politickou kariéru ne snad v hmotné bídě, ale na jeho vilu, postavenou vzdorovitě proti Pražskému hradu, sídla prezidenta, podstatně přispěla jeho žena, Naděžda Nikolajevna Abrikosova, která byla z bohaté ruské kupecké rodiny, emigrovala do Československa a žila zde až k hořkému konci života Karla Kramáře.
Atentát na Karla Kramáře je zajímavý už jenom proto, že byl parodován, nebo vzpomenut, ve velmi volně zpracovaném příběhů v jednom z těch historických filmů a rekonstrukcí v dnešní době vznikajících.
Na počátku roku 1919, několik dnů po vyhlášení československé nezávislosti, na něj zaútočil anarchokomunista, Alois Josef Šťastný (1901-1979), který vystřelil v chodbě Pražského hradu dvě rány z revolveru. Protože tehdejší předseda vlády měl v náprsní kapse tabatěrku, nebo něco podobného, jedna kulka jej nezranila, druhá se vzpříčila v použité zbrani. Atentátník Šťastný byl zadržený, předán četnictvu, souzený a odsouzený. O necelé dva rok později byl amnestován, odejel do Spojených států a později se v Československu živil překlady z angličtiny,“ připomíná Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Co nám můžete k jeho osobě říct, pane Zbořile?
„Musím se přiznat, že i pro mě je Karel Kramář součástí Českého národního hnutí jako hnutí usilujícího o určitý typ samostatnosti a československé státnosti. Jeho životní osudy jsou spojeny s temnou dobou, kdy se na něho vzpomínalo i zapomínalo. To že se v současné době nejvyšší státní činitelé (předsedové českých vlád) rozhodli někoho vyznamenat Kramářovo cenou, aniž jsme vzpomínali na panslavismus, jehož byl velkým popularizátorem v podobě „novoslovanství“, je charakteristické.
Kramář umírá v předvečer druhé světové války, v roce 1937, krátce po odchodu své paní, v předvečer „Mnichova“ a těch dalších tragických dnů pro Československý stát. Ale zůstávají po něm zůstávají vzpomínky, okolo kterých chodíme, aniž si to uvědomujeme, stejně jako nositelé Kramářovy ceny, zavedené do českého národního rituálu v roce 2008. Kramářova vila je součástí arsenálu reprezentace úřadu předsednictva vlády, a dokonce se tam konaly a konají (kupodivu za „totality“ i „demokracie“) různé oslavy a vzpomínkové večery, při kterých postava Karla Kramáře nebyla vzpomínána. A zřejmě už nebyla a není tak důležitá. Možná také vadilo, že Karel Kramář končí svoji politickou kariéru ne snad v hmotné bídě, ale na jeho vilu, postavenou vzdorovitě proti Pražskému hradu, sídla prezidenta, podstatně přispěla jeho žena, Naděžda Nikolajevna Abrikosova, která byla z bohaté ruské kupecké rodiny, emigrovala do Československa a žila zde až k hořkému konci života Karla Kramáře.
Atentát na Karla Kramáře je zajímavý už jenom proto, že byl parodován, nebo vzpomenut, ve velmi volně zpracovaném příběhů v jednom z těch historických filmů a rekonstrukcí v dnešní době vznikajících.
Na počátku roku 1919, několik dnů po vyhlášení československé nezávislosti, na něj zaútočil anarchokomunista, Alois Josef Šťastný (1901-1979), který vystřelil v chodbě Pražského hradu dvě rány z revolveru. Protože tehdejší předseda vlády měl v náprsní kapse tabatěrku, nebo něco podobného, jedna kulka jej nezranila, druhá se vzpříčila v použité zbrani. Atentátník Šťastný byl zadržený, předán četnictvu, souzený a odsouzený. O necelé dva rok později byl amnestován, odejel do Spojených států a později se v Československu živil překlady z angličtiny,“ připomíná Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Panslavismus…
„Ale když už jste vzpomněl pangermanismus a dneska kritizovaný panslavismus některými našimi političkami, musím připomenout, těm, kteří se přímo tohoto slova štítí, že nevědí, že vedle panslavismus byl také pangermanismus a že ta hnutí, která byla postavena na národním, jazykovém a někdy i rasovém principu byla po roce 1848 v Evropě oblíbená. Už před tímto rokem se v Čechách rozlišovalo mezi „rusomany“ a „rusofily“, což byl na jedné straně např. František Ladislav Čelakovský a na druhé straně Josef Hanka. Později po více než půl století vzniká Slovanská epopej (1912-1926), kterou vytvořil Alfons Mucha na principu monumentálního panslavismu. A je zajímavé, že financiérem byl americký boháč, obdivovatel panslavismu, Charles R. Crane, který vytvoření epopeje sponzoroval. Dodnes má město Praha potíže, jak a kde ji umístit, popřípadě zda by nebylo lepší ji zlikvidovat. A nositele Kramářovy ceny ze seznamu předsedy vlády ČR to zas tak moc nezajímá,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Pangermanismus…
„Ale možná, že bychom mohli doporučit pražským radním, aby se zajeli podívat třeba do Řezna, do Regensburgu, na mýtickou Valhalu na břehu Rýna, nebo na nějaký zámek v Bavorsku, kde by viděli pangermanismus v parádním provedení. Od Arminia, Marobuda a Fridricha Barbarossy, až po Konráda Adenaura a matku Terezu, která je tam na posledním místě jako součást mýtu, ačkoliv byla původem Albánka. Do tohoto pangermánského příběhu jsou zařazeni i v Praze tak oblíbená Marie Terezie nebo Albrecht z Valdštejna, ačkoli to byli německy mluvící „Rakušané“ jako části mýtu všeněmeckého. Asi nemusíme připomínat Richarda Wagnera, původně revolucionáře z roku 1848, který pak v druhé polovině svého života vytváří pangermánské opery nového stylu, které uhranuly stoupence německého nacionálního socialismu po první světové válce.
Panamerikanismus není svým předchůdcům mezi Germány a Slovany vzdálený, jak bychom si dnes snad mohli myslet. Vychází z podobné myšlenky sebeurčení a definování americké identity, je ideou americké emancipace na španělském a britském koloniální systému celé 19. století. Ani dvě světové války ve století dvacátém nezmenšily ambice doktríny Amerika Američanům. Ale teprve po dvou světových válkách se imperiální přemýšlení o americké budoucnosti transformovalo do Trumpova America First! A víme, že to není jen jeho nová legenda a nový příběh nápadně podobný těm v historii jen zdánlivě ztraceným“, dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz ,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
