Je tomu tak opravdu pane Zbořile?
„Já bych podle zpráv z většiny největších médií, ať už jsou tištěná nebo audiovizuální, se domníval, že je to právě naopak. Taková nejednotnost, jak to někdo nazval kakofonií české zahraniční politiky, snad nikdy nebyla. Samozřejmě to vychází z naší Ústavy, protože prezident není jenom panem prezidentem a hlavou státu, ale také součástí moci výkonné, a to si většinou ti kritici Miloše Zemana neuvědomovali. Prezident nejenom zastupuje stát navenek, ale má také různé pravomoci, které mu umožňují v souladu s vládou a nikoliv proti vůli parlamentu prosazovat některé své názory na zahraniční politiku. A hlavně může přicházet s vlastními, originálními nápady, které se nemusí všem líbit. I proto si mohl dovolit nezvat na Hrad amerického velvyslance.
Není lepšího příkladu než pokusy Miloše Zemana o navázání nesmělé spolupráce s Čínskou lidovou republikou, kvůli které byl opravdu až nestoudně napadán. A nakonec se ukázalo, že musíme posílat tajného emisara do Číny, aby si někdo v Číně vůbec všimnul, že ještě existujeme,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz o zahraniční politice českého státu.
Nesamostatnost nebo omezená samostatnost….
„Česká zahraniční politika je velký problém. Nesamostatnost českého státu, nebo jeho omezená samostatnost za všech možných režimů, a v různých historických obdobích, bránila tomu, aby Česká republika měla samostatnou zahraniční politiku. Vždy jsme byli pro svět i své okolí zemí s dvěma žerděmi na prapory. Právě na rozdíl od Maďarska. A to se netýká jenom Viktora Orbána, ale byl to i případ Jánoše Kadára, který si dokázal na Varšavské smlouvě a v Radě vzájemné hospodářské pomoci vydobýt určitou autonomii díky kontaktu na stoupající hvězdu Jurije Andropova. Naopak, česká a československá zahraniční politika byla vždycky pod vlivem, a to říkám s ironií, protože vím, že nejenom naši politici, ale i diplomaté byli často pod vlivem svého nezřízeného života a velké spotřeby alkoholu. Ale i tak to bylo pod vlivem někoho, komu chtěli věřit a kdo jim nevěřil," tvrdí Zdeněk Zbořil.
Můžeme mít samostatnou politiku?
„Bývalý vysoký stranický tajemník, později emigrant Zdeněk Mlynář, který byl v osobním vztahu s některými politiky po listopadu 1989, jako byli nejenom Vladimír Mlynář, syn, a Rita Budínová, rozvedená manželka a velvyslankyně ve Spojených státech, a samozřejmě skoro celá Obroda, o tom měl jednu snad dosud nepublikovanou studii, která byla zavržena hned v listopadu a prosinci 1989. Byla to studie vycházející mimochodem i z elaborátu Jiřího Hanzelky a její hlavní myšlenkou bylo, že koncepce zahraniční politiky státu, který nemůže hrát na mezinárodní úrovni rozhodující roli, nebo ji hrát ani nechce, musí vycházet ze selektivního spojenectví. A být schopná proměny, jejíž hranicí nemůže být jen obava z destrukce. Podle Mlynáře aktivní to byla jedna z neopominutelných možností. Snad ani novým toto nevadilo, spíše nechtěli dovolit, aby se projevil Mlynářův vliv v polistopadovém Československu. (U moralizujících antických filosofů najdeme tezi, že věci dostávají jiná jména, než je jejich podstata, a proto mizí, aby se po určité době bolestně vrátily jako nový verbální produkt.)
Aktuální výtky aktérům naší zahraniční politiky, že se otáčejí na obrtlíku od Sovětského svazu ke Spojeným státům nebo k Evropské unii, jsou sice pravdivé, ale má to také svou druhou stranu. Že totiž přinejmenším česká samostatnost bude, ať už je v českém politickém řádu kdokoliv, vždycky omezována vztahem k velmocím, k malým i velkým mocným. A těmi nemusí být jenom Spojené státy, Ruská federace a Čínská lidová republika, ale i ti menší, kteří dnes ještě odhánějí české diplomaty od dveří svých sídel v Asii i v Africe,“ dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
