Máte s tím nějaké zkušenosti z dřívějška? Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„Já si pamatuji hned takové tři události, které s tím trochu souvisí a možná by stálo za to, aby si to lidi připomněli i dnes. Chodil jsem do první třídy obecné školy ještě za Protektorátu, neuměl jsem psát, neuměl jsem číst. Ale už nás učili nás skandovat básničky v němčině. A dodnes si pamatuji, že „Der Führer wurde in zwanzigste in April in Braunau am Inn geboren“ . A samozřejmě i další,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Nová doba…
„A pak ovšem přišla nová doba, chvilku se vlastenčilo, ale po roce 1948 se začala zavádět ruština. Pravda je, že popularizaci ruštiny jednak přispělo osvobození Československa Rudou armádou, ale také téměř všichni čeští básníci objevovali ruštinu. Nejen jejich zájem o ruský jazyk byl dost často spontánní i v minulosti. Když jsem byl asi v páté třídě, tak už to bylo povinné. Ruština byla povinná a opět si dodnes tu dobu pamatuji, protože nebyl dostatek učitelů ruštiny, že se mezi učiteli objevovali bývalí legionáři. Takže můj „pan profesor Šusta“ byl poctivý skutečný legionář, který neuměl učit, ale za to nás naučil písně. Takže z té doby znám „Stěnku Razina“ a „Oči černé“…Ty písně sem přivezli legionáři, kteří měli se Sovětským svazem společné jen různé osobní zkušenosti. Ale pravda je, že k tomu později přibyly písničky jako „Políčko, ach pole, pole, pole širé…“ a dodnes nevím jestli to byla umělá píseň, složená v době pozdější, nebo zda to byla to byla dumka přepsaná a upravená později. Ale některá její slova si pamatuji dodnes. Je pravda že se z ruštiny nadlouho stala povinná záležitost a všechny ty vtípky na umění a neumění ruského jazyka a na to nařízení učit se rusky nás doprovázelo dalších čtyřicet let,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.
A přichází angličtina…
„Ale nebylo to o nic lepší, o nic horší, než ten přechod na angličtinu, který na středních školách také začínal nedostatkem učitelů angličtiny. Takže dost často bývalí učitelé ruštiny jezdili dokonce i do Ruska na jazykové kurzy a tam se „odnaučovali“ ruštině, protože se na to našly peníze. Později se naopak snažili dostat do jiných jazykových kurzů. Ze začátku němčiny a potom stále víc a víc angličtiny. Až se to dostalo na úroveň středního školství. Myslím si, že problém s výukou jazyků, zejména s tou povinnou, je myslím si organizačně relativně složitý.
Kdo si pamatuje jak to bylo v různých dobách, jak to bylo například s francouzštinou v dobách první republiky a jak vznikala francouzská gymnázia když se lidí spontánně, zejména intelektuálové a umělci snažili ze vzdoru mluvit francouzsky. Teď je to trošku komplikovanější. Tím ty děti nebo adolescenti jezdí na jazykové kurzy nebo jim je rodiče platí do Anglie, do Spojených států, a dost často se setkávají s jinou kulturní úrovni a i s jiným chápáním historie vypadá to jako kdyby české děti se sice naučili dobře mluvit anglicky, ale ta jejich slovní zásoba se týká určitého specifického oboru. Umějí napsat svá curriculum vitae, umějí napsat esej nebo dopis v angličtině, ale mají potíže přečíst Dalimilovu kroniku nebo Kosmovu kroniku českou. Natož se zabývat českou literaturou.
Mně metodologie výuky cizím jazykům, koncentrovaná právě jenom na tu angličtinu, a teprve v tom druhém, třetím plánu na další jazyky, trošku připomíná tu Heydrichovu představu o germanizaci českého národa, kdy on a jeho pobočník Walter Jakobi dávají instrukce české protektorátní vládě a tvrdí, že „tento prostor“ musí být germanizován, část Čechů poněmčená, část fyzicky zlikvidována a jazykové znalosti mají být na úrovni toho, aby uměli tito „Schweine Hunde“ poslouchat německé rozkazy a aby se uměli podepsat. Ono to tak trochu vypadá velmi brutálně, ale nezapomeňme, že je to skutečně nápadně podobné tomu Bekovu zákonu“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
