V mnohém měl pravdu, mnohé zjednodušil až na krajní mez. Jeho analýza Klausovo-Třískovo-Ježkovy kuponové privatizace včetně už dávno mnohokrát slyšené výtky o chybějícím legislativním rámci je trochu vytržená z času. Proces proměny naší ekonomiky byl podmíněn jejím rozsahem (odnárodňovalo se de facto všechno státní vlastnictví, což nikde předtím nemělo obdoby, i Thatcherové zásahy v 70. letech byly směřované jen k vybraným oblastem ekonomiky (doly, doprava atd.), Kompletní odstátnění proběhlo pouze u nás.

Je pochopitelné, že tento proces má dodnes silné kritiky, zejména proto, že patrně dobře míněný demokratický způsob rozdání přístupu ke státnímu vlastnictví každému skrze kuponové knížky začal být velice záhy zneužíván jednak podvodnými fondy, jednak bývalými managementy, které disponovaly nadstandardními interními informacemi. Čili transformace nemohla být bez stínu. Nicméně proběhla za nějakých konkrétních historických souvislostí. 

Dnes jsme v situaci, že z naší země je montovna, skladovna a spotřebna. Většinu produkce, průmyslu, vodárenství a dalších strategických odvětví byla předána do rukou zahraničním korporálům, na jejichž jednání nemáme vliv. Ony se řídí zájmem svým, nikoli naším. Z toho vyrůstá logicky deprivace, zklamání a hořkost, čím dál častější v řadách tzv. obyčejných občanů. To je výchozí situace už šestnáctého dílu debaty Vladímíra Franty a Petra Žantovského v pořadu O lecčems a mnohém.