Komu nebo čemu věřila a věří generace starší, pomalu odcházející, a komu nebo čemu (ne)věří generace mladší, nastupující. Ta první žila s výhodou (to není překlep) zážitku totality, která kladla před každého člověka nutnost rozhodovat se: půjdu s mocí, budu mít výhody, a také křivou páteř? Nebo půjdu čelně proti moci, zachovám si zdravý rozum a svědomí, ale riskuji (nejen) existenční problémy? Nebo se vydám střední cestou, jíž sociologové říkají „šedá zóna“, což znamená, že se pokusím vyhnout se moci, jít mimo ni, dělat si svoji profesi co nejlépe a pokusit se žít v rámci omezených možností normální život? Před tímto dilematem stál každý, kdo dosáhl dospělého věku před listopadem 1989. Toto rozhodování člověka činilo zralejším a odolnějším, protože si musel uvědomit, že za každé rozhodnutí se platí, že svoboda volby s sebou přináší odpovědnost za její důsledky.

Má dnešní mladá generace podobnou výbavu do života? Spíše ne. Vesměs narození po onom listopadu prožili část života lemovanou relativním spotřebním dostatkem, někdy až nadbytkem, což nahradilo podstatně bohatší kulturní a duchovní orientaci, která v nesvobodných časech dávala sílu se s tou nesvobodou vyrovnat. Dnešní mladí mají svobodu konzumovat. Mají své laciné letenky kamkoli, své studijní pobyty Erasmus, často žijí dlouhá léta v „mamahotelu“, až se chce říci, že heslem dne je reklamní slogan jedné drogerie „Zde nakupuji, zde jsem člověkem“. Je v takto uspořádaném světě ještě v co věřit? Nebo si musíme počkat, až celá ta konzumní bublina rámovaná nekrytými penězi, inflační spirálou a narůstajícími vojenskými konflikty praskne, což bude zatraceně bolet každého, nejen ty mladé?

To je jen jedno z témat, o němž jde řeč ve třetím díle cyklu hovorů novináře Vladimíra Franty s mediálním analytikem Petrem Žantovským, který můžete zhlédnout zde:

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX