Politici zakazují sportovcům soutěžit? Nic nového, i když na tohle si netroufl ani Hitler při olympiádě v Německu v roce 1936. Nominaci na pořádání OH dostal Berlín už v roce 1932. Po nástupu Hitlera k moci se rozproudila diskuse, jak se k OH v nacistickém Německu postavit. Nakonec jediný, kdo účast odmítl, byl Sovětský Svaz. USA a další západní země tehdy s Hitlerem zřejmě neměly větší problém. Mimochodem, jedna zajímavost: velkým hrdinou byl vítěz čtyř atletických disciplín Jesse Owens – tmavé pleti. V nordicky bílém Německu. Ale to jen na okraj.

Další blokace přišla v roce 1980. Americký president Jimmy Carter přikázal bojkotovat Olympijské hry v Moskvě v důsledku sovětského vstupu do Afghánistánu. O čtyři roky později se Sověti a východní blok v roce 1984 nezúčastnili letní olympiády v Los Angeles. S poukazem na vzrůstající antisovětské nálady v Reaganových USA a množení různých bojůvek, které mohly sovětské sportovce během her vážně ohrožovat.

Mnoho debat se vedlo kolem olympiády v Číně v roce 2008. Rovněž se zvažovaly různé politicky motivované bojkoty. Nakonec se ukázala ve velkolepých barvách. Známý novinář a pozdější poradce britského premiéra Andrew Gilligan se tehdy nechal slyšet: "Před čtyřmi miliardami televizních diváků to byl pro Čínu nejšťastnější moment za tisíc let. Je to také začátek něčeho většího než jen olympijských her. Je to, nebo to přinejmenším má být, začátek nové éry čínské velikosti, která je sledována a nepřímo schválena velkým množstvím lídrů planety," řekl tehdy agentuře Reuters.

Také kolem zimní olympiády v Soči roku 2014 bylo také mnoho dohadů. Proti politizaci sportu se tehdy postavily i mnohé respektované organizace stojící mimo sport a politiku, třeba Penklub. Nakonec hry proběhly úspěšně, za účasti všech západních zemí, přičemž USA si odtud odvezly o dvě medaile víc než pořádající Rusko.

Suma sumárum, první, kdo „úspěšně“ zahájil politizaci sportu, byly Spojené státy. To abychom nezapomínali. Dnes totiž jdeme v jejích stopách, snad dle oprášeného hesla s USA na věčné časy a nikdy jinak. Tentokrát se snahy vedou jinak: přes zákaz účasti ruských a běloruských sportovců na příštích OH. Potíž je v tom, že toto úsilí vyvíjejí jen některé státy Evropy a právě USA. Sportovní olympijské svazy afrických a asijských zem podobný zákaz výslovně odmítly. Následoval je v tom i britský tenisový svaz, který zrušil v těchto dnech zákaz účasti Rusů a Bělorusů na turnaji ve Wimbledonu, a to navzdory (ne)diplomatickému vyhrožování z Kyjeva. O něco málo dříve se proti národnostní diskriminaci ve sportu ozvali i Francouzi.

My však máme zřejmě jiné manýry. Český olympijský vítěz David Svoboda se kultivovaně (na rozdíl od těch, co po něm plivou) vyjádřil v ČT, že se domnívá, že politika do sportu nepatří. Vykoledoval si tím trest v podobě nucené sebekritiky (jako bychom to neznali z komunismu), odvolání z českého olympijského výboru a horu ponižování ze strany ministryně obrany (ale podle jejího vystupování by se měla ta funkce jmenovat spíše ministryně války) Jany Černochové. Vrcholem jejího kárného opatření má být nucená Svobodova exkurze do výcvikového prostoru v Libavé, kde má poslouchat válečné příběhy od zde se připravujících ukrajinských vojáků. To opět nemůže nepřipomenout z dob našeho dětství a mládí různé besedy se zasloužilými soudruhy, kteří svýma očima líčili historické události. Ale jak správně pan Svoboda v ČT řekl, první obětí vojenského konfliktu je vždy pravda. Přichází tolik různých informací z různých stran, že se v ní skutečná pravda může snadno ztratit, a proto vyslovovat jednoznačné soudy je ošemetné, a už vůbec na jejich základě podnikat kroky v oblasti, které se té geopolitiky netýkají, totiž ve sportu.

Dovolím si zde připomenout, že David Svoboda toho ve sportu dosáhl opravdu hodně, a proto mu přiznávám to, že ví, o čem mluví, jak trnitá je cesta na vrchol. Pozici našich servilních politiků chápu. Při současné vybičované (aspoň se o to media poslušně snaží) nenávisti ke všemu ruskému, od vodky přes Čajkovského, Mendělejeva až k Rusům, kteří zde žijí desítky let, je musí děsit představa, že by ruský sportovec vyhrál a oni museli stát v pozoru, poslouchat ruskou hymnu a dívat se, jak ruská vlajka stoupá na stožár vítězů. Je proto daleko jednodušší ruské sportovce zakázat. Navíc je zde šance, že při bojkotu většiny favoritů (je jen otázkou času a politické konstelace, kdo bude další) všechny medaile zůstanou hezky doma, nebo přijdou těm správným, pravověrným a prověřeným sportovcům, se správným kádrovým profilem.

Jenže, jak praví staré úsloví, když se jich nezastaneme nyní, kdo se zastane nás, až se situace obrátí?