„Mé závěry z konference o nastupujících formách cenzury, kterou dnes uspořádala Společnost pro obranu svobody projevu, aneb Státe, zachraň nám svobodu slova.

Děkuji všem, díky kterým se mohla tato akce uskutečnit. Ale, děkuji i poslednímu tazateli, pánovi ve třetí řadě, v úplně posledním panelu. Nevím, kdo jste, ale trefil jste hřebíček na hlavičku. Čím? Vaší až naivně koncipovanou otázkou.

Proč právě teď? Proč tohle vlastně vůbec řešíme, v této době? Vždyť Internet tu máme více než 30 let, sociální komunitní weby více než 20 let, a tam se nezměnilo nic. Pornografie, hoaxy a konspirace kvetly už na BBSkách, a svět se nehroutil. Tak proč to teď, najednou, někomu vadí?

Na otázku proč, už odpověděl výstižně Marian Kechlibar přímo na konferenci. Z neškodné hračky asociálních geeků se stala vlivná síla. Je to až cimrmanovsky trapné, ale svoboda slova nám byla na Internetu garantována přesně do té chvíle, než začala být skutečně účelně a efektivně využívána. Nejdřív si otevřel sociální síť na Internetu. Ale začali se mu tam sdružovat lidi. A tak začala vadit.

Ale komu? Státu? Ten je ve svých funkcích přeci definován ústavou a platnými zákony, tečka. A k čemukoli nad jejich rámec má zůstávat zhola netečný, tečka. A o žádný nový jev či fenomén zde také nejde, tečka. Takto netečný byl stát k Internetu celé uplynulé čtvrtstoletí, a k naprosté spokojenosti většiny uživatelů.

Vadí to tedy některým politikům? Možná. Ale kterým? Otevřeně cenzuru nikdo nikdy nežádal. To by byla v demokratickém světě politická sebevražda. A to platí, jak možná naivně doufám, i v demokracii liberální. Vždyť i ta Merkelová to šuškala do ouška Zuckerbergovi, v září 2015, radši tajně. Tedy jde maximálně jen o aktivistické jednotlivce nebo marginální síly mimo přímý vliv na chod státu. A ty přeci provozovatelé nemusí vůbec poslouchat. Cenzura pro ně představuje jen další enormní náklady a další úbytek uživatelů.

Jak uvedl v úvodu Jan Zahradil, těch vlivových skupin, které na přijetí zákonného rámce cenzury tlačí, je zde několik. Byrokracie, neziskovky, extrémní strany politického spektra. Ale ty představují jasnou menšinu ve společnosti. A stát se, vůči jejich nátlaku, má vždy o co opřít. Jde o jeho samotnou ústavu a její fundament, Listinu základních práv a svobod, jejíž platnost je tím nejvyšším zákonem, kterému každý občan České republiky podléhá, žádná další ústava, nedejbože evropská, naštěstí už přijata nebyla. A tam je právo na svobodu projevu uvedeno jasně, coby univerzální a nezcizitelné, nezadatelné, nezrušitelné a nepromlčitelné, kdežto cenzura naopak coby nepřípustná.

A zde musím souhlasit s panem Josefem Šlerkou. Tohle by měl přeci měl řešit stát. Ale jinak, naopak. Protože snahy o zavádění cenzury ohrožují důvěru v jeho základní principy. Demontáž ústavních práv technickými kličkami a přejmenováváním starých známých mechanismů je něco, kde je ohrožena přímo kontinuita jeho dalšího fungování. Pan Šlerka sice věří, že evropský rámec DSA může být oním krokem vpřed, ale on sám takto koncipován není. Jde o velmi vágní a rozpornou soustavu pravidel, které si každý stát může doimplementovat dle své libovůle, a provozovatel sociální sítě se pak, rovněž dle své libovůle, adekvátně zachovat, tedy vyjma krizových situací. Je nasnadě, že pokud budou porušení sankcionována, ve vlastním zájmu ochrany zisků vybere provozovatel ten nejmenší společný jmenovatel, vyhovující všem restrikcím, a to budou pravidla komunity celosvětově. Tento jednoduchý princip připomněl po svých zkušenostech s netransparentním schvalováním herních titulů v Číně Daniel Vávra.

Husarským kouskem by byla implementace, ale v opačném gardu. Něco jako když útočníkovi seberete zbraň a namíříte ji na něj. Jednoduché, efektivní, účinné. Prostě radikální obrat situace. V tomto případě by to byla česká implementace DSA, pojatá zejména jako povinnost provozovatele neporušovat ústavní právo uživatelů na svobodu projevu. Ale tato varianta je prý neprůchozí, minimálně v současném složení Europarlamentu.

Ale vadí to? Europarlament nebude znění DSA nijak dál konkretizovat tak jako tak. To je už na našich zákonodárcích. A pokud se, stejně jako Musk, začnou stavět na zadní i další provozovatelé sítí, může jít nakonec o rozhodnutí pro docela lákavou win-win strategii. Copak by se Facebook také rád nezbavil otravných nadnákladů na klikací centra cenzorů, kontrolujících výstupy automatizovaných filtrů? Copak musí aplikovat přání Frau Merkel celosvětově ještě sedm let po migrační krizi? Nakonec by se mohlo ukázat, že problém nestojí ani tak jako otázka minimalizace dopadů možných sankcí, ale naopak coby maximalizace počtu zemí, kde síť může i nadále působit, a to pod prostou podmínkou, že zanechá stávajících cenzurních praktik vůči jejich občanům.

Vy ušetříte, a my Vás tu necháme provozovat byznys dál. To je přeci nabídka, která se neodmítá. To chtějí občané, to chtějí provozovatelé, to vyhovuje ústavě většiny civilizovaných států. Teď jde jen o to, který stát na ni bude mít tu odvahu. Maďarsko? Polsko? Nebo to na Facebook, po Trumpově vítězství, zkusí s prvním dodatkem Spojené státy? Něco mi říká, že Česká republika, minimálně s touto vládou, to asi nebude.

Ale to také nevadí. Ta první vlašťovka může uvést do pohybu lavinu. Ona žádná změna tuzemské politiky v historii nevzešla z domácích luhů a hájů. Vždy jsme čekali, až to rupne jinde, ale potom se o to rychleji přidali. Tak je třeba být připraven. Což je asi ten nejoptimističtější závěr, jakého jsem v tuto chvíli schopen.

Všechny ostatní jsou pak dost neveselé," ukončil svůj komentář ke konferenci o svobodě slova Cimbal. 

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX