Společnost je rozdělená mezi dva bloky. Dobře situovaná část voličů, liberálové, progresivisté, příslušníci středních a vyšších tříd, podnikatelé či kreativní třídy se budou s největší pravděpodobností a ve velké většině rozhodovat mezi Danuši Nerudovou, rektorkou brněnské Mendelovy univerzity nebo generálem Petrem Pavlem, vysloužilým generálem a bývalým náčelníkem Generálního štábu AČR. 

Pro Andreje Babiše, bývalého premiéra a předsedu opoziční parlamentní strany ANO, Josefa Středulu, šéfa odborů, či Jaroslava Baštu, poslance opoziční parlamentní strany SPD se budou naopak rozhodovat rozsáhlé voličské skupiny, lidové proudy, pro něž tito politici představují volební alternativu zastupování a prosazování jejich práv a požadavků.

Zbylí kandidáti, Marek Hilšer, či Pavel Fischer představují kandidáty pražské scény. Oba se o funkci uchází opakovaně. V předchozích volbách získali Hilšer 8,8% hlasů, Fischer 10,2% a po neúspěšné volbě zakotvili v Senátu. I nyní jejich volební preference oscilují kolem 7% (Median, průzkum, 12/22).

Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy a děkan 1. lékařské fakulty UK, stejně jako Karel Diviš, podnikatel v IT a bývalý sportovní redaktor ČT představují kandidáty, kteří na nejvyšší politický post v zemi kandidují bez předchozích politických zkušeností. Tomu odpovídají i jejich preference, které se pohybují kolem 1,5%.

Fakticky se hlavní souboj odehrává mezi třemi kandidáty. Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem na jedné straně. Andrejem Babišem na straně druhé. Pro společnost je to opět, jako již několik posledních let, souboj na půdorysu Babiš vs AntiBabiš. Andrej Babiš, přestože mu předvolební průzkumy přisuzují až třetí místo v pelotonu, je opět ústřední postavou těchto voleb.

To, jestli volba převáží na stranu rektorky Nerudové, nebo generála Pavla, rozhodnou paradoxně sami voliči Andreje Babiše, Josefa Středuly nebo Jaroslava Bašty. Středula i Bašta mají společně potenciál kolem 8-10%. Tedy přesně ten, který rozhodne volby.

Za Josefem Středulou, jediným skutečným levicovým kandidátem a přímým pokračovatelem Zemanovy politiky, jak jej označil sám Miloš Zeman, stojí podpora odborů. 

Vážím si Josefa Středuly. Středula vrátil odborům vyjednávací potenciál. Od listopadu 1989 moc odborů, dříve neoddiskutovatelná a zásadní, pomalu klesala. Dělníci sami, v nových poměrech, často rezignovali na dohody, uzavírané mezi podnikateli, s poukazem na to, že podnikatelé, majitelé firem, pracovní agentury se mezi sebou dokáží dohodnout a prosadit vlastní zájmy, zatímco dělníci nikoliv. Dělníci, při jednáních o svých platech a podmínkách pak musí jednoduše spoléhat na svou osobní vyjednávací sílu. Oproti majitelům firem, schopných si upravit podmínky s místními úřady, sjednat tiché kartelové dohody o platových stropech v oblasti, jednoduše nemají samostatně šanci prosadit své zájmy. Situace v regionech se tak vrátila až k dřevní podstatě kapitalismu. Pokud jste měli možnost pracovat v některé z místních montoven, futrovaných zdejšími pracovními agenturami, víte přesně o čem je řeč. Problém je také, jak ukázaly podzimní demonstrace, Středulova pozice a pozice odborů je ve skutečnosti slabá.

Středula vrátil odborům jejich postavení. Ale nikoliv jejich sílu. Svou misi prozatím nenaplnil. Představuji si šéfa odborů jako člověka, který zavelí a lidé ze všech koutů republiky se připojí k jeho výzvě. Šéf odborů by měl být člověkem, který je schopen dostat lidi do ulic, zorganizovat nátlakové akce, demonstrace a stávky. A v případě nejvyšší nutnosti zorganizovat i generální stávku proti škodlivé vládě.

Středula, jako člen Aspenu, aktér tripartity, je přijímaný a respektovaný protistranou a mocí. Pokud Středula pomýšlí na prezidentský úřad, pak už jednoduše nemyslí na odbory. Je to volba quid pro quo. Buď vedete odbory a vedete je tak, že se před odbory třepe každá vláda. Nebo by měl bosse dělat někdo jiný. Nelze sedět na dvou židlích zároveň. 

Jaroslav Bašta, kterého do prezidentské volby nominovala jeho strana, SPD, je ve skutečnosti jediným morálním kandidátem těchto voleb. Bývalý chartista, vězněný za minulého režimu, mírný a vědomý člověk, přichází do prezidentské kampaně s poměrně zásadními prohlášeními. Bašta si velmi dobře uvědomuje, že jako vrchní velitel bude v případě rozšíření ukrajinského konfliktu v prezidentské roli rozhodovat o tom, jestli pošle na válečná jatka muže od 18 do 60 let. Ano, taková varianta je při rozšíření ukrajinského konfliktu možná. Na rozdíl od generála Pavla, který byl přímou součástí západních vojenských struktur a jako voják, poslušný po léta zájmům západních vojenských struktur, který patrně v tomhle ohledu nebude váhat, Bašta říká nekompromisně: „Tohle jim prostě nedovolím“.

Předvolební sliby jsou jednou věcí. Naše vlastní historie říká, a především dvě funkční období Zemanova prezidentství jasně ukazují, že člověk v prezidentské roli je vystaven obrovským tlakům.

Zeman sám čelil opakovaně nesmírně tvrdým pokusům o sesazení. Atakům na denní bázi. Tvrdému pronásledování ze strany médií, poskytujících oporu polistopadové moci. Svedl desítky bitev, ve kterých mu společnost mohla jen držet palečky. 

O tohle právě jde. Potřebujeme konzistentní, vyvažující sílu, se zastoupením v Parlamentu, Senátu, na krajích i v každé z obcí, prosazující pronárodní, sociálně spravedlivou, promyšlenou, motivující a fungující ekonomickou politiku země, vedoucí k prosperitě. A zároveň politické vedení, s jehož záměry souhlasí majority i Praha. Nikoliv jednotlivce na důležitých postech, na něž se potom upíná pozornost a naděje, které z podstaty dělby moci, bez podpory ulice a mas, médií, účasti v politických orgánech státu, nemohou být naplněny.

U Jaroslava Bašty je nesmírně sympatické, že se snaží pojmenovávat věci, jaké jsou. Kdo měl možnost sledovat jeho novoroční projev, vidí, že Bašta v něm jasně a zřetelně pojmenovává situaci, v jaké se země nachází; i s volnou parafrází na Havla. Téhle reflexe nebyl schopen žádný jiný kandidát. Umím si takového člověka představit v čele Senátu. Ale nikoliv jako prezidenta.

Myslím si, že změna, pozitivní, by měla probíhat tak, že se postupným, ale vytrvalým tlakem podaří obsadit podstatnou část politických funkcí ve státě, za souhlasu a souladného jednání s občany této země. Pravda, objektivita, korektní vztah k lidem, veřejnosti i institucím je základem takového postupu. Bašta jej osvědčuje, verbálně. Pravda samotná je světlo, které lhářům, manipulátorům osvětluje temné kouty jejich světů a rozhodnutí. Je nutné ale dělat zároveň realistickou, systematickou politiku prosazování schopných kandidátů, kteří se i skutečně prosadí. Za nimiž budou poté výsledky a kteří jsou zároveň schopni ustát hrozivý tlak i nátlak, kterému budou vystaveni.

Oceňuji, že se k Baštově podpoře připojili mluvčí, kteří tvoří přirozené, kriticky a věcně založené jádro občanské společnosti. Které odmítá jít s hlavním proudem a poměrně statečně hájí zájmy majorit. Jan Keller, Ladislav Větvička, Lenka Procházková a další inspirativní lidé. Stejně tak podporu Jaroslava Bašty nalézá u příznivců SPD a části vlasteneckých proudů a aktivit. Je to pochopitelné a naprosto v pořádku.

Problémem volební aritmetiky ovšem je, že ani Středula, ani Bašta se prezidenty nestanou. Jejich celospolečenská podpora, bohužel, neexistuje. Existovala by, kdyby věnovali své kampani tutéž energii, jako Andrej Babiš. Který objel několikrát republiku, stisknul si ruku s desítkami tisíc lidí, rozdal tisíce knížek, v nichž popisuje vizi vedení tohoto státu. Zatímco kandidáti Pětikoalice si objednávají pancéřované vozy, Babiš stál na náměstích. Čelem k voličům. Přesně tak, jak to dělal před ním Miloš Zeman.

Výsledkem podpory Josefa Středuly nebo Jaroslava Bašty tak bude pouze stav, kdy v prezidentském úřadu usedne Nerudová. Nebo Petr Pavel.

Volba českého prezidenta je složitá. Neodvažuji se jednoznačně ukázat na jednoho z kandidátů a říct, tohoto člověka zvolte. Ani to není předmětem této úvahy. Věřím, že lidé se rozhodnou správně. Jejich volba, volba každého člověka je vlastně volbou pro naše přežití. A budoucnost. Lze tušit, že český prezident bude v následujícím období postaven před nesmírně těžká rozhodnutí.

Za nejnebezpečnější situaci považuji dění na Ukrajině. Mám obavu z rozšíření válečného konfliktu. Válka je jako vír, který postupně vtahuje celý kontinent a svět do konfliktu. Vyvolává rázové vlny v politice i společnosti. Nebezpečné nálady, živené nebezpečnými lidmi, kteří si přejí konflikt a válku. 

Smrt a zabíjení, jaké se odehrává na Ukrajině, nemá ospravedlnění. Žádná válka. Ani tato, ani ty předchozí. Co můžeme udělat je, říct hlasitě NE válce. Ne zabíjení. Tlačit na vlastní politiky, aby ukončili tento konflikt veškerými možnými prostředky. Ve všech státech světa. A přivedli Ukrajinu, Rusko a Ameriku k jednacímu stolu.

Z tohoto důvodu, jako jediného z kandidátů odmítám generála Pavla. Nepřeji si v čele státu vojáka. Je to jistě charismatický člověk. Dokonce válečný hrdina. Ale tento člověk bude nakonec ten, kdo bude rozhodovat o povolávacích rozkazech. 

Volte prosím s rozumem. Naše budoucnost je skutečně v našich rukou. Děkuji.