Veleba napsal také pár vzpomínek o tom, jak byl děda jeho manželky, přitom kovaný komunista, zoufalý z okupace v roce 1968 i jak ho jako malého vzal otec poprvé na Pražský hrad a ukázal mu hrobku českých králů. 

„No a na tom Pražském hradě nyní sedí prezident republiky a je jím generál NATO ve výslužbě, člověk, který popřel bez mrknutí oka klíčový bod své životní historie, pravděpodobně prost hlubšího vztahu ke své zemi,“ napsal Veleba a připomněl prezidentova slova ohledně zmíněné okupace. 

Muž, který jednou v životě opravdově miloval ženu a zemi, prožil výjimečné štěstí a je lhostejné, zemře-li potom – to je věta Ernesta Hemingwaye, amerického spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu. Proč ji vzpomínám na začátku svého velikonočního zamyšlení? Budu dnes, abych byl pochopen, hodně osobní. Mám tuto zemi rád, mám k ní hluboký vztah a jsem tudíž kdo, řečeno slovy Hemingvaye, prožil v tomto směru hluboké štěstí. Ale i když jsem ročník 1947, chci být zdráv a nadále psát svoje články a sdělovat lidem svůj pohled na tuto zemi, na její politiky, na venkov a zemědělství.

Naše země je opravdu krásná, má velkou historii, po staletí trpěla pod jařmem cizích mocností a mám za to, že je třeba, aby nová generace to věděla, aby k tomu byla vedena. Stejně jako jsem byl veden já svými rodiči, zejména svým otcem, obyčejným sedlákem svázaným s půdou, přírodou a venkovem a jeho skutečnými hodnotami, našimi hodnotami. Například takovými, jaké ve svých dílech vyznával profesor Arnošt Inocenc Bláha, představitel slavné brněnské meziválečné sociologické školy, vrstevník T. G. Masaryka. Za základ brala Bláhova škola venkov, půdu a vztah k vlasti.

Ale k věci. Když mně bylo 7 roků, tak mě můj táta vzal, posadil u nás na vlak do Prahy, kde nás čekal nejstarší bratr Miroslav. Následovala cesta na Pražský hrad, kde nás bratr zavedl do Chrámu svatého Víta a do podzemní hrobky českých králů. Ten obrázek mně nikdy nevymizí z paměti. Před vámi jsou sarkofágy Karla IV., Václava IV., Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II.

Tatínek, tvrdý sedlák, který od sedmnácti let vedl hospodářství, se ke mně naklonil a tichým hlasem řekl „Jeni, z těchto hrobů vzešla naše svoboda“ a po tváři mu stékaly slzy… Jemu, tvrdému chlapovi, který už před svou dospělostí uměl orat. Zemřel mu totiž otec a z šesti sourozenců jako sedmnáctiletý byl nejstarší, převzal hospodářství a stal se živitelem velké rodiny.

Proč to všechno píši, tento zážitek mě ovlivnil na celý život. Můj vztah k rodné zemi a jejímu symbolu Pražskému hradu, k lidem, profesi a půdě. No a na tom Pražském hradě nyní sedí prezident republiky a je jím generál NATO ve výslužbě, člověk, který popřel bez mrknutí oka klíčový bod své životní historie, pravděpodobně prost hlubšího vztahu ke své zemi. Pojďme ale dál, co mám na mysli. Jsem srdcem venkovan spjatý s půdou, kterého invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením a velením tehdejšího Sovětského svazu na čele s generálním tajemníkem KSSS Leonidem Brežněvem, zastihla v Brně. Byly prázdniny a jako studenti tehdejší VŠZ (Vysoká škola zemědělská), nynější Mendelova univerzita, jsme si odpracovávali brigádu v Zetoru v Brně-Líšni. To byla velká továrna na výrobu zemědělských traktorů. Spali jsme tehdy na kolejích VŠZ a noc z 20. na 21. srpna 1968 byla velmi neklidná, byl slyšet trvalý hukot přistávajících letadel a to ráno! V ulicích tanky a vojáci se samopaly! Byl jsem čerstvě ženatý a moje první myšlenka byla sednout na motorku a co nejrychleji domů. To se mně za pomoci dobrých lidí v Králově Poli, kteří poradili jak objet vojáky, kteří nepouštěli z města ani do města, podařilo.

Po příjezdu domů, ke své novomanželce, se mně naskytl další obrázek, který nikdy nevymizí z paměti. Nálada doma byla hrozná, stísněná, byli jsme zkrátka obsazeni. Dědeček manželky, jako dnes ho vidím, seděl na gauči, hlavu v dlaních a když mě uviděl, řekl jenom krátkou větu „To Brežněv neměl dělat“. On, účastník Rosicko-oslavanské stávky horníků (1932–1933), kovaný komunista, ale opravdu hodný a dobrý člověk. A ve škole po prázdninách? Mezi námi studenty jsem neznal jediného, který by s okupací souhlasil. No a náš nový pan prezident na Pražském hradě? Je to obtížné, ale po éře prezidentů Havla, Klause a Zemana, je třeba se zastavit a každý sám za sebe věci pojmenovat, nikoliv přijímat pojmenování a oficiální názory, jak nám je předkládají veřejná média, vládní politici, předseda Ústavního soudu atd. A kdo má názor jiný, je okamžitě dehonestován, ostouzen a napadán. Viz snaha o likvidaci pana děkana VŠE docenta Miroslava Ševčíka.

Je to záležitost svědomí a to říká, že je špatně, když prezident republiky vypráví, že mu jeho otec invazi, přesně okupaci, která započala 21. srpna 1968, vysvětlil a on že to vysvětlení přijal a pochopil. Byl tedy, jak se tehdy říkalo, politicky na výši, na rozdíl od většiny občanů, zejména pak těch mladých. Dokonce na takové výši, že se stal předsedou ZO KSČ v Zpravodajském institutu VAAZ, kam nastoupil v roce 1985. Jako absolventa brněnské sociologie, kterou jsem úspěšně absolvoval formou dálkového studia, a pozdějšího šéfa Agrární komory ČR a senátora PČR mě přirozeně takové události reprezentované hlavou státu zajímají. Závěrem svého velikonočního zamyšlení jsem nucen konstatovat, že naše země opravdu nevzkvétá. Ani materiálně, ani morálně. Naše vláda neumí zodpovědně vládnout a v mocensky totálně jednobarevném prostředí si může dělat co libo. Soudím, že žaloby podané k Ústavnímu soudu, jejichž cílem je zastavit pád, jsou ztrátou času a energie.

Nálada ve společnosti, jak na serveru parlamentnilisty.cz uvedl Jan Herzmann, je hodně kritická, tato vláda ztrácí podporu a důvěru. Doplním, že to bylo hodnocení sociologa profesora Herzmanna před měsícem, 12. března a že už je minulostí. Vláda důvěru ztratila, premiér ministry neřídí a prezidentův prázdný aktivismus krizi nekompetentních elit jenom zvýrazňuje lidem. Obávám se, že se dají brzy do pohybu.