Horké léto a parodie na vládu v plném proudu. Přestože jsme zvyklí, že během letních prázdnin bývá tzv. „okurková sezóna“ a nic moc zajímavého se neděje, opak je pravdou. Česká republika opět zazářila a zase jsme skoro "best in" - tentokráte v kategorii růstu zadlužení vůči státnímu rozpočtu. První místo nám sice těsně sebralo Lucembursko, ale v rámci celé EU máme stříbrnou medaili.
Rekordně se zadlužujeme, dosáhli jsme nejvyššího poklesu reálné mzdy (u nás poklesly o 8,3 %, tedy dvakrát víc než ve druhém nejhorším státě v EU), máme nejdražší energie v přepočtu na paritu kupní síly, nejvyšší ceny potravin široko daleko a do toho zvyšujeme lidem daně a poplatky, snižujeme valorizaci důchodů a životní úroveň rapidně klesá. Dokonce podle "provládní" agentury, která vypracovává průzkumy veřejného mínění, dnes lidé každý den pociťují, že se jim žije stále hůř a 55% obyvatel má problém vyjít s výplatou.
Nemáte pocit, že to, co předvádí Fialova pětikolka, už nemá s vládnutím cokoli společného, resp. že nás tato „parodie na vládu“ žene mílovými kroky do totální ekonomické záhuby?
Zdá se, že se mainstreamovým médiím stále ještě daří tuto skutečnost utajit… Respektive, daří se jim budit dojem, že ekonomické problémy jsou ojedinělá záležitost a pokud někomu jeho výplata nestačí, je to jen důkaz jeho zhýralosti a nenažranosti. Na druhou stranu, všechny volební průzkumy ukazují stále větší propad preferencí vládních stran. Když vezmeme v potaz, že tyto výzkumy také dělají „provládní agentury,“ bude realita ještě tristnější.
Vládní papaláši si to zřejmě také uvědomují, protože začali neuvěřitelnou rychlostí hrabat pod sebe. Ještě rychle pár výletů do Afriky nebo do Japonska, ještě rychle udělat pár „reforem,“ ze kterých natečou do stranické pokladny nějaké peníze… Nejsou už moc pevní v kramflecích. Navíc se všichni zúčastnili hentoho summitu ve Vilniusu, kde na vlastní kůži pocítili, že Velký bratr žádným sentimentem netrpí a nejraději své věrné odměňuje dalšími mlhavými sliby.
Ekonomická záhuba se sice přiblížila, ale Řím také neshořel za den… Hodně dlouho bylo co plenit. I u nás jsme spíš na začátku ekonomického průšvihu než na jeho konci. Ještě pořád si hodně lidí myslí, že na ně nedojde, že to odskáčou jen dezoláti. Ale také už hodně lidí zjistilo, že jim jejich euroatlantické smýšlení žádnou výhodu nedává, a tak ho opouštějí. Tento trend bude zrychlovat a mohutnět. Petr Fiala řekl, že podpora Ukrajiny je pro něj prioritou. Zvolil si sám. Jeho osud se tomu ukrajinskému bude hodně podobat.
Když se podívám k našim východním sousedům na Slovensko, tam je situace zcela odlišná. Padla vláda a už v září se budou konat předčasné volby. A nutno podotknout, že boj nejen o voliče, ale především o další směřování země, jede naplno. Po dvou měsících úřednické vlády musel ve funkci skončit ministr vnitra Ivan Šimko. Podle slov bývalého premiéra Roberta Fica, jehož strana SMER-SD má podle nejnovějších průzkumů největší šance vyhrát zářijové parlamentní volby, je to proto, že začal odhalovat „špínu“, kterou kryla dosluhující prezidentka Zuzana Čaputová. „Málokdo by na Slovensku uvěřil, že Matovičovi zločinci z NAKY (Národní kriminální agentury) dnes řídí Čaputovou i premiéra Ódora, o tom už není pochyb. Včerejší odvolání ministra vnitra Šimka, který podle vlastních slov skončil, protože neposlouchal své podřízené, je důkaz nad důkazy, že aktuálně žijeme na vrcholu rozvratu právního státu s osobním podpisem prezidentky Čaputové,“ uvedl doslova na svém facebooku Fico.
Je však zcela evidentní, že se „staré struktury“ své moci a dobře placených funkcí jen tak vzdát nechtějí. A i když to vypadá, že lidé už toho mají víc než dost a Ficova strana nabírá na síle, ani jeho vítězství by nemuselo stačit k sestavení vlády. U nás zase nabírá rekordní voličskou přízeň hnutí ANO, ale i tady by pak po volbách mohla být situace stejná. Nepřijde Vám, že naprosto nutným klíčem k vítězství opozičních stran je kromě rostoucích preferencí i uchopení milionu „propadlých hlasů“, které mají rozhodně obrovský potenciál být oním důležitým „jazýčkem na vahách“, až dojde skutečně na sestavování nové vlády?
Tento milion propadlých hlasů je podle mě naprosto klíčový, protože jde o lidi, kteří k volbám pravidelně chodí, přemýšlejí o tom, komu svůj hlas dají a zároveň jsou to ti, kteří jsou aktivní na sociálních sítích a je možné je touto cestou snadno oslovit. Zároveň jsou to lidé, kteří fakt nechtěli volit vládní koalici, ale nechtěli také volit ANO a SPD. A protože jejich hlas propadl, jsou minimálně ochotni přemýšlet o tom, že by příště volili někoho jiného. Tento milion hlasů představuje zhruba čtyřicet poslanců. I čtvrtina těchto hlasů představuje víc poslanců, než je dnešní vládní většina. Pokud by třeba Přísaha dosáhla na pětiprocentní hranici, měla by deset poslanců a vyjednávání o vládě by vypadalo úplně jinak. To samé platí pro bývalou Sociální demokracii nebo KSČM. Přitom z hlediska volebního programu, jsou hlasy pro Přísahu, Sociální demokracii, či KSČM v podstatě totožné.
Pokud těchto milion hlasů znovu propadne, nezmění se u nás nic. Andrej Babiš uspěje možná trochu lépe a vládní pětikoalice o trochu hůře. O vládě pak rozhodne nikoliv vůle lidu, ale zákulisní vyjednávání. Pokud by se ale podařilo překonat rozdrobenost těchto milionu voličů, vznikla by na naší politické scéně velká síla, se kterou by bylo nutno počítat. Tzv. Alternativa není malá. Je jen rozfrcaná do marginálních straniček.
Kromě rostoucích preferencí ANO se daří udržet si své voliče i straně SPD. Mají podle Vás tyto dvě strany šanci získat dostatečně velkou část z onoho milionu propadlých hlasů, nebo je to nereálné? V tom případě by mě zajímalo, zda-li existuje na naší politické scéně někdo, kdo tu šanci má?
SPD teď jeden krok pro získání alespoň některých hlasů udělala. Spojila se s Trikolorou. Zároveň se Jaroslav Foldyna objevil na jarních protivládních protestech. Já osobně jsem směrem k SPD vysílal několik apelů, aby se na těch velkých demonstracích objevil i Tomio Okamura, protože ve stotisícovém davu je hodně potenciálních voličů SPD, ale v tomto ohledu jsem nebyl vyslyšen. Vedení SPD má pocit, že by si tím uškodilo. Jestli to je nebo není dobrá strategie, to se ukáže asi až ve volbách.
Dvě či tři procenta navíc, to je v průzkumech statistická chyba, byť to znamená pět či šest poslanců navíc. Andrej Babiš se nakonec rozhodl, že bude cílit především na voliče Pětikoalice a během posledních dvou měsíců se hnutí ANO profiluje jako strana, která by vlastně pokračovala v proevropské a vůbec prozápadní politice, jen by to dělala podstatně lépe, než neschopný Fiala a ještě neschopnější Stanjura. Být českým Orbánem, to Andrej Babiš odmítl. Podle průzkumů to vypadá, že mu tato nová strategie vychází. Hnutí ANO už má v podstatě stejné preference jako celá Pětikolka dohromady.
Hlavní úskalí této Babišovy strategie vidím v tom, že před volbami Andrej zase zjistí, že média proti němu jedou další kampáááň, zase se našly nějaké Pandora papers, zase se rozjede nějaké trestní stíhání a zase to hnutí ANO poškodí.
Nemluvě o tom, že z těch propadlých hlasů hnutí ANO nezíská nic a nejspíš ani sympatie ne. Jediný, kdo se od začátku zcela programově o propadlé hlasy uchází, je Jindra Rajchl a strana PRO. Pokud bude úspěšný, stane se jazýčkem na vahách už jen tím, že projde do sněmovny. Nezmění-li se situace a nezačne-li se o propadlé hlasy řádně ucházet i někdo další, myslím si, že Jindra uspěje. Nemluvě o tom, že hnutí ANO přijde o řadu voličů, kteří nepodporovali hentu obrannou dohodu s USA.
Když už jsme se podívali na naše východní sousedy, pojďme se podívat i na ty západní. Německé hospodářství se propadlo do recese a jeho vyhlídky jsou nejisté. A už i tam je vidět, že „nespokojení občané“ a jejich hlasy nabírají na síle a nebude snadné je přehlížet jako dosud. Krajně pravicová strana Alternativa pro Německo (AfD), kterou její političtí konkurenti označují za „ohrožení pro demokracii“ (podobně jako u nás nazývají strany ANO, SPD a nově i PRO), se v průzkumech vyšvihla na post druhé nejsilnější formace. Není to známka toho, že se opravdu schyluje k zásadní a nevyhnutelné „bitvě“ o další směřování řady důležitých zemí (a nejen evropských)?
Ale takhle to přece bylo vždycky, ne? Evropa je propojená už minimálně sto let. Sice to evropským národům nikdy nebránilo, aby se navzájem vraždily, ale nikdo nemůže popřít, že máme společné kořeny, velmi podobné myšlení a vlastně i podobné utopie a sny. Tzv. populistická hnutí posilují v celé Evropě a jsou od sebe skoro k nerozeznání. AfD v Německu je protimigračni asi stejně jako SPD u nás i když u nás skoro žádná islámská diaspora není. Přesto mají Češi k islámské migraci stejně rezervovaný vztah jako Němci, i když tu nejsou žádné mešity muslimského bratrstva ani proturecké demonstrace.
Velmi podobně je to i ekonomicky. Nevraživost vůči obchodním řetězcům a velkým korporacím je u nás poměrně velká, řeklo by se, že je to tím, že mají centrálu v Německu nebo Rakousku a obírají náš stát na daních, jak jen mohou. Ale v Německu svoje obchodní řetězce také nemilují a světe div se, vyčítají jim zhruba totéž, co jim vyčítáme my.
Listopadové události v roce 89 také u nás nebyly nic zvláštního a izolovaného. Otázkou samozřejmě je, co z toho bude. Že jsou občané nespokojení, to ještě neznamená, že se jim podaří navolit lepší vlády a vyrazit vpřed lepším směrem. Jaksi nám došly „ismy.“ Už není žádný komunismus, humanismus, kapitalismus, či liberalismus, který by nám sliboval růžovou budoucnost. Úspěšný model nám ukazují asijské země, kde bych věru nechtěl být proletářem. Jejich vize je v podstatě: „nekecat a makat.“ U nás v Evropě se všechny utopické vize devatenáctého století a všechny ideály humanitní vyzkoušely a ukázalo se, že jsou jak tramvaj z Mostu do Litvínova. Dovezly nás do ještě větší díry… Což je podle mě jediný důvod, proč se ještě líbodémo udrželo u koryt. Už je vidět, že to vedou „zu grunde.“ Ale jaksi jsme se ještě nerozhodli, čím to chceme nahradit.
Na závěr ještě něco o „válečných štváčích“ a dvojím metru svobody slova. Těsně poté, co Ruská federace vycouvala z prodloužení obilné dohody o vývozu ukrajinské zemědělské produkce do světa přes Černé moře, udeřila ruská armáda na přístavní a transportní infrastrukturu v černomořském přístavu Oděsa a okolí. Ukrajinský prezident Zelenskij následně prohlásil, že tímto útokem Rusko ohrozilo celý svět. A někdejší český premiér Mirek Topolánek (ODS) přišel s návrhem: "Zvažte bombardování Moskvy!“ Je normální, aby náš bývalý premiér vyzýval k bombardování Moskvy? Lze se odkázat na „svobodu slova a projevu“, nebo už je to jasná a protizákonná výzva k násilí a teroru? V mainstreamu ticho po pěšině…
Já bych k Topolánkovi nebyl tak příkrý… Je fakt jen bývalým premiérem a pokud jsem to správně pochopil, Křetínský už jeho služby nepotřebuje a on si teď potřebuje nějak zajistit budoucnost. Což bývalý politik vždycky dělá metodou „žvaním, tedy jsem.“ Kromě toho, vyzývat k zabíjení Rusů a dezolátů se může a dokonce je to vysloveně žádoucí, pokud se chcete dostat mezi lepšolidi. Když na krymském mostě zahynou ruští civilisté, je zapotřebí hýkat nadšením, protože tak se pozná, že jste slušný člověk a kovaný humanista. Jen válkou konečně nastolíme mír, cenzurou zajistíme, aby každý mohl bez obav vyjadřovat svoje názory a kriminalizací opozice konečně nastolíme demokracii, ve které budeme moci bez obav volit, koho budeme chtít.
Také jsme psali:
Pokud se zamýšlíte třeba nad tím, že útok na Krymský most bude mít za následek ruskou odplatu, která zabije spoustu nevinných lidí, že dodávání zbraní stejně nezmění nic na válečné realitě, jen kvůli pokračujícím bojům umřou desetitisíce mladých kluků a zbídačí to celou Evropu, tak jste jasným příslušníkem lůzy, protože to je dneska jediná sociální třída, kde se ještě používá mozek a ne narativ.
Před nedávnem jsme se sice již dozvěděli, že zvláště politici vládních stran mohou cokoli a zákony jsou na ně krátké. Třeba takový řeporyjský starosta Novotný (také ODS) může beztrestně vyzývat k vyvražďování našich žen a dětí, zatímco když Jindřich Rajchl (PRO) cituje jeden z nejznámějších citátů Ernesta Hemingwaye o míru, hned je na světě kárná žaloba od Advokátní komory za vyzývání k „zastřelení našich političek“? Jak je to vůbec možné v zemi, která se pořád nazývá „demokratickým a právním státem“?
Inu, na to existuje jednoduchá, ale bohužel ošklivá (a určitě zakázaná) odpověď. Už dávno demokratickým a právním státem nejsme.
Jenže oni si všichni ti Řeporyjci, Rakušanové, Střížové i Rychetští neuvědomují, že je to dvousečné. Teď mají pocit, že jsou chránění, mají pocit, že jich se to netýká. Ale dovolil bych si jim připomenout poslední slova Muhamara Kaddáfího:
„To, co děláte, je zakázané.“ To ho povstalci zrovna píchali nožem do zadku… Nějak jim bylo jedno, že je to zakázané. Nerespektovali už právní stát, nehodlali se pytlíkovat s řádným soudem.
Aby se jednou nezměnily poměry a naši K.R.I.Tové nezjistili, že všechny ty soudní precedenty proti Tušlovi, Rajchlovi a dalším, jsou použity proti nim. Jestliže Tušl půjde sedět a Řeporyjec byl osvobozen, možná to vzbuzuje strach z Rakušana či Dona Pabla, ale rozhodně to nevzbuzuje respekt k právnímu státu. Vítku, jsi si jistý, že se tě budou pořád bát? Jsi si jistý, že právní stát už nebudeš potřebovat? Kaddáfí by mohl vyprávět…
(Vidlák pro Prvnizpravy.cz, foto: red.)
