Obě knihy od publicisty Františka Ročka jsou na více méně vánoční téma – o krátkém okamžiku radosti a nekonečných obavách, zmařených nadějích a lidské krutosti. Narodil se Kristuts Pán radujme se – je stejně marné jako prohlašování, že budoucnost světa spočívá v podpoře demokratizačního procesu ve světě.

Kniha vydaná v roce 2018 provádí politicko – vojensku inventuru doby s proroctvím, že situace se bude jenom zhoršovat, a je prokázáno v praxi, že bombardování nemocnic je normální, a bude ještě hůře.

V knize napsané v roce 2017 jsou např. uvedeny důvody krachu severoamerikánské expedice do hor Afghánistánu s proroctvím, že lze prodloužit přežívání prozápadní afghánské vlády jen o několik let, než se Čína, USA, Pákistán dohodnou s Tálibánem na formě spolupráce (převzetí moci), která by byla nakonec snad i nějak výhodná pro USA.

V jiné z 24 kapitol je analýza irácká lekce o tom jak Američané rozproudili válku civilistů na Středním východě: Kdyby americké vedení dalo na názor odborníků na Blízký východ, možná by si tehdejší prezident Bush mladší invazi do Iráku rozmyslel. A v dalších kapitolách je o tom, že v tomto období se na Západě do rakovinových rozměrů rozšířila praxe kontraktorů – žoldáků ve státních službách. Což modifikovali do své podoby i džihádisté, protože jejich oddíly vraždily mnohdy pro peníze, čili za žold v Iráku a obecně na Středním východě i v Afghánistánu. Např. v Afghánistánu měli více bojovníků Talibanci v době, kdy nebyly místní lidé příliš zaměstnáni pracemi na poli.

Kapitola Syrská zbožná přání naivních politiků – pojednává o západní podpoře machinací ropných států v Perském zálivu, aby v Sýrii vytvořili pro ně vhodný režim, za což si sypal popel na hlavu i tehdejší viceprezident Biden z nějakých USA. V říjnu 2014 před studenty na Harvardu Biden zaplakal: „…„Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi…“

V knize naleznete i kratochvilné kapitoly s názvy:
Člověk nemá mimo vlastní komunitu zvláštní hodnotu - Bombardování nemocnic je normální - Vojenské a civilní cíle splývají - Novináři jsou v boji cílem - Novinář verze 2.0: fake a promo zpravodajství z bojišť - Dron jako symbol samozřejmosti - Dron spasitelem počítačové civilizace - Neziskové organizace jako zbraň - Spolupráce teroristů s rozvědkami - Nepodstatná role terorismu v EU - Nebezpečí naivity pařížských, berlínských a oxfordských profesorů - Sebevražedný terorismus jako něco nepodstatného…    

Uvedl jsem v kapitole Zájem Ruska a Západu je stejný – dobrý kšeft zkurvysynů: „…Aniž si to američtí a evropští politici oficiálně připouštějí, ruská politika je založena na stejných propagandistických a manipulativních principech jako politika států aliance NATO.  Ideologicky nejsou mezi Ruskem a Západem zásadní problémy, protože jde o kapitalistické státy, kde hlavním zákonem je dobrý kšeft. Všichni chtějí, pokud to jde, maximálně vydělat na úkor kohokoliv… Na východní i západní straně byznysu jde o moc. Ne o vojenskou moc – ta je jenom prostředkem. Jde o moc ovládat zdroje materiální i finanční, o moc regulovat a využívat, o moc co nejvíce a nejvolněji kšeftovat... Na východě i na západě jsou u moci zkurvysynové stejné matky – paní Chamtivosti.

Vzhledem k současnosti by čtenáře mohla zajímat kapitola nazvaná Ruská federace: Mír bez zabíjení je nemožný.

V této kapitole jsem upozornil, co uvedl v roce 2014 George Friedman, zakladatel velmi respektované soukromé zpravodajsko-analytické agentury Strategic Forecasting (Stratfor) z USA: „Když se Ukrajina odvrátila od Ruska směrem k Západu, Rusko muselo reagovat. Když Rusko reagovalo, musely reagovat Spojené státy. Každá ze stran může vykreslovat svůj protějšek jako obludu, ale obludná není ani jedna z nich. Obě se prostě chovají tak, jak to diktují okolnosti.“
(Dodejme: V konečné fázi z toho je v roce 2022 americko – ruská válka prostřednictvím ukrajinských domorodců a naivních proamerikánských interbrigadistů.)

Poslední věta oné kapitoly zní: „Rusko je agresivně defenzivní. Rusové jsou ochotni zabít každého, kdo ohrozí jejich bezpečnostní zájmy na hranicích a v nejbližším příhraničí.“

Druhá kniha, kterou si můžete objednat, je román faktu o poválečném životě v příhraničním okresu Ústí nad Labem do roku 1948. Z historického hlediska je kniha unikátní, protože vynesla na světlo světa mnoho  historických materiálů té doby poprvé od konce druhé světové války.

Knihu jsem nazval Ústecké vítězství, protože teprve v roce 1948 pro některé lidi skončila druhá světová válka. Vítězství bylo dokonáno tím, že došlo k zamezení vlivu západních zemí na politický vývoj v Československu.

Kniha ukazuje, jak člověk, považovaný na konci druhé světové války za hrdinu, na jaře roku 1948 mohl být propuštěn z práce pro údajnou neschopnost či ztrátu důvěry. Takový byl například osud střekovského policejního velitele, vrchního strážmistra Karla Karmazína. Došlo k dramatické změně politického režimu. Důsledky pro širokou veřejnost nebyly zpočátku zřejmé, ale pro desítky lidí z ústeckého okresu představovaly již koncem února 1948 osobní i rodinnou katastrofu.

Pokud se kromě jména Josefa Nováka v knize objeví jakékoliv jiné kompletní jméno a příjmení, není to jméno románového hrdiny. Jde vždy o člověka, který tehdy skutečně žil a zanechal po sobě v paměti lidí a v archivech reálnou stopu.

V románu je zachycen pohled na soukolí tehdejší proměny moci na úrovni jednoho okresu. Ale zároveň to je obecnější obraz tehdejší doby. Na ukázku uvádíme kapitolu 52 o fenoménu, o kterém jistě většina čtenářů dosud nevěděla:

52. Poručík objevil osadní milici a nestačil se divit
Uplynulo pár dnů a nic se nedělo. Až náhle vpadnul do poručíkovy kanceláře, stejně neomaleně jako minule, chlapík, co měl něco společného s StB.

„Zkraťte to, co potřebujete,“ přerušil poručík zpěvohru chlapíka od StB.

„Máme dobrovolnické formace schopné pomoci při zajišťování bezpečnosti, kdyby došlo ke krizi. Dostal jsem oprávnění vám seznam ukázat. Podívejte se na uvedená jména. Přes dva roky jste pečlivě objížděl města a vesnice v celém okresu. Znáte velmi mnoho lidí. Podívejte se, zda v seznamu není někdo, kdo se jenom tváří, že je mu lidově demokratické zřízení důležitým občanským statkem,“ zpíval ukecaný muž další litanii.

Mezitím vložil do poručíkových rukou přes deset listů papíru. Byl to seznam nazvaný „Osadní milice okresu Ústí n. Labem“.

Poručík byl překvapen. V seznamu byly desítky jmen mužů. Celá organizace skupiny byla nazvána rotou osadní milice. Poručík měl jména zkontrolovat, zda tam náhodou nefiguruje veš v kožichu čili antikomunistický agent. Začal pročítat jedno jméno za druhým.

Poručík se tehdy setkal se zárodkem této roty. Připomenul si její vznik, když jako skrytý cenzor prověřoval o několik měsíců později znovu jména v doplněném seznamu.

Název nového dokumentu byl opět „Osadní milice okresu Ústí nad Labem“. Seznam ze 17. 6. 1948 měl název „Rota, její dislokace a organizace“.

Ale název jednotky nebyl důležitý, protože se v podstatě o kompaktní jednotku nejednalo. Všechny jejich příslušníky spojovalo, že měli sice své velení, ale skupinky milicionářů byly rozesety po obcích celého okresu.

Síla milice byla zcela minimální. Jednalo se spíše o informátory a dozorce nad obcemi.  Představovali demonstraci moci, spolu s uniformovanými příslušníky SNB, s nimiž spolupracovali.

Z 550 příslušníků miliční roty bylo 10 důstojníků a 6 mužů v rotmistrovských resp. praporčických hodnostech. Přes deset procent chlapů byli nevojáci, bez zkušeností z vojenské služby.

Kromě tohoto velitelského jádra měla rota také kuchaře a účetního. Výkonným rotmistrem byl rotný Václav Krofta z Mojžíře – Veselí.

Telefonie - Tento druh spojení měli na starosti tři vojáci, kteří se zabývali telegrafem nebo měli funkci telefonisty u vojenských útvarů a představovali jakési družstvo.

Z toho, že měla rota oficiálně kuchaře a malou protitankovou skupinu, lze usuzovat, že se počítalo s možností, že budou příslušníci osadní milice podle potřeby operovat též jako větší skupina složená především ze silně obsazených čet.

Poručík v poklidu červnové pohody mohl ocenit rafinovanost systému pseudo – roty. Síla čet a družstev v rámci osadní milice byla přímo závislá na počtu obyvatel obcí v ústeckém okresu. V některých obcích nebo osadách nebyli žádní milicionáři nebo družstvo tvořil jenom velitel družstva bez podřízených. V některých případech v obci kraloval velitel družstva a jeho zástupce, a tím byla síla družstva vyčerpána…

V oblasti stanice SNB Adolfov milice vůbec nefungovala: „Nelze milici postaviti“ je uvedeno v seznamu rozmístění osadní milice.

Stanice SNB Ústí nad Labem, náměstí Dr. Beneše, měla kupodivu jednu četu o 14 mužích především pro okrajové Dobětice.

Poručíka zajímala také četa v působnosti stanice SNB Velké Březno, protože stále bylo jeho úkolem čmuchat kolem údajně skrytého nacistického pokladu kdesi nad Velkým Březnem. Tamní četa osadních milicionářů měla klasické velitelství čety o čtyřech mužích.

Obsazení vesnic ale bylo více než žalostné:
Vítov - velitel družstva + 1 muž
Březí - velitel družstva a jeho zástupce + 1 muž
Leština - velitel družstva + 2 muži
Malé Březno - velitel družstva a jeho zástupce + 3 muži
Zubrnice - velitel družstva + 1 muž
Velké Březno - velitel družstva a jeho zástupce + 2 muži
Valtířov - velitel družstva + 1 muž

Ale v únorový den, kdy měl v ruce poručík první seznam osadníků milicionářů, ještě nebylo zřejmé, že dojde k něčemu zásadnímu. I na ministerstvu vnitra a na zemském velitelství SNB šel (alespoň v některých kancelářích) život dál v poklidu. Proto byl vydán i naprosto nudný rozkaz SNB ZV v Praze dne 21.2.1948, čís. jedn. V-785/297-24/2-1948 a se zřetelem k ustanovení rozkazu SNB ZV čís. jedn. Ia-75088/46 uveřejněného v drč. 293/47, že bude definitivně upraven stav služebních lyží všech stanic SNB.

V instrukci pod bodem jedna je uvedeno, že velitel stanice s přihlédnutím k terénním poměrům stanoví počet párů služebních lyží potřebných pro výkon služby na jeho stanici.
(Konec kapitoly)

V knize je s pomocí dobových dokumentů rekonstruován i únorový proces převzetí moci v okresu. V kapitole 53 strýc, který byl ve vedení vojenského zpravodajství (kontrarozvědky) v Praze telefonoval svému synovcovi, hrdinové knihy, který provází čtenáře v knize dějem do podzimu 1948:

„Rozumím,“ řekl téměř šeptem vystrašený poručík.

Co strýc řekl ráno synovci, byla pravda. Oblastní velitelství SNB v Ústí nad Labem vydalo 25.2.1948 instrukci o první čistce v policejním sboru:

II. důstojník u SNB oblastního velitelství v Ústí n. L. kapitán Josef Strejc odebéře se s okamžitou platností na dočasnou dovolenou a bude stále k dispozici oblastnímu velitelství.

Funkci II. důstojníka u oblastního velitelství v Ústí n. L. určuji nadporučíka Václava Poláka.

Kancelářským pomocník na oblastním velitelství v Ústí n. L. vrchní strážmistr Antonín Opolecký se odebéře s okamžitou platností na dočasnou dovolenou. Náhrady není třeba.

Jmenovaný bude stále k dispozici oblastnímu velitelství.

Vrchní garážmistr SNB Jos. Kutílek ze silniční kontrolní stanice SNB v Ústí n. L. odebéře se s okamžitou platností na dočasnou dovolenou a bude k dispozici oblastnímu velitelství. Náhrada není zapotřebí.

Strážmistr František Svoboda, z dálnopisné ústředny SNB v Ústí n. L. odebéře se s okamžitou platností na dočasnou dovolenou. Bez náhrady.

Poručík se také dozvěděl, že bezpečnostní referent ONV 25. 2. 1948 prováděl ještě další personální rošády. Například velitel stanice SNB v Zálezlech vrchní strážmistr Šplíchal byl přeřazen na pozici zástupce a hlavou stanice SNB se stal praporčík František Hlaváček.

Ale v knize jsou i kratochvilná čtení, jako např.:

Ústecké okresní policejní velitelství např. hlásilo incident na hranici ze 14.4.1948 v 10.30 hod. Příslušník německé pohraniční stráže byl kouzelně označen jako „říšskoněmecký pohraniční strážník“. Strážník neexistující německé říše ve službách sovětské okupační správy se dopustil těžkého hříchu. Překročil u obce Větrov československou státní hranici a osm kroků za hranicí dvěma výstřely z vojenské pušky zastřelil srnce ve vzdálenosti asi 120 kroků. Sebral srnce a odnášel ho do Německa. Byl však nadlesním Bedřichem Heimarlem, hajným Františkem Findou a hostinským Smutným pronásledován až na německé území. Stíhaný muž, zvaný pohraničním strážníkem, raději odhodil srnce a lesnický personál proto zachránil mrtvolu srnce pro československé žaludky. Zprávu o tom podala stanice SNB Adolfov. A život šel dál…“

Pokud vás bude zajímat kde si knihy objednat, zde je adresa https://aos-knihy.cz/