„Dopsal jsem své novoroční zamyšlení a dal ho přečíst své mamince, která seděla u stolu opodál. Zajímal mě její názor. Radila mi celý život a vždy mi byla oporou. Dočetla a pouze se zeptala, zda se nebojím. Začala mi popisovat dobu, kdy se osobní názory a pravda netolerovaly a byly tvrdě trestány. Já ji pamatuji už jen mlhavě, jsem 81 ročník, ale tu dlouhou frontu, kterou jsem s ní jako dítě stál na tři banány, si stále ještě pamatuji. Zeptal jsem se své maminky, zda by na mě byla hrdá, kdybych se bál říkat pravdu… Řekla “nebyla” a já do světa pustil text, který mnoho z vás četlo.

Moc dobře jsem také věděl, co mi hrozí a tak se i stalo. Některá média se okamžitě snažila pošpinit mé jméno, překrucovat můj text i myšlenky a podsouvat vám lži,  proč a za jakým účelem jsem tento text napsal. Snad jsem měl kandidovat i za nějakou z politických stran:-). Jenže tentokrát se bulvární plátky přepočítaly. Podcenily totiž tu vůbec největší sílu. Sílu vás lidí.

U stovek komentářů pod jejich vlastními texty jim naprostá většina lidí naložila velikou bídu. Mám obrovskou radost, že jsme stále ten národ, který si lži a křiváctví líbit dlouhodobě nenechá. Přesně tak, jak to říkával můj dědeček.

A o čem že jsem to vlastně psal? Snažili se mě vlákat do jejich rusko-ukrajinské pasti,  o které já ale vůbec nepsal. Psal jsem o lidech, kteří do Evropy utíkají před příkořím v jejich vlastních zemích a člověk by tak zcela logicky očekával, že budou s pokorou vděčni za přijetí a pomoc. Pevně doufám, že většina těchto lidí opouštějících své domovy to takto vnímá. Stejně tak jako mnozí Češi a Slováci, kteří historicky emigrovali kupříkladu do Spojených států. Tedy emigranti, kteří následně neměli vůbec snadný život. A kromě toho, že se museli velmi ohánět,  aby se uživili, tak museli respektovat zákony a kulturu hostitelské země. Stejně tak mohli vždy lidé emigrovat i do Evropy. Proč by také ne, pokud budou pracovat a dodržovat zákony té dané země, jsou vítáni. Je to vlastně dost jednoduché. Na návštěvě se také nechováme tak, jako kdyby nám “dům hostitelů” patřil… Tedy milý emigrante jakékoliv národnosti, barvy pleti a pohlaví. Pracuj, nauč se řeč země ve které chceš žít, dodržuj zákony země,  která tě živí, nezapaluj auta na ulicích,  nerozbíjej obchody, nevytvářej kriminální gangy a nečiň násilí na lidech. Pokud tak budeš činit, můžeš být jakékoliv národnosti, pleti a pohlaví, ale budeš trestně stíhán. Stejně jako kterýkoliv jiný občan a nebude to mít nic společného s rasismem ani xenofóbií. Věř si v jakého boha chceš, uctívej víru, ve které jsi vychován, ale respektuj a netrestej víru lidí kolem sebe. Pak jsi vítán. Zní to alespoň trošku logicky? Snad ano. Pak ale nerozumím tomu, proč by měla Česká republika jen setinou riskovat to, že se zde budou odehrávat stejné nepokoje jako v Anglii, Francii a bohužel už i Německu. Každý slušný a pracující emigrant je vítán. Díky svým cestám po celém světě totiž vím, že i v zemích s tou nejhorší možnou pověstí najdete většinu lidí s dobrým charakterem.    

  
Moc vám děkuji za tak obrovskou podporu, kterou jste mi v minulých dnech prokázali! Nesmírně si toho vážím a slibuji, že svůj hřbet nikdy neohnu.  Nejsem žádný politik, nejsem v žádné politické straně, nenechám se nikým koupit ani zastrašit. Jsem to jen já, obyčejný kluk s pomyslnou slávou, která dnes je a zítra být nemusí. Jedno ale vím. Jsem hrdý Čech, občan České republiky s pro ní otevřeným srdcem a nevidím na tom vůbec nic špatného. A vy všichni se nebojte,  přátelé. A až vyjde další článek o tom, jak mě většina lidí odsoudila, tak tady máte důkaz. Je to vaše pomyslné “hlasování” o tom, jak si přejete, aby naše země v budoucnu vypadala. Respektive jak by vypadat neměla. Jo, a v žádné politické straně nikdy nebudu:-). Je totiž fajn mít svou hlavu. Tedy hlavy a hřbety vzhůru, přátelé. Váš Jakub," poděkoval lidem za lidem za podporu a znovu na všechny apeloval, ať se nebojí mít a hlavně vyjádřit svůj názor.