Donald Trump a Vladimir Putin vedou jednání o mírové dohodě na Ukrajině, a přestože se může zdát, že jde o dvoustranný proces, do hry vstupuje nečekaný hráč - Čína. Peking signalizoval podporu „konsensu“ mezi USA a Ruskem, což může znamenat zásadní posun v čínsko-amerických vztazích. Je ale tato změna skutečně hluboká, nebo jde jen o pragmatické přeskupení sil?

Donald Trump už před svým listopadovým volebním vítězstvím naznačoval, že chce snižovat globální napětí, zejména v Evropě. Jeho cílem je ukončit válku na Ukrajině co nejrychleji, což by nejen uvolnilo americké vojenské a finanční zdroje, ale také posílilo jeho image coby muže, který přinesl světu mír, podobně jako se prezentoval po jednáních s Kim Čong-unem. Jenže mírová dohoda s Ruskem, pokud bude dosažena, bude mít vysokou cenu, píše britský zpravodajský server UnHerd.com.

Zapojení Číny do těchto jednání je logické. Peking už roky lavíruje mezi podporou Moskvy a snahou neztratit ekonomické vazby se Západem. Poslední čínská prohlášení naznačují, že Xi Jinping chce hrát roli prostředníka, ale i zde platí, že jeho motivace jsou primárně ekonomické. Čínská ekonomika zpomaluje, důvěra investorů je podlomena, a Xi nyní hledá způsoby, jak stabilizovat situaci. Ukončení války v Evropě by Číně pomohlo vyhnout se dalším sankcím a posílilo by její postavení na globálním trhu.


Jak se tedy stalo, že dvě geopolitické rivaly spojil konflikt na Ukrajině? Pro Čínu je zásadní udržet stabilní obchodní vztahy s Evropou, která se ale stále více staví proti její podpoře Moskvy. EU od začátku války uvalila sankce na 31 čínských firem za dodávky duálně využitelné technologie Rusku, přičemž většina těchto sankcí byla přijata právě letos. Pokud by mír na Ukrajině znamenal zmírnění těchto opatření, pro Peking by to bylo vítězství.

Trumpova snaha rychle ukončit konflikt na Ukrajině má ještě jeden rozměr. Pokud se Evropa přestane soustředit na východní frontu, bude mít Washington volnější ruce pro přesun pozornosti do Indo-Pacifiku. Čína dobře ví, že americká strategie se postupně obrací směrem k Tchaj-wanu a posílení obranných aliancí v Asii, což pro ni představuje dlouhodobou hrozbu. Trumpův nový ministr obrany Pete Hegseth chce omezit vojenské výdaje, což může naznačovat změnu přístupu k asijským spojencům. Washington zároveň naznačuje, že by Tchaj-wan měl začít financovat vlastní obranu a platit vyšší clo na své polovodiče, což může být varovný signál pro Peking.

Nabízí se tak otázka: je Trumpova ochota jednat s Putinem a zapojit Čínu projevem pragmatické diplomacie, nebo spíše ústupkem, který oslabí americké postavení v Evropě i v Asii?


Pro Evropu to znamená zásadní dilema: pokud mírová dohoda na Ukrajině nebude zahrnovat pevné bezpečnostní záruky pro Kyjev, EU riskuje, že se konflikt v budoucnu vrátí v ještě horší podobě.

Historické zkušenosti nás učí, že diplomatické příměří mezi velmocemi bývají křehká a krátkodobá. Pokud Trump skutečně dotáhne dohodu s Putinem, pravděpodobně to nebude znamenat konec globálního napětí, ale spíše jeho přerozdělení do jiných oblastí. Vztahy mezi USA a Čínou mohou dočasně vykazovat známky oteplení, ale hluboké konfliktní linie zůstávají.

Hlavní otázka tedy zní: je Trumpova diplomacie cestou k novému globálnímu uspořádání, nebo jen způsobem, jak uvolnit ruce pro jiné konflikty? A jakou roli v tom sehraje Evropa, která se ocitá v roli pozorovatele, ale zároveň i hlavního hráče v ukrajinské otázce?

Zatím to vypadá, že nejpravděpodobnějším výsledkem není skutečná deeskalace, ale spíše odložení eskalace na neurčito. A to není mír. Je to jen jiná forma geopolitického pokeru.