Jedna koncepce stíhaná vždy další a další koncepcí způsobily spoustu malých bolestí a postupně dostaly armádu na kolena. Výsledkem je pouhých 20 tisíc vojáků, z toho 7 tisíc bojovníků. Zbytek je určen pro jejich velení, podporu a zabezpečení. K tomu 8 tisíc občanských a státních zaměstnanců.

Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990 nastartovala procesy zásadní reorganizace, redislokace a reforem tehdejší Československé armády. Armáda tehdy měla 3 315 bojových tanků, 4 593 bojových obrněných vozidel, 3 485 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a výše, 446 bojových letounů a 56 bojových vrtulníků. Byla rovnoměrně rozmístěná po celém území státu.

Maximální povolené počty zbraní pro Československo představovaly redukci tanků o téměř 60 %, bojových vozidel o 55 %, o takřka 70 % dělostřeleckých systémů a téměř pětinu bojových letadel. Nadbytečná technika měla být zničena předepsaným způsobem do 40 měsíců ode dne, kdy smlouva vstoupila v platnost. To se stalo 17. července 1992. Počet povolených zbraní a techniky se snížil po rozpadu společného státu a vzniku Armády České republiky, a to pro ČR na cca dvě třetiny, neboť v souladu s mezistátní dohodou se Slovenskou republikou se zbraně a technika bývalé federální armády dělily v poměru 2:1.

Všechny tyto procesy však probíhaly za stálého snižování výdajů na obranu, počtu příslušníků armády i rozsahu infrastruktury, počtu posádek apod. To vše se výrazně negativně promítlo do struktury AČR, která vytvářela dva druhy ozbrojených sil – síly vyčleněné k obraně území státu a síly určené k působení v zahraničních operacích. Ty byly přednostně modernizovány a mnohem větší pozornost byla věnována jejich výcviku a materiálnímu zabezpečení a ostatní složky armády a druhy vojsk postupně degradovaly. Speciální síly a jejich výstavba a provoz jsou finančně velmi náročné, přitom jejich využití při obraně území našeho státu je minimální. V roce 1999 se následně Česká republika stala členským státem NATO.

V čele Ministerstva obrany se za 30 let vystřídalo 19 ministrů obrany, přičemž každý měl jinou vizi a koncepci. Příležitostní zpěváci, ořezávači sádla, herci anebo ministři bez schopnosti se rozhodnout. Někteří z nich se dopustili řady neuvážených kroků a rozhodnutí, které mají za následek fatální následky, se kterými se armáda potýká do dnes. Za všechny jmenujme jenom neuvážený nákup 72 ks bitevníků L-159. Za těch uplynulých 30 letech tak došlo postupně k destrukci obraných schopností České republiky. Součástí procesu ztráty suverenity byl proces přeměny armády v malý expediční sbor, který ztratil schopnost samostatně bránit vlast.

Pozitivem bylo zapojení do zahraničních operací (zejména na Balkáně), čímž armáda získala nenahraditelné zkušenosti. Není však cílem, aby do nich byli opakovaně vysíláni stejní vojáci do stejných funkcí. Není žádnou výjimkou, že byl někdo v zahraniční operaci pětkrát ale třeba i osmkrát. Cílem by naopak mělo být, aby se postupně vystřídalo co největší množství vojáků v operacích, které jsou v zájmu bezpečnosti občanů České republiky, anebo na základě rezolucí RB OSN. Dochází zde také k nadměrnému opotřebování výzbroje a techniky, což má zásadní vliv na jejich spolehlivost a bojeschopnost.

Armáda ČR je malá, neúplně vybavená a bez záloh. Neexistuje jasná koncepce jejího rozvoje pro potřeby boje na vlastním území a rovnoměrné obrany země. V šesti krajích nejsou vojáci vůbec, pokud pomineme Krajská vojenská velitelství. Některé složky armády dlouhodobě neinvestují do rozvoje svých schopností, z důvodu nedostatku finančních prostředků. Některé vojenské útvary jsou naplněny na pouhých 60 %, což ohrožuje jejich bojeschopnost.

Hlavním důvodem současného neutěšeného stavu naší armády jsou naprosto nedostatečné početní stavy vojáků, neexistující systém přijímání a výcviku záloh, špatné logistické zabezpečení a malé zásoby základních druhů výzbroje, techniky, materiálu a munice. Aktivní zálohy to nevytrhnou. Počty hlavních druhů výzbroje jsou tak žalostné, že v některých případech dosahují jedné desetiny, které nám umožňují mezinárodní smlouvy.  

Současné počty hlavních druhů výzbroje armády jsou 82 tanků (2 prapory a dvě roty), z nichž většina není modernizována, 385 bojových obrněných vozidel, z nichž je většina za oficiální hranicí životnosti, 172 dělostřeleckých systémů, z nichž většina je již dávno za zenitem a 13 bojových vrtulníků, které nejsou modernizovány. O zásobách munice o materiálu raději pomlčím. Tyto počty byly navíc zásadně sníženy dodávkami na Ukrajinu. Nová pásová bojová vozidla pěchoty, bez schopnosti obojživelnosti, zatím stále nejsou, přestože ty stávající jsou za oficiální hranicí životnosti od roku 2015. Pokud se navíc nakoupí americké nadzvukové letouny F-35, tak potom nezbude na ostatní akvizice, protože tento projekt nás bude stát minimálně 100 miliard korun. Přitom je nepotřebujeme a jejich potenciál ani nikdy plně nevyužijeme. Takže není jediný důvod bouchat šampaňské. Ať si každý udělá úsudek, jak je na tom v současné době naše armáda se zajišťováním obrany této země.

Ministerstvo obrany neumí finanční prostředky určené na akvizice smysluplně naplánovat a průběžně utrácet s maximální podporou domácího průmyslu. Armáda ČR tak není průběžně modernizována, technicky dlouhodobě stárne a potřebné strategické a významné akvizice se odsouvají anebo ruší. To vede k postupné ztrátě bojeschopnosti a demotivaci toho nejcennějšího co armáda má, svých lidí. Nedochází v plném rozsahu k plánované průběžné obměně výzbroje a techniky po dosažení konce jejich životního cyklu a projekty se tím neskutečně prodražují. Jenom cena oceli meziročně stoupla o 200 %.

Jakou armádu by tedy Česká republika měla mít? Strategické obranné dokumenty (Bezpečnostní strategie a Obranná strategie ČR) je potřeba podrobit podrobné revizi a na základě toho nově definovat úkoly pro armádu, podle kterých je potřeba upravit Koncepci výstavby Armády ČR (KVAČR) a zasadit jí do reálu. Na základě analýzy válečného konfliktu na Ukrajině je evidentní, že je potřeba mj. mít schopnosti silné PVO a zároveň získávat informace na všech úrovních z různých zdrojů, včetně využití dronů. Je také evidentní, že děla a obrněná technika s obrovskými zásobami munice jsou i nadále základním předpokladem úspěšného vedení bojové činnosti.

Je potřeba zároveň posilovat vlastní obranné schopnosti. Cílem by měla být 30tisícová armáda s 90 tisíci zálohami s moderní výzbrojí, technikou a dostatečnými zásobami materiálu v mobilizačních zásobách a skladech. Armáda tím získá schopnosti a kapacity pro případné mobilizační rozvinutí vojsk v případě stavu ohrožení státu anebo válečného stavu. K tomu je potřeba zajistit průběžnou modernizaci technického vybavení armády tak, aby byla zajištěna účinná obrana České republiky, s prioritou maximálního využití domácího potenciálu obranného průmyslu, a nikoliv nakupovat předraženou výzbroj a techniku ze zahraničí způsobem „každý pes, jiná ves“.

K tomu musí být rozpočet Ministerstva obrany ve výši v souladu s dopředu připravenými strategickými a významnými akvizičními projekty, a nikoliv bianko šek na 2 % HDP, který plní méně než polovina států NATO. Ministerstvo obrany dnes neví, za co by mělo těch 150 miliard korun v příštím roce utratit. Armáda zároveň nemá schopnosti a kapacity tyto akvizice smysluplně pojmout. Financování a modernizace armády by mělo být předvídatelné, průběžné, a nikoliv taxativní a skokové.

Takže jenom přání, aby těch příštích 30 let bylo pro naši armádu lepších než těch předchozích. Armáda by si to určitě zasloužila.