Ve společnosti čelící rostoucí polarizaci není výjimečné, že se obě strany politického spektra vzájemně obviňují z autoritářství. Jak správně píše Alberto Piroddi v článku publikovaném na serveru vocedellasera.com, pravicové proudy, zejména ty radikální, často operují s pojmem svobody jako s nástrojem ideologického boje. Svoboda slova se u nich vztahuje jen na „nás“, zatímco „oni“, tedy kritici, jsou umlčeni, znevěrohodněni nebo marginalizováni.
Piroddi však varuje před jednostranným pohledem, který vidí autoritářství jen na druhé straně barikády. Moc nemá podle něj jednu podobu ani ideologii. Mění jazyk, taktiku i tvář, ale jejím cílem zůstává zachování sebe sama. A právě v této přizpůsobivosti moci spočívá největší ohrožení svobody.
„Moc, jak nás učí dějiny, nemá jedinou tvář. Mění formu, mění tón, přizpůsobuje jazyk kontextu, ale zůstává mocí,“ poznamenal Piroddi.
Moderní demokratické společnosti si osvojily sofistikovaný jazyk a hovoří o inkluzi, dialogu, zodpovědnosti. Ale co když je právě tento civilní tón součástí nové formy potlačení nesouhlasu? Podle Piroddiho totiž často nejde o otevřenou cenzuru, nýbrž o subtilní mechanismy sociálního vyloučení. Označování odpůrců za „nezodpovědné“ nebo „nebezpečné“ pak není výrazem kritického myšlení, ale nástrojem umlčování.
Tato praxe se projevuje například během krizových období, jako jsou válečné konflikty, pandemické opatření či kulturní debaty. Ten, kdo klade nepohodlné otázky, se rychle ocitá mimo rámec přijatelného diskurzu. Kritika je přípustná jen tehdy, pokud je formulována „správným způsobem“. Jinak je považována za „herezi“.
Závažné poselství Piroddiho eseje spočívá v poukázání na to, že autoritářství může přicházet i v podobě laskavé pedagogiky nebo skrze byrokratický jazyk konsenzu. Jinými slovy i „naše“ instituce, „naše“ média, „naše“ pravidla mohou být nástroji útlaku, pokud nejsou vystavena kritické reflexi.
„Neexistuje moc, která by byla přirozeně imunní vůči autoritářským tendencím jen proto, že vystupuje s dobrými úmysly,“ napsal Piroddi.
Proto je podle něj nutné zbavit se iluze, že boj za svobodu znamená boj proti někomu „vnějšímu“. Skutečný zápas o svobodu začíná uvnitř v našich postojích, strukturách, předsudcích. A vyžaduje odvahu naslouchat i těm, s nimiž nesouhlasíme.
Z textu Alberta Piroddiho vyplývá, že svobodu nelze bránit pouhými slovy. Je nutné ji žít i tehdy, když je nepohodlná. Znamená to připustit, že i náš vlastní tábor může podlehnout pokušení moci. Znamená to bránit právo na omyl, na provokaci, na odlišnost.
Psali jsme:
Je to výzva k radikální a zároveň pokorné obraně svobody. K obraně, která se nebojí obrátit pozornost také k sobě. Neboť, jak Piroddi připomíná: „Svoboda, aby mohla žít, potřebuje radikální a sebekritické zpochybnění moci. Každé moci. I té, která se nám zdá být přátelská.“
Esej zveřejněná v italském La Voce de La Sera je varováním i výzvou. Ne k rezignaci, ale k vyšší formě občanské zralosti. Neexistuje totiž demokracie bez odvahy k sebekritice. A není svobody bez ochoty chránit i ty, s nimiž nesouhlasíme.
Svoboda není status, ale stav neustálého napětí. A právě v tomto napětí se ukazuje, zda ji skutečně chceme anebo chceme jen používat její jméno jako nástroj vlastní pohodlnosti.
(kyncl, vocedellasera, foto: zai)
