Starmer na setkání v Lancaster House hovořil o „historickém momentu“, kdy Evropa musí přijmout odpovědnost za vlastní bezpečnost. Jeho plán spočívá v pokračující pomoci Ukrajině, ekonomickém tlaku na Rusko a vytvoření tzv. „koalice ochotných“, tedy států, které by v budoucnu mohly garantovat mír i vojensky.
Jakkoliv to může znít jako odvážný a rozhodný krok, ve skutečnosti jde o neurčitou vizi, která postrádá jasné mechanismy k prosazení jakéhokoliv udržitelného příměří. Starmer sice zdůrazňuje, že Spojené království je ochotno přispět „botami na zemi a letadly ve vzduchu“, avšak současně mlčí o tom, kdo bude skutečně ochoten vyslat své vojáky na Ukrajinu a za jakých podmínek.
Navíc návrh, že mírová dohoda musí garantovat suverenitu Ukrajiny, zůstává v diplomatické rovině pouhým přáním. Vzhledem k tomu, že Vladimir Putin opakovaně odmítl jakoukoliv formu míru, která by nezahrnovala územní ústupky Ukrajiny, jde v podstatě o politickou proklamaci, nikoliv o realistický plán.
Celý summit byl navíc zastíněn napětím ve vztazích mezi Evropou a Spojenými státy. Donald Trump minulý týden otevřeně vyčetl Volodymyru Zelenskému nedostatek vděčnosti za americkou pomoc, což odhalilo křehkost americko-ukrajinských vztahů. Summit v Londýně měl situaci zachránit, ale namísto toho ukázal, jak moc je Evropa ve svém postavení slabá.
Starmer i Macron se snaží Trumpa přesvědčit, aby Ukrajinu nehodil přes palubu, ale zatím neuspěli. Trump sice přislíbil „hledání mírového řešení“, ovšem v praxi to znamená, že je ochoten jednat přímo s Putinem, zatímco Evropa je odsouzena k pozici pouhého diváka.
Co hůř, Trump nadále odmítá jakékoliv bezpečnostní záruky pro Ukrajinu a tvrdí, že odpovědnost musí převzít Evropa. Z jeho slov vyplývá, že pokud Evropa chce zajištěný mír, bude si ho muset vojensky i finančně obhájit sama. A právě v tomto ohledu summit selhal. Neexistuje totiž shoda ani na konkrétní vojenské podpoře, ani na dlouhodobém plánu, který by Ukrajinu ochránil před další ruskou agresí.
Jedinou konkrétní iniciativu přinesl Emmanuel Macron, když navrhl měsíční příměří v bojích ve vzduchu a na moři, což by mělo umožnit diplomatická jednání. Problém však spočívá v tom, že neexistuje žádný mechanismus, jak by takové příměří bylo vymáháno.
Rusko v minulosti nejednou ukázalo, že dohody o příměří využívá pouze k přeskupení sil a přípravě na další ofenzivu. Pokud tedy Macron navrhuje příměří bez reálných garancí bezpečnosti pro Ukrajinu, ve výsledku to může znamenat jen oddychový čas pro ruskou armádu.
Navíc Macronova slova, že „evropské jednotky by na Ukrajinu dorazily až v pozdější fázi“, ukazují, jak moc jsou západní státy nejednotné. Zatímco Starmer hovoří o vojenské přítomnosti, Macron ji v blízké době zcela vylučuje.
Psali jsme:
Myšlenka „koalice ochotných“, kterou Starmer nadšeně prosazuje, vypadá spíše jako diplomatická chiméra než reálný strategický plán. Kdo konkrétně bude do této koalice patřit? Kdo bude ochoten v případě potřeby vyslat své vojáky na východní frontu?
Faktem je, že většina evropských zemí se zdráhá jakékoliv přímé vojenské angažovanosti na Ukrajině. I Polsko a pobaltské státy, které jsou nejhlasitějšími podporovateli Kyjeva, si uvědomují, že přímé zapojení by mohlo znamenat přímý střet s Ruskem.
Summit v Londýně tak spíše než silný diplomatický krok odhalil realitu evropské slabosti. Ursula von der Leyen sice hovoří o přezbrojení Evropy a o nutnosti posílení vojenských kapacit, ale je otázkou, zda na to Evropa vůbec má dostatek politické vůle a ekonomických zdrojů.
Starmerova slova o „historické křižovatce“ jsou spíše pokusem o sebevědomé vystoupení než reálným řešením. Ve skutečnosti summit ukázal, že Evropa nemá jasný plán, jak se postavit k válce na Ukrajině.
Mezitím Putin nadále pokračuje v agresi a Trumpova administrativa dává najevo, že americká podpora nebude samozřejmostí. Londýnský summit měl být důkazem evropské síly. Místo toho ale jen ukázal její diplomatickou roztříštěnost a neschopnost přijít s reálnou strategií.
(jar, time.com, repro: bbcnews)
