Namátkou vzpomenu vystoupení řeporyjského starosty Pavla Novotného v ruské televizi, díky němuž zanechala ČR u ruských diváků nesmazatelný dojem, že jsme národem pitomců. Nelze vynechat ani krystalicky čisté „psyops“, tzv. „ricinovou aféru“, nebo „akci Vrbětice“, organizované osobně šéfem BIS, panem Koudelkou, který místo co by se držel zejména posledního slova hesla jím řízené organizace „Audi, vide, tace“ nejenže zasahuje do výukových programů základních škol, ale velkohubě vyhlašuje obrovská vítězství nad ruskými a čínskými špiony a podepisuje rozsáhlé zprávy o činnosti BIS, která se díky tomu přesouvá z pozice zpravodajské, nebo také tajné služby, sloužící zájmům státu, do role propagandistického nástroje vládnoucí kliky a samozřejmě i příslušné „nadřízené velmoci“.

Nemohu nevzpomenout ani hrdinskou návštěvu Kyjeva, kterou absolvoval na počátku ruské invaze sám Petr Fiala, předseda české vlády rovněž „z dopuštění“. V utajeném, zatemněném vlaku, jedoucím napříč Ukrajinou, oděn ve slušivé airsoftové (nebo paintballové) imitaci neprůstřelné vesty, si musel připadat jako Rambo. Stejně jako si podle pořízené fotografie připadal jako Napoleon, když nad mapou, vhodně rozloženou na malém stolku, zřejmě spřádal se svým polským kolegou strategické plány na úspěšnou ofenzívu Ukrajiny.
Jako Rambo si nejspíš připadal i diplomat-elév Jan Lipavský, který se při stejně hrdinské návštěvě Ukrajiny a údajné blízkosti fronty nechal vyfotit „naditý“ do nepadnoucí neprůstřelné vesty a příliš malého „blembáku“. Jeho fotka poté obletěla půl světa a všude budila oprávněný smích.

Pominu fakt, že v půlce Evropy se staly virálními vystoupení předsedkyně Sněmovny Pekarové-Adamové ve stylu „nevadí nám zimina, porazíme Putina“. Daleko větší bombou byla výprava šéfa Senátu na ostrovní část Číny, Tchaj-wan, kde se v parodii na slova z ikonického berlínského projevu prezidenta USA Johna F. Kennedyho z 26. června 1963, „Ich bin ein Berliner!“, označil špatnou angličtinou za Tchajwance.

Co ale ČR definitivně deklasovalo jako diplomatického partnera a vystavilo nás posměchu jak potenciálních nepřátel, tak valné většiny partnerů v NATO a EU, je tzv. „česká iniciativa“. Jejím cílem má být zajištění 800.000 (ale už jsem četl i 1,5 miliónu) granátů ráže 155 mm z tzv. „non-EU“ zdrojů pro věčně hladová (a čím dál rychleji ubývající) ukrajinská děla. Naši vládní protagonisté do toho jdou takzvaně „prsama“ (což není narážka na strašení Andreje Babiše stíhačkou).

Přiznám se, že netuším kdo, v čím jménu a za jakých podmínek uzavírá na dodávky této munice smlouvy, ani kdo, jakou cestou a v jaké měně ji bude hradit. Nevím také, kdo zaplatí za dopravu, nebo kolik peněz „sežerou“ provize překupníků a zprostředkovatelů. To jsou ale zcela zásadní a legitimní otázky. Může se totiž velmi rychle stát, že ČR se z ničeho nic ocitne před problémem neschopnosti za objednanou munici platit, neboť většina peněz je zatím stále ve stádiu slibů. A těmi jak známo nezarmoutíš.