Války jsou dnes vedeny nejen zbraněmi, ale i emocemi. A právě s nimi se manipuluje možná ještě efektivněji než s informacemi samotnými. Italský publicista Alberto Piroddi rozkrývá ve svém brilantním a provokativním článku zveřejněném na serveru La Voce della Sera jeden z nejtemnějších mechanismů současné geopolitiky, kterým je podle něj selektivní soucit.
„Bolest v naší době nikdy není jen bolestí. Stává se veřejným faktem pouze tehdy, když je uznána určitým typem vyprávění,“ uvádí Piroddi.
Piroddi na příkladu ruského bombardování ukrajinského města Sumy během Květné neděle ukazuje, jak bleskově Západ zmobilizoval svůj repertoár silných slov: „barbarský útok“, „zbabělá vražda nevinných civilistů“, „znesvěcení posvátného dne“. Média, politici i veřejnost sehráli své role podle dobře nacvičeného scénáře.
Jenže o pár dní dříve izraelské bomby zničily poslední funkční nemocnici v Gaze. Žádné titulky. Žádná slova o „znesvěcení“. Žádné morální rozhořčení. Mlčení.
Piroddimu nejde jen o povrchní zamyšlení, jde na dřeň problému: Proč některé oběti smíme oplakávat a jiné ne? Kdo rozhoduje o tom, že smrt dítěte v Sumy je tragédií, ale smrt dítěte v Gaze jen statistickým údajem? A odpověď je děsivě prostá: o lidské hodnotě obětí nerozhoduje skutečnost, ale geopolitika.
Bolest je dnes selektivně distribuována podle pravidel, která určují mocní tohoto světa. Citové angažmá Západu není spontánní lidská reakce, ale je výsledkem pečlivé mediální a politické práce. V Piroddiho textu rezonuje zvláště následující myšlenka:
„Každý lídr, který používá slova jako ‚barbarský‘, ‚strašlivý‘ nebo ‚ohavný‘ a činí tak jen tehdy, když útočí geopolitický nepřítel, tak nás učí nejen nenávisti, ale i selektivnímu cítění.“
Jinými slovy, učíme se plakat jen nad „našimi“ mrtvými. Ti druzí, ti z nesprávné země, víry, či spojenectví, ti zůstávají jen hlukem v pozadí.
Nejostřejší pasáže článku cílí na izraelské tažení v Gaze. Piroddi připomíná svědectví z reportu Breaking the Silence, kde sami izraelští vojáci popisují běžnou rutinu ničení celých čtvrtí, rozkaz vyhladit vše v perimetru (domy, školy, nemocnice, hřbitovy). Popisují, jak civilisté hledající mezi troskami něco k jídlu byli běžně stříleni.
A přesto tato svědectví nejsou součástí západního mediálního prostoru. Neobjevují se na titulních stranách. Nezaznívají v projevech lídrů. Zůstávají šepotem v hlučném prostoru západní propagandy.
Psali jsme:
Podle Piroddiho je tento selektivní soucit nejen nespravedlivý, ale přímo nebezpečný. Vede totiž k hlubokému rozkladu západní identity. K deformaci pojmů jako civilizace, lidskost, spravedlnost.
„Žijeme uvnitř globální hierarchie hodnoty života. Některé životy jsou naše, jiné jsou kdesi jinde. Některé nás dojímají, jiné pozorujeme lhostejně.“
A právě tento dvojí metr je podle něj zárodkem budoucích tragédií a to nejen v Gaze, ale i v samotné Evropě.
Piroddiho text je nelítostným zrcadlem nastaveným nejen politikům, ale i nám všem - čtenářům, voličům, lidem. Nabádá k radikální sebereflexi: jestliže chceme žít ve spravedlivém světě, musíme odmítnout být emocionálními otroky geopolitiky.
Musíme se naučit dívat na každou oběť jako na součást lidské rodiny. Neexistuje „náš“ a „jejich“ mrtvý. Existuje jen smrt a bolest, která si zaslouží soucit bez hranic.
(beneš, Voce della Sera, foto: zai)
