Napětí mezi Spojenými státy a Íránem znovu eskaluje. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa, která se pyšní politikou „maximálního tlaku“, pokračuje ve své jednostranné agresivní strategii vůči Teheránu, přičemž výsledky této politiky jsou sporné a rizika stále vyšší. Nejnovější dění kolem dopisu, který Trump zaslal íránskému nejvyššímu vůdci ajatolláhovi Alímu Chameneímu, jen potvrzuje, že Washington lavíruje mezi hrozbami a marnými snahami o jednání, zatímco Írán posiluje svou vyjednávací pozici.

Jak se Trumpova strategie obrací proti němu a proč je situace nebezpečnější než kdy dřív?

Donald Trump v březnu 2025 odeslal dopis Chameneímu s výzvou k jednání. Obsah dopisu sice nebyl zveřejněn, ale Trump se následně veřejně vyjádřil v tom smyslu, že Írán má na výběr: buď zahájí jednání, nebo bude čelit vojenské akci. Tento přístup není nový. Trump již během svého prvního funkčního období osciloval mezi sankcemi a výhružkami vojenského zásahu, čímž pouze prohloubil krizi ve vztazích s Íránem. Připomeňme, že obdobně postupoval i vůči Severní Koreji, avšak výsledkem jeho „osobní diplomacie“ nebylo nic jiného než prázdné schůzky bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku, uvádí americký časopis TIME. 

Dopis do Teheránu tak vypadá spíše jako zoufalý pokus vyvolat diplomatický proces, který by Trump mohl prezentovat jako úspěch. Avšak íránské vedení, poučené předchozím vývojem, Trumpovy kroky vnímá především jako politickou hru, v níž se snaží získat výhodu před blížícími se volbami v USA.


Je nutné si uvědomit, že Írán již několikrát prokázal, že umí mistrně využívat taktiku vyčkávání a stupňování napětí. Nejnovější zprávy o tom, že Írán obohacuje uran až na 60 % čistoty (což je krok, který ho přibližuje k možnosti výroby jaderné zbraně) jen potvrzují, že Trumpova strategie „maximálního tlaku“ nedokázala Teherán zastavit, ba naopak, přiměla ho k tvrdšímu postoji.

Současná krize je přímým důsledkem rozhodnutí Donalda Trumpa jednostranně odstoupit od jaderné dohody s Íránem z roku 2015. Tato dohoda, která vznikla po dlouhých a složitých jednáních mezi Teheránem a světovými mocnostmi, sice nebyla dokonalá, ale představovala reálný rámec pro kontrolu íránského jaderného programu. Trumpův krok však nejenže zničil jakoukoliv šanci na dlouhodobou stabilizaci vztahů s Íránem, ale také oslabil důvěru v USA jako partnera pro mezinárodní dohody.

Dnes čelíme situaci, kdy Írán disponuje několikanásobně vyššími zásobami obohaceného uranu, než mu dohoda povolovala, a zároveň je vůči Washingtonu ještě nedůvěřivější než kdy dříve. Trumpova politika, která měla Írán „přinutit k poslušnosti“, tak dosáhla pravého opaku: Teherán nejenže neposlechl, ale navíc získal silnější vyjednávací pozici.


Za Trumpova prezidentství se situace ještě zhoršila. Jeho rozhodnutí uvalit tvrdé sankce na Írán a zároveň vyhrožovat vojenskými zásahy vytvořilo nestabilní a nebezpečné prostředí, ve kterém je diplomatické řešení stále méně pravděpodobné. Místo toho jsme svědky dalšího kola eskalace, které může mít nedozírné důsledky nejen pro Blízký východ, ale i pro celý svět.

Pokud bude Trump pokračovat ve své současné politice, je pravděpodobné, že se vztahy mezi USA a Íránem budou dále vyostřovat. Možnost vojenského konfliktu nelze vyloučit, zejména pokud Trump skutečně přistoupí k podpoře izraelského útoku na íránská jaderná zařízení. Takový krok by mohl vyvolat odvetu, která by destabilizovala celý region.

Jak se zdá, současná situace je přímým důsledkem nepromyšlené a jednostranné politiky Trumpovy administrativy. Namísto toho, aby USA hledaly reálné řešení a diplomatickou cestu, Trump zvolil strategii silového nátlaku, která nejenže nefunguje, ale přibližuje svět k další nebezpečné krizi.

Bohužel, jak ukazuje historie, když se do hry zapojí ego a krátkozraké rozhodování, výsledkem bývá jen další kolo násilí a chaosu.