Pro lidí kolem Charty 77 to byl okamžik ne nepodobný Kristovu zmrtvýchvstání. U řady partajních činitelů, ředitelů fabrik, úředníků a také u veksláků a kriminálníků, to bylo čekání na nové možnosti, píše v komentáži pro Prvnizpravy.cz František Roček.
Osobně si vzpomínám na příchod nové doby (převrat) rád, protože jsem začátkem roku 1990 začal psát svobodně do novin, zakrátko se z toho stala má nová profese. Pro mne byl převrat v listopadu 1989 požehnáním. Nikdo nemůže říci, že můj kritický pohled na EU a NATO je pohledem staré zapšklé struktury…
Čas vystřízlivění
Dnes, zhruba 35 letech od převratu, optimismus 1. poloviny 90. let vyvanul. V referendu jsem hlasoval proti vstupu České republiky do EU, protože jsem tušil, že politická banda, která nás vede, nebude schopna se ubránit machinacím, které z nás udělají v rámci EU jenom naivní vazaly. Dnes se to, v souvislosti s dlouhodobou migrační krizí a politikou vůči Rusku a Číně, potvrzuje.
Nebyl jsem ale proti vstupu ČR do NATO. Považoval jsem alianci za bezpečnostní prevenci: Ne přímo vůči Rusku, ale celkově proti nejasným vlivům, které začaly ze všech stran na Evropu doléhat.
V roce 1998 jsem v armádním odborném časopisu Vojenské rozhledy varoval, že nějaké mírové operace jsou jenom politickým nesmyslem. Je potřeba opět intenzivně zbrojit, protože oblast Evropy kolem roku 2015 zasáhne bezpečnostní krize. Stalo se: Nejpozději v roce 2003 se začal stupňovat politický chaos (USA v tom hrály prim), ultrapravicová nacionalistický státní převrat na Ukrajině zažehl konflikt, a v roce 2015 naplno propukla migrační invaze a vzestup islamistické politické agrese směřující na Balkán a celkově na jih Evropy.
Zhruba od roku 1997 jsem měl pocit, že EU je pro budoucnost ztracena, protože ji řídí idioti. Co jsem v roce 1997 tušil, před čím jsem v roce 1998 varoval, se již stalo.
Zhruba od roku 1997 jsem měl pocit, že EU je pro budoucnost ztracena, protože ji řídí idioti. Co jsem v roce 1997 tušil, před čím jsem v roce 1998 varoval, se již stalo.
Proto mnoha lidem, kterým bylo v roce 1990 třicet let a více, a nastoupili do tramvaje jedoucí do ráje západní demokracie, přítomnost zhořkla. Já jsem se s tím snažil vyrovnat popisem dnešních zdrojů a způsobů násilného a podvodného chování na severu Čech ve dvou knihách „Severozápadní jatka“ č.1 a č.2, a z mezinárodního hlediska analýzou současné mocenské situace v knize „Bombardovat nemocnice je normální“, kterou jsem vydal v roce 2017.Zažil jsem socialistickou armádu, socialistické důstojníky a generály a hejno socialistických politiků. Byl jsem překvapen, když koncem 90. let začala mluva politiků, důstojníků a generálů demokratické Armády České republiky nebezpečně připomínat politickou hantýrku doby socialismu. Kdysi za socialismu byl nepřítelem Západ, dnes je to Rusko.
Vrátil jsme se nechtěně do mladých let. Opět politici a vojáci žvaní podobné nesmysly jako kdysi. Jejich žargon je velmi podobný, mluví univerzální politickou techničtinou.
Proti období socialismu jsou dnešní důstojníci o jednu až dvě generace mladší, ale chovají se obdobně jako v době reálného socialismu… Poslušně naslouchají momentálním politickým trendům padajícím shora. Proto politici a vojáci kdykoliv vysloví kdejakou nesmyslnou ptákovinu, a tváří se vážně, protože, to odpovídá trendu okamžiku.
Za socialismu jsme zažili, že důstojníci a generálové něco říkali oficiálně, ale něco jiného si mysleli. Vzpomínám si, když se politruk zašíval při velkém nástupu příslušníků pluku v jaroměřických kasárnách – zmizel za dveřmi ošetřovny. Když čekal na ukončení nástupu pluku ve stínu ošetřovny, v té chvíli se mnou nehovořil mezi čtyřma očima politruk, ale normální člověk se svými vlastními názory. Shodli jsme se i na tom, že v Chartě 77, která byla právě na přetřesu, není napsáno nic nerozumného.
Co by dělali, kdyby došlo k propuknutí války? Zeptal jsem se na to řady důstojníků jen tak mezi řečí (v sedmdesátých letech). Shodně si povzdechli, že by se asi zastřelili. Tlak politického vedení v čase míru na armádu byl tak nesnesitelný, že by nechtěli zažít, co by se dělo při přechodu na válečný stav uprostřed vůně jaderného ohrožení.
Proto, ať říkají dnešní oficiální politici, politologové, důstojníci a generálové do médií cokoliv při obhajobě znovu rozpoutané studené války, již jsem to zažil v předchozím politickém režimu. Ze zkušenosti vím, že co si lidé v uniformách skutečně myslí nemusí být tím, co oficiálně říkají.
Proto se jim nesměji za jejich studenoválečnické kecy. Kdo ví, jak hluboké je jejich skutečné utajované pohrdání politiky a vojenskými koncepcemi NATO, kvůli podpoře válečnické hysterie. Podobně jako v socialistické armádě, i dnes v rámci NATO, je vnímána studená válka především jako kšeft, skluzavka směřující k politickým a ekonomickým korytům.
Kecy k 17. listopadu v TV a v novinách a mediálnikových oficiózních webech jsou tuctově bezvýznamné, protože každoročně (neustále) opakované.
Nejsmutnější je, že mám pocit, že současná fialová vláda je klonem Husákovské vlády z druhé poloviny 80. let: Směs směšnosti, bezradnosti, přitakání všemu, co nařizuje velké politbyro, jenom s tím rozdílem, že se neklaní na východ, ale na západ od českých hospod. A opět je tu povinnost úřednictva a uvědomělých občanů bojovat proti ideologickému nepříteli. Dnes se tomu říká boj proti dezinformacím. Autocenzura se stává opět součástí občanské opatrnosti.
Ale stále máme dnes velkou výhodu. Můžeme svobodně cestovat kamkoliv a policie si pro nás nepřijde jenom proto, že se vyhýbáme práci, protože již máme nakradeno.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
