Ředitel CIA jmenovaný Donaldem Trumpem John Ratcliffe si představuje agenturu plnou lidí, kteří „jsou ochotni jít tam, kam nikdo jiný nemůže, a dělat to, co nikdo jiný nedokáže.“ Taková představa se zdá být logickým požadavkem na každého kvalitního zpravodajského operativce, stejně jako by analytici v sídle agentury v Langley měli plynně ovládat cizí jazyky, aby mohli efektivně vykonávat svou práci. Ratcliffe se očividně snaží o to, aby v CIA zůstali jen ti nejlepší, a těm, kteří se pro tuto vizi nehodí, nabízí osm měsíců platu a výhod, pokud se rozhodnou odejít. Strateg a historik Edward Luttwak, specializující se na vojenskou historii, geopolitiku a mezinárodní vztahy, popisuje dění kolem CIA v článku na Unherd.com.
Jenže sotva Ratcliffe tyto plány oznámil, stal se terčem ostré kritiky. Média loajální CIA (agentura si dlouhodobě buduje vynikající vztahy s tiskem i Hollywoodem) okamžitě spustila vlnu útoků proti němu i proti Bílému domu. „Možná má pravdu, že menší CIA by mohla být efektivnější,“ napsal David Ignatius ve The Washington Post. „Ale jak si může být jistý, že tímto vyhazováním agentura neztrácí více schopností než nepotřebné byrokracie?“
Ve skutečnosti bychom si měli přát, aby nabídku k odchodu využilo co nejvíce zaměstnanců. Smutnou pravdou, potvrzenou mými dlouholetými zkušenostmi a prací s jedním z ředitelů CIA, je, že agentura ztratila svou původní sílu již před mnoha lety a dnes se spoléhá spíše na utajení než na skutečnou efektivitu.
CIA sice disponuje stovkami důstojníků v zahraničí, ale jejich práce se zdaleka neblíží představě o „skutečných“ tajných agentech. Většina z nich pracuje na „stanicích“, což jsou ve skutečnosti běžné kanceláře v budovách amerických velvyslanectví. Tam jsou pod neustálým dohledem místních zpravodajských služeb, což jim prakticky znemožňuje dělat cokoli skutečně tajného. To se týká nejen Číny a Ruska, ale i zdánlivě přátelských zemí, jako je Řecko.
Vedle těchto diplomaticky krytých agentů CIA také disponuje kategorií NOC („non-official cover officers“) – tedy důstojníky bez diplomatického krytí. Tito lidé žijí jako běžní občané, často pod identitou podnikatelů či umělců. Zdánlivě se tak blíží Ratcliffově představě o neohrožených operativcích. Ale zde přichází zásadní problém. NOC operují téměř výhradně v bezpečných zemích. Francie, Itálie, Thajsko. Jsou to tedy místa, kde se dá bez problémů cestovat a kde je maximálním rizikem administrativní vyhoštění.
Právě to je největší tajemství CIA: agentura prakticky nemá skutečně tajné operativce, kteří by byli schopni se dostat do nepřátelských zemí jako Írán, Rusko nebo Čína a provádět tam zpravodajské operace.
Příklad Íránu je výmluvný. Od roku 1979, kdy došlo k obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu, nemá USA v této zemi diplomatickou přítomnost. CIA proto nemá žádné důstojníky, kteří by byli schopni se dostat do Íránu, splynout s obyvatelstvem a získávat informace. Přitom Mossad to dokáže. Izraelská zpravodajská služba v Íránu pravidelně provádí operace, od atentátů na jaderné vědce po krádež stovek dokumentů o jaderném programu.
Schopnost proniknout do cizí země a získat informace by přitom nemusela být omezena jen na „bondovské“ mise. Představme si hypotetickou situaci: CIA rekrutuje lékaře z Isfahánu během jeho návštěvy Frankfurtu. Tento doktor má syna pracujícího v jaderném výzkumu a je ochoten za peníze posílat informace. Ověření této informace by bylo snadné. Agent by se vydal do Íránu jako turista, navštívil by lékaře v ordinaci a zjistil, zda opravdu existuje.
Jenže CIA na to nemá lidi. A ani neměla v Rusku před jeho invazí na Ukrajinu. Zpravodajské selhání agentury bylo do očí bijící: CIA se domnívala, že Ukrajinci nebudou bojovat, a proto přesvědčila Bílý dům, aby evakuoval ambasádu. Tento krok vedl k exodu dalších 20 ambasád a mohl podlomit morálku Kyjeva – kdyby Zelenskyj sám nevěděl, že americká tajná služba je neschopná.
Psali jsme:
Jedním z největších problémů CIA je fakt, že její důstojníci neumí jazyky. Proto nemají „situational awareness“, tedy schopnost pochopit situaci v terénu. Ani ředitel CIA za Obamovy administrativy, který měl být odborníkem na Blízký východ, pořádně neuměl arabsky, přestože pracoval v Saúdské Arábii.
Tento problém není způsoben pouze typickou americkou neochotou učit se jazyky, ale především absurdně přísným procesem prověřování nových agentů. Uchazeči musí vyplnit obsáhlé bezpečnostní dotazníky o všech místech, kde kdy přespali, a o všech osobách, s nimiž se kdy setkali – včetně náhodných známostí.
Tímto sítem neprojdou ti, kteří mají přirozený talent na jazyky a mezikulturní komunikaci. Mnoho z lidí, které jsem v CIA poznal, pocházelo z konzervativních mormonských komunit v Utahu, kde se nepije alkohol ani káva. Tito lidé sice bez problémů projdou bezpečnostní prověrkou, ale nikdy nebudou schopni zapadnout mezi ruské oligarchy či arabské pašeráky.
Jedním z důvodů, proč CIA odmítá schopné lidi, je její vlastní obří byrokratická struktura. S více než 20 000 zaměstnanci není možné prověřovat uchazeče individuálně, proto se spoléhá na rigidní kritéria, která vylučují i mírné bezpečnostní riziko. Výsledkem je, že do agentury míří jen lidé bez skutečných zkušeností ze zahraničí.
John Ratcliffe má tedy pravdu. CIA potřebuje radikální reformu, a to nejen v terénu, ale i mezi analytiky v Langley. Agentura, která si zakládá spíše na své pověsti než na skutečných výsledcích, nemůže fungovat efektivně. A pokud si americká vláda myslí, že v Íránu, Číně či Rusku sbírá spolehlivé informace, realita je pravděpodobně úplně jiná.
(dan, UnHerd.com, repro: DailyWire)
