V EU vládne hromada politických impotentů, podobně jako v době nástupu Hitlera k moci. Ale Izrael tuto pozici ztrácí, stává se z něho stále více jenom agresivní politický hráč. To je velká škoda, upozorňuje publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Nahlédněme co se o tomto fenoménu v Čechůnii psalo např. v roce 2006. Jan Eichler (1952) jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů uveřejnil článek „Vojenská charakteristika druhé intifády“ (Mezinárodní politika, 28.4.2006). Psal o fenoménu palestinského povstání, tzv. druhé intifádě. Vypukla v roce 2001 pod vlivem neúspěch procesu Oslo a krachu přímých jednání v Camp Davidu v závěru druhého mandátu Billa Clintona, ale nechyběly ani různé vnitřní podněty. V jejich důsledku se Izraelci i Palestinci radikalizovali.

Odcitujeme část článku nazvanou „Negativní důsledky izraelské taktiky proti druhé intifádě“:

„Silová, represivní taktika Izraele se zaměřuje na dosažení "rozhodujícího vojenského vítězství, které povede k zastavení masakrování našeho civilního obyvatelstva," (Benyamin Netanyahu: Only military force can succeed. International Herald Tribune, 6.-7. 4. 2002) ale ve skutečnosti tím provokuje další teroristické akce Palestinců.

Na represivní činnost izraelské armády dlouhodobě navazují i nevojenské metody. Je to především tzv. skrytá kolonizace - každá osada na okupovaném území chce mít jakési předsunuté ochranné stanoviště, které ji má chránit před útoky ze strany Palestinců. Po jeho vybudování se požaduje, aby tam byla zavedena elektřina, voda, a nakonec aby tam byla také vojenská ochrana. Jakmile se tak stane, přijdou další osadníci a vyhlásí dané místo za další obec. Její příslušníci se posléze začínají dožadovat vybudování dalšího ochranného stanoviště. (Balencie, Jean - Marc et de la Grange. Ar-naud: Les Nouveaux Mondes rebelles. Conflits, terrorisme et contestations. Editions Michalon, Paris, 2005, s. 83).

Zároveň s tím se izraelské ozbrojené síly podílejí i na ztrpčování každodenního života Palestinců - znemožňuje se jim, aby sklízeli úrodu, nařezávají se olivovníky, jejich mytické, posvátné stromy, ničí se elektrické vedení, páchají se škody na jejich hospodářských zvířatech. Dělají se zábrany na cestách, aby se Palestincům znemožnila cesta na pole, na pracoviště, na trhy, k lékaři, za příbuznými. To vše má Palestince zlomit a donutit, aby daná území vyklízeli. Izraelské represe ale nakonec byly tak kontraproduktivní, že "vážně oslabily palestinské bezpečnostní služby, a ty pak nemohly nastolit pořádek. … v Gaze se Hamás stal silnějším než policejní síly Mahmúda Abbáse, jimiž jsou General security a National Security Forces. (Charles Enderlin: Quant Israel favorisait Hamas. In.: Le Monde, 6. 2. 2006)

V Neviditelném psu jsem v červnu 2006 napsal na stejné téma s trochou šibeničního humoru: „…Na protiteroristické operaci nebylo zajímavé honění radikálů, ale cílevědomé rozrušení palestinské samosprávy. Izraelské jednotky odnesly ze všech počítačů, co se jim dostaly do ruky, včetně počítačů ministerstva školství či zdravotnictví, disky s daty. Zdravotní záznamy Palestinců, informace o chodu palestinských škol a záznamy o jejich studentech, záznamy katastrálních úřadů apod., to všechno je cenný analytický materiál, který umožňuje nahlédnout do všedního života Palestinců a odhalovat potenciál jednotlivých osob z řad nejmladší, teprve nastupující generace Palestinců... Izraelci tím získají ještě hlubší vhled do majetkových, zdravotních a osobních (sociálně – psychologických) poměrů jednotlivců.

Na závěr Eichler ve svém článku uvádí: „… průběh druhé intifády ukázal, že bojové řešení nikam nevede. Vojenská převaha a vítězství při trestných výpadech nevedou k posílení bezpečnosti Izraele, stejně jako teroristické akce nijak nepomáhají Palestincům… Je nutné hledat politické řešení. Jeho základem by mělo být, že všechny arabské státy uznají Izrael, Palestinci by měli svůj stát v hranicích z roku 1967, židovské čtvrti v Jeruzalémě by připadly Izraeli a arabské zase Palestině, dílčí úpravy by se prováděly cestou vzájemných kompenzací.“

Uznat palestinský stát v hranicích z roku 1967 neznamená nic jiného než zrušení židovských osad na palestinském území. V minulém díle jsme uváděli, že to Izrael nechce udělat a stal se tedy okupačním státem.

V článku „IZRAEL: Druhá vrstva izraelského úspěchu“ jsem v červnu 2002 upozornil: „Cílem izraelsko - palestinského vztahu nemůže být v nejbližším desetiletí jejich soužití, protože se změnilo v dlouhodobou konfrontaci. Dnešním cílem musí být ukončení konfrontací oddělením Arabů a Židů za každou cenu.“ Již tehdy bylo zřejmé, že v oblasti Palestiny se situace uklidní až vytvořením palestinského státu.

V červnu 2002 jsem napsal článek: „IZRAEL: Potřebují Židé nárazníkové pásmo?“ Uvedl jsem: „V souvislosti s otázkou možného odsunu židovských osadníků z oblastí Palestinského státu se nabízí otázka: je to rozumné řešení? Izrael tím ztratí poslední nárazníkové pásmo s ostrůvky potenciálního židovského odporu proti agresi. Nárazníkové pásmo je ve skutečnosti dnes Izraeli již platné jako mrtvému zimník. Jediné, co dnes má pro Izrael smysl, je koncepce připravenosti k permanentnímu úderu.

Hnutí islámského odporu (Hamás) vzniklo v roce 1987 jako odbočka egyptských islamistických Muslimských bratří. Největšího politického úspěchu v Palestině organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy.

Kromě toho vybudovali Izraelci obří bezpečností plot a značně ochromili hospodářské styky Palestinců s Izraelem - které Palestinci nutně potřebují pro přežití. Proto organizace Hamas, provozující rozsáhlý program sociální pomoci a zdravotnictví, je považována za stranu, která dokáže reagovat daleko citlivěji na potřeby obyčejných Palestinců než zkorumpovaní šéfové strany Fatah. Znamená to, že Palestinci dali prostor Hamásu kvůli naději ze zlepšení sociálních poměrů.

Osady jako smrtonosná zátěž

S mírně humornou nadsázkou lze říci, že bůh čili Jehova či Alláh potrestal izraelskou administrativu za to, že stále rozšiřují okupační osady na palestinském západním břehu: V předvečer ofenzívy Hamásu byla velká část armády nasměrována, aby zajistila bezpečnost bezpočtu nových fundamentalistických izraelských osad roztroušených po Západním břehu Jordánu u příležitosti svátku Sukot. Odtud nemožnost rychle reagovat na ofenzívu na jihu, je uvedeno v rozhovoru pro Le Dialogue s Alainem Chouetem, bývalým šéfem francouzské bezpečnostní zpravodajské služby Generálního ředitelství pro vnější bezpečnost (DGSE).

A dodal, že Izraelce zabíjela jejich pýcha, protože armáda „se nechala svést mýtem o technologické nadřazenosti a přesvědčila sama sebe, že dvojitá fyzická a elektronická bariéra kolem Gazy je nepřekonatelná, nebo jí alespoň poskytne čas na účinnou reakci. Jedná se o známý fenomén "komplexu Maginotovy linie" ve Francii…“