Z historického hlediska vznik Československa v roce 1918 je spíše smutnou připomínkou jakou hnusotou byla a je politika i dnes. O tom je i kniha ke stému výročí vzniku Československa. Publicista František Roček vydal knihu „ Karneval vítězství“ (AOS Publishing, 1918). Výročí vzniku republiky připomínáme první kapitolou z této knihy:

Lidé jsou z říše zvířat nejnebezpečnějším predátorem. Lidská psychika je natolik nestálá a ovlivnitelná, že není naděje, aby se lidé mezi sebou chovali bezkonfliktně, aby nalézali vzájemné kompromisy. Proto na popisu událostí z 1. světové války a založení Československa není nic optimistického. Jde o popis některých násilných událostí, které v různých variantách se objevují v lidské civilizaci dodnes.

Starší čtenáři vnímají od 50. let 20. století svůj život v Evropě jako žití v přehledném míru studené války. Mírový relativní klid pokračoval po roce 1990 v západní a střední Evropě zhruba do roku 2010, tedy asi 60 let. Balkánská válka v 90. letech se nás v České republice téměř nedotkla. Byla příliš daleko.

Podobně určitá nejistota byla cítit i před 1. světovou válkou. Také v paměti lidí před rokem 1914 byly předchozí desítky let obdobím relativního míru. Pro Čechy tehdy v rámci Rakousko – Uherska poslední „velkou“ válkou byla válka roku 1866 proti Prusku a Itálii. Skončila rakouskou porážkou během několik týdnů. (Ivan Šedivý, Češi, české země a velká válka 1914-1918, str.11)

Podle amerického diplomata Henry Kissingera nebylo náhodou, že došlo k 1. světové válce. „Na vypuknutí první světové války nepřekvapuje to, že globální katastrofu nakonec odstartovala jednodušší krize… nýbrž, že válka nevypukla daleko dříve.“ (Henry Kissinger v knize Umění diplomacie, Prostor 1996, str.211)

Bezpečnostní analytik Georgie Friedman uvedl, že bylo možné ji předpovědět, a ve skutečnosti k nim i došlo. „Německo, které se sjednotilo v roce 1871, bylo hlavní mocností v nejisté poloze… Většina konfliktů v první polovině dvacátého století se týkala postavení Německa v Evropě. Zatímco období a dějiště válek se předpovědět nedala, pravděpodobnost, že válka bude, mohla být a byla mnoha Evropany předvídána.“ (Georgie Friedman, Příštích sto let, Argo a Dokořán, 2010, str.17)

Ale pro člověka žijícího všedním životem až do druhé poloviny roku 1914 byl v Evropě mír. Podobná situace byla před vypuknutím 2. světové války.

V článku „Irák a dobrá zpráva o stavu světa“ (neviditelnypes.cz, 24. 2. 2003) jsem uvedl: „Po katastrofě v roce 1914 – 1918 se válka pro většinu lidí na Západě stala nemyslitelnou. V prosinci 1938, pouhé tři měsíce po Mnichově, Llyodova společnost v Londýně tipovala v poměru 32:1, že válka v roce 1939 nevypukne. Dne 7. srpna 1939 uveřejnil londýnský Daily Express výsledek průzkumu mezi evropskými respondenty. Deset ze dvanácti soudilo, že ,letos válka nebude‘. A o tři týdny později přepadl Hitler Polsko. Zdá se, že tyto názory byly silně ovlivněny přáním, upozorňoval v šedesátých letech 20. století americký vojenský poradce a analytik Herman Kahn.“

Iluze o Wilsonových 14 bodech

Doslova komediální je přeceňování podílu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856-1924) na ukončení války a osamostatnění národů ve střední a východní Evropě. Je pravda, že se o to zasadil, ale ne zadarmo.

Wilson byl prezidentem státu se silnou ekonomikou, která během války ještě více zmohutněla. Evropští spojenci se u USA v důsledku války těžce zadlužili. Spojené státy americké byly jedinými ekonomickými vítězi 1. světové války v Evropě. Odmítat Wilsonova ekonomicky dobře vykalkulovaná přání plná demokratických póz by pro Brity a Francouze nebylo rozumné.

Wilson pomohl k osamostatnění nový států v Evropě programem Čtrnácti bodů z ledna 1918: V učebnicích jsou děti mystifikovány, že Wilson formuloval nové principy světového řádu a vztahů mezi zeměmi. Na české Wikipedii jsem našel směšnou charakteristiku Wilsonovy iniciativy: „Prezident Wilson jasně formuloval nové zásady vztahů mezi zeměmi a principy světového řádu, které měly nastoupit místo zprofanované politiky tajných smluv a spojenectví v evropské politice.“

Ve skutečnosti Wilsonův důraz na demokracii byl jenom pózou. Znamenal pro USA především konkurenční mocenskou výhodu. Řada z jeho 14 bodů byla jen komediálně důstojných. Zde je 14 Wilsonových bodů v jejich plné kráse:

• I.

Veřejné dohody o míru, veřejně dohodnuté, po nichž nebude už tajných dohod mezinárodních jakéhokoli druhu; diplomacie bude vždy postupovat přímo před zraky veřejnosti.
(První bod je zcela komediální. Na stylu diplomacie se nic nezměnilo a nemohlo změnit, protože diplomacie je v podstatě zákulisním jednáním.)   

• II.

Naprostá svoboda plavby na mořích, mimo pobřežní vody v míru i ve válce, s výjimkou případu, kdy moře mohou býti zcela nebo částečně uzavřena při mezinárodní akci, prováděné s tím, aby bylo vynuceno plnění mezinárodních závazků.
(Druhý bod je cíleným útokem na dosavadní smluvní a koloniální systém, ze kterého profitovaly dosavadní evropské mocnosti. Cílem bylo otevření všech trhů pro americké výrobce a obchodníky. Ze stejného důvodu požadoval také následující bod.)

• III.

Co nejúplnější odstranění všech hospodářských přehrad a zavedení rovnosti v hospodářských stycích mezi všemi národy, které přijímají mír a sdruží se k jeho zachování. (Člověk se až stydí za Wilsona, že si dovolil takový žvást vůbec napsat, když k ničemu takovému nikdy nedošlo a nedojde. Jeho líbivý idealistický úlet se dnes čte skoro s nostalgií.)

• IV.

Budou dány a přijaty přiměřené záruky, že zbrojení států bude sníženo na nejnižší míru, slučitelnou s jejich domácí bezpečností.
(Každý politik věděl, že to Američané napsali jako nepovedený vtip, který s realitou nebude mít nic společného.)

• V.

Dobrovolná, nepředpojatá a naprosto nestranná úprava veškerých koloniálních požadavků, při níž bude přísně zachovávána zásada, že při rozhodování o všech takových otázkách svrchovanosti musí zájmy národů, o které jde, míti stejnou váhu jako spravedlivé požadavky vlád, jejichž nárok má býti vymezen.
(Znamenalo to, že postupně evropská konkurence, především Francie a Velká Británie,  přijdou o své kolonie, což bude pro USA znamenat konkurenční výhodu.)

• VI.

Vyklizení celého ruskému území a takové uspořádání všech otázek Ruska se týkajících, které bude zaručovat nejlepší a nejsvobodnější součinnost všech ostatních národů světa k tomu, aby Rusku zajistily ničím nerušenou možnost určovat si nezávisle svůj vlastní politický rozvoj a státní politiku a aby Rusko ujistily, že bude srdečně přivítáno ve společnosti svobodných států se zřízením, které si samo vybere; a více než přivítáno, že se mu dostane pomoci všech druhu, jíž by potřebovalo a samo si přálo; způsob, jakým budou vůči Rusku jeho bratrské národy v budoucích měsících postupovat, bude trpkou zkouškou jejich dobré vůle a jejich pochopení pro potřeby Ruska na rozdíl od jejich vlastních zájmů, jakož i jejich rozumné a nesobecké sympatie.
(Užvaněný bod zcela bez významu pouze signalizující, že Američané čekali jak se vyvine situace v Rusku zachváceném revolucí.)

• VII.

Belgie - celý svět s tím bude souhlasit - musí býti vyklizena a obnovena bez jakýchkoli pokusů o omezení svrchovanosti, jíž požívá stejně jako všechny ostatní svobodné národy. Žádný jiný čin neposlouží tak jako tento, aby mezi národy byla obnovena důvěra v zákony, které samy ustanovily a určily k tomu, aby řídily jejich vzájemné styky. Bez tohoto ozdravujícího činu se celá stavba a platnost mezinárodního práva navždy oslabí.
(Užvaněný, na efekt vypočítaný bod. Stačilo by konstatování, že území obsazená německou a rakousko – uherskou armádou během války musí být bezpodmínečně vyklizena. Potom by logicky pokračoval bod VIII.)

• VIII.

Celé území Francie budiž osvobozeno, obsazené části vráceny a bezpráví, které na Francii spáchalo Prusko v roce 1871 ve věci Alsaska-Lotrinska, a které kalilo světový mír téměř padesát let, budiž napraveno, aby mohl býti obnoven mír v zájmu všech.

• IX.

Hranice Itálie nechť jsou upraveny podle zřetelně seznatelných národnostních hranic. (Slovinci si museli bránit své území proti Italům, kteří patřili k vítězům, a kromě toho ti, co žili na jižní straně Brenneraského průsmyku, se přesto stali Italy, i když mluvili německy.)

• X.

Národům Rakousko-Uherska, jehož místo mezi národy přejeme si míti zachováno a zajištěno, budiž dána co nejvolnější možnost autonomního rozvoje.
(Autonomie neznamená samostatnost. Tento bod negarantoval vznik československého státu. Původně měl Wilson představu, že Rakousko-Uhersko může být základem evropského federativního státu. Ani Velká Británie nechtěla rozdělit Rakousko-Uhersko na jednotlivé státy. Obávala se jakési balkanizace podunajských zemí. Wilson rakousko-uherské vládě dokonce tajně přislíbil finanční pomoc, pokud uzavře separátní mír. Císař Karel pod tlakem Berlína se ale neodvážil uzavřít separátní mír.

Po 5. říjnu 1918 Německo přišlo s nabídkou příměří a přidali se Rakušané a Turecko. Rakousko-Uhersko akceptovalo i 14 bodů. Císaři Karlovi to umožňovalo představit proměnu Rakouska na spolkový (federální) stát. Ten  by ale zlikvidoval územní celistvost území historického českého státu ve prospěch německé menšiny. Proto T. G. Masaryk inicioval vydání „Deklarace Nezávislosti“. Deklaraci záměrně předal americkému státnímu sekretáři Lansingovi pro Wilsona. Pod dojmem Masarykových argumentů Wilson odpověděl 19. října 1918 rakouské vládě, že pouhá autonomie nemůže uspokojit snahy národů po dosažení vlastních práv. Nebýt toho by si rakouská administrativa mohla stále vysvětlovat Wilsonových 14 bodů jako souhlas se spolkovým či federativním uspořádáním.)

• XI.

Rumunsko, Srbsko a Černá Hora nechť jsou vyklizeny; obsazená území vrácena; Srbsku přiznán volný a bezpečný přístup k moři a vzájemné vztahy jednotlivých balkánských států nechť jsou určovány přátelskou dohodou podle historicky vytvořených hranic a národnostní příslušnosti; k tomu třeba připojit mezinárodní záruky politické a hospodářské nezávislosti a územní celistvosti jednotlivých balkánských států.

• XII.

Tureckým částem nynější říše otomanské budiž zajištěna bezpečnost a svrchovanost; avšak ostatním národnostem, které žijí nyní pod tureckou vládou, třeba spolehlivě zajistit bezpečnost života a naprosto nerušenou možnost volného a samostatného rozvoje; Dardanely nechť jsou trvale otevřeny jakožto volná cesta pro lodi a obchod všech národů pod záštitou mezinárodních záruk.

• XIII.

Je třeba zřídit nezávislý polský stát, který by zahrnoval území obývané nesporně polským obyvatelstvem, zajistit mu volný a bezpečný přístup k moři a zaručit mezinárodní úmluvou jeho politickou a hospodářskou nezávislost i územní celistvost.
(Bod byl výsledkem tvrdého lobingu polských přistěhovalců v USA. Proto byl zdůrazněn i bezpečný přístup Polska k moři.)

• XIV.

Je nutno vytvořit všeobecné sdružení národů na základě zvláštních dohod k tomu cíli, aby byly dány vzájemné záruky politické nezávislosti a územní celistvosti jak velkým, tak i malým státům.
(Poslední bod byl jistě myšlen dobře, ale realita byla spíše směšná: Wilson se zasadil o vznik Společnosti národů. Jenže, Společnost národů americký Senát odmítl jako zbytečnou. Neratifikoval smlouvu a USA do ní  nevstoupily. Historie potvrdila, že Společnost národů se stala politickou hříčkou podobně jako je dnes OSN – Organizace spojených národů.)

Lhostejnost pragmatické americké administrativy vůči Společnosti národů byla dána i tím, že v té době nemocný Wilson nedokázal prosadit myšlenku kolektivní bezpečnosti, tedy Společnosti národů. Přitom Američané tím ztratili jedinečnou možnost ovlivňovat Evropu i jinak než ekonomickým vydíráním a předstíráním humanismu oblečeného do Wilsonových 14 bodů. Společnost národů mohla být pro ně ideálním prostředkem pro ještě širší prosazování vlivu (manipulace) se spojenci a jednotlivými státy, které se dostaly do určitých politických krizí. Pomocí demokratických keců mohla americká (ekonomická) diplomacie usměrňoval jednání Společnosti národů, aby z řešení problémů měli užitek především Američané. Tento přístup se několik desetiletí vyplácel Spojeným státům v rámci OSN, než se OSN rozšířila o množství států z Asie a Afriky, které jsou vůči USA zdrženlivé až nepřátelské.

Vzhledem k účelovosti 14 bodů se svatozáří Wilsona to není potřeba v souvislosti s 1. světovou válku přehánět. Pokud někdo tvrdí, že Wilson (demokrat v Bílém domě) byl humanista, „…jak před lety napsala novinářka Silvie Lauder, Wilson jako „rodák z Virginie vychovaný na americkém Jihu věřil v nadřazenost bílé rasy. Jako prezident země se zastával Ku-klux-klanu, do vlády jmenoval další rasisty, prosazoval segregaci. Na federálních úřadech bílí a černí zaměstnanci pracovali či se stravovali ve striktně odděleném režimu, přestože před nástupem Wilsona do Bílého domu byla tato praxe zakázána. Na straně druhé prosadil řadu zásadních reforem, například významně omezil dětskou práci.“ (David Hertl,  Týdeník Rozhlas, 29.1.2018)

Např. s otazníkem je též kult George Washingtona, protože velký americký „demokrat“ vlastnil otroky. Americký den nezávislosti je spíše dnem nezávislosti amerických obchodníků na britských daních. Když se to hodí, mezi demokracií a finančním ziskem je v politice rovnítko.
… záleželo jenom na tom kdo právě neměl moc  

Státy jako Československo nebo Finsko, Jugoslávie či Polsko vznikly proto, že na ohromném prostoru východní, střední a jižní Evropy nebyly žádné politické a vojenské síly, které by jim v tom zabránily.

Francouzi a Britové byli schopni souhlasit i nesouhlasit se vznikem Československa podle momentální situace. Když na frontě měli navrch Němci, velká ochota k tomu nebyla.

Muselo se zhroutit nejen Rakousko – Uhersko a německé císařství. Válku prohrála také ruská carská říše, a tím zesílilo separatistické hnutí v Polsku a v Pobaltí. Ekonomicky na kolenou byly i vítězné mocnosti Francie a Velké Británie, natož Itálie, a začal jejich trvalý mocenský úpadek. Vůči USA se vítězné státy staly vyčerpanými dlužníky.

Evropským vítězným mocnostem bylo v podstatě jedno, zda vznikne Československo. Jejich jediný zájmem  bylo, zda vznik nějakého nového státu prospěje jejich politice.

Např. ve zprávě z 8. února 1918 poslané do Prahy z Francie viděl Edvard Beneš tehdy hlavní problém v neutěšené politické situaci mezi spojenci: „(Beneš) musel reagovat na iniciativy Wilsonovu a Lloyda George, které s jasným záměrem oddělit v očekávaných kritických okamžicích habsburské mocnářství od Německa, garantovaly jeho existenci.“  Američané a Britové byli ochotni Rakousko-Uhersku garantovat celistvost říše.

Až ve zprávě z 10. května 1918 si Beneš oddechl, že francouzští politici Clémenceau a Pichon slíbili, že „uznají nás za úplně samostatné.“ (Zdeněk Kárník, Historie a vojenství č.6/1995, Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války 1917 – říjen 1918, s.10-11) Tehdy již Francouzi cítili, že Němci nejsou schopni ve válce zvítězit.

V memorandu Spojenců z 29. května 1918 „byla pouze zmínka o upřímných sympatiích s národními snahami Čechů, Slováků a Jihoslovanů na svobodu. Nestalo se tak proto, že Itálie stále ještě se nemohla odhodlati k definitivnímu rozhodnutí vzhledem k nevyjasněnému dosud názoru na příští jihoslovanský stát.“ (Čítanka dr. Edv. Beneše, z úvodu Karla Jar. Obrátila, s.13, Brno 1936)

V návaznosti na to je zajímavé, co o tehdejších paradoxech politické situace uvedl Petr Schleiss z klubu K. und k. Infanterie No. 35, zabývajícího se historií Pětatřicátníků:
„Vojska habsburské monarchie bránila slovinské území proti italským vpádům. To se nakonec podařilo. Obyvatelé země jsou prý Čechům dodnes velmi vděční. „Byli jsme tam ubytovaní v pensionu u nějaké slečny. Ta pak napsala slovinsky na facebook, jak si váží toho, že za ně naši vojáci bojovali a že Češi v rakouské armádě zabránili Italům zabrat slovinské území,“ vypráví milovník vojenské historie. Připomenul, že po skončení konfliktu a vyhlášení Československa Češi bojující za Rakousko drželi slovinské linie na frontě ještě 4. listopadu. „Několik dní vlastně bojovali za už neexistující stát,“ podotýká Petr Schleiss. (Ladislav Vandl, Pětatřicátníkům jsou Slovinci vděční dodnes, Mladá fronta DNES, Kraj Plzeňský, 3.10.2017)

Čili Itálie patřila mezi vítěze války, ale vůči jihoslovanskému prostoru byla Itálie nepřátelským státem s územními ambicemi.

Historička Eva Hahnová ve své knize „Dlouhé stíny předsudků“ (Academia 2015) upozorňuje, že tzv. evropské mocnosti nesly nelibě vznik nových států kvůli svým hlubokým předsudkům a stereotypům. Československo patřilo ke skupině „negativně stigmatizovaných tzv. nástupnických států v tzv. balkanizované Evropě. Na mentálních mapách Evropy totiž po první světové válce oživly v hlavách mnohých Britů asociace s pejorativními stereotypy Balkánu.“ (Hahnová, str.203)

Zvlášť negativní roli sehrál tehdejší britský ministerský předseda Lloyd Georgie. V rámci jednání na jaře 1919 by klidně posunul hranici Československa až ku Praze, mimo území s větší koncentrací německého obyvatelstva. (Hahnová, str.185) V podstatě doporučoval to, co si v roce 1938 prosadil Adolf Hitler v Mnichovské dohodě.

Dokonce na pařížských jednáních v důvěrném memorandu i ministr zahraničí USA Robert Lansing uváděl, že národy, kterým se dostalo právo na sebeurčení, jsou neschopné samostatného politického života. (Hahnová, str. 169)

Poslední výtisky knih jsou k dostání ještě u nakladatele na adrese https://aos-knihy.cz/literatura-faktu-historie/100-karneval-vitezstvi .

V anotaci ke knize na stránkách nakladatelství v posledním odstavci je uvedeno:
„Nakonec autor připomíná, že ve válce a následkem hladu zemřelo sice na 10 milionů lidí, ale vlastně se o nic moc nejednalo. Vždyť na konci války tomu Bůh chtěl, aby dalších možná až 100 milionů lidí zardousila španělská chřipka. Tak to s významem dějinných událostí nepřehánějme. Boží příroda je co do zkázy větším Bivojem než lidské válečnické štáby.“