.

Noblesní politické kecy infikují naší mysl slogany jako „Ekonomické a klimatické postižení, které nejtvrději dopadají na nezápadní země… nelze oddělit od klesajícího vlivu multilaterálních institucí po 2.světové válce, zejména Organizace spojených národů. V nadcházejícím roce (2024) bude nejvíce záležet na tom, zda lze globální problémy řešit současně a jednotně – což je nutné, mají-li být nalezena schůdná řešení…“ Takovou ptákovinu napsal Mark Malloch-Brown, bývalý náměstek generálního tajemníka Organizace spojených národů, je prezidentem nadace Open Society Foundations (viz Japan Times, 31.12. 2023).

Žádná jednota neexistuje. Je to jenom intelektuální póza. Jako všude, i v Asii jde jenom o moc (ekonomickou a z toho plynoucí i bezpečnostní/vojenská moc) a udržení klidu mezi domácím obyvatelstvem.

Prokletí sexu mezi politiky USA a ČLR

Asie je provoněna snahou USA udržet si aspoň část politické nadvlády v oblasti a ukazovat Čínu jako zemi politických lidožroutů: „… v dokumentech Bidenovy administrativy opakovaně upozorňují, že "éra po skončení studené války je definitivně u konce a probíhá soutěž mezi hlavními mocnostmi, které určují, co bude dál. " Ze dvou revizionistických mocností (poznámka: myšlena Ruské federace a ČLR) je to Čínská lidová republika, která je z dlouhodobého hlediska označována za nejznepokojivější. „ČLR," prohlašuje Bidenova administrativa, „je jediným konkurentem s úmyslem přetvořit mezinárodní řád a stále více i s ekonomickými, diplomatickými, vojenskými a technologickými schopnostmi." … Prezident Biden tuto konkurenci popisuje téměř apokalypticky: jako „souboj o budoucnost našeho světa "…“ (Christopher A. Ford: Xi Jinping, Michel Foucault, and Spy Balloons? Communist China’s Theory of Control and Visions of a Post-Westphalian World Order, National Security Law Journal, ročník 11, číslo 1 – podzim 2023, www.nslj.org/wp)

Paradoxně se zdá, že jak Peking, tak Washington počítají s tím, že mají navrch – možná proto, že oba přeceňují svůj vliv a podceňují vliv toho druhého.

U silných států existují jenom národní zájmy. Neexistuje NATO, ale USA, neexistuje EU, ale zájmy dominantních států jako Německa, Francie a pár dalších, BRICS představuje hlavně zájem ČLR a Indie atp. Proto je samozřejmé, že se Čína změnila z amerického nepřítele v 50. letech na spojence v 70. letech a v roce 2024 je opět americkým veřejným nepřítelem číslo jedna. Vztahy obou zemí jsou vedeny jejich měnícími se národními zájmy, nic více.

Názory politiků jsou celkem nepodstatné. Důležitý je pohled racionálních ekonomů: Vztahy mezi USA a ČLR  zůstanou napjaté, ale letos ani příští rok nepřerostou ve válku nebo ekonomické oddělení.

„Zhroucení Sovětského svazu v devadesátých letech změnilo zahraničněpolitický kalkul USA a jejich národní zájmy. "Mírová dividenda", která měla být výsledkem rozpadu Sovětského svazu, se nekonala. Snížené výdaje na obranu uvrhly státy závislé na obranném průmyslu, jako je Kalifornie, do ekonomické malátnosti. To opět změnilo americké národní zájmy a oživilo vývoj a výrobu zbraní, aby oživilo ekonomiky těchto států. Aby však USA ospravedlnily obrovský obranný rozpočet, potřebovaly nového "nepřítele". Čína se stala ideálním kandidátem, protože byla (a stále je) komunistická a stávala se stále silnější, což z ní činilo věrohodnou "hrozbu pro národní bezpečnost". Je ironií, že vnímaná "čínská hrozba" se změnila v sebenaplňující se proroctví. Asijská země se stala ekonomickou, technologickou a vojenskou velmocí. To umožnilo Číně odrazit americký vojenský a ekonomický nátlak. Empirické důkazy ukazují, že americké pokusy omezit vzestup Číny se ukázaly jako kontraproduktivní a poškodily více Ameriku než Čínu,…“ míní Ken Moak, vyučoval 33 let na univerzitách ekonomickou teorii, veřejnou politiku a globalizaci.

Není potřeba věřit nějakému vedení státu, že něco dělá pro nějaké blaho. Blaho je jenom dočasný větší pokles krizových situací a ekonomických ztrát.

USA proto mají výhodu, že mají potenciál být neo – koloniálním státem, který provádí koloniální okupaci řady regionů pomocí silné ekonomické a bezpečnostní pozice. Námořní pěchotu lze proto definovat jako koloniální armádu USA.

Pokud Britové z Indie dováželi tuny opia na čínský trh, byl to velký přínos pro obchodní bilanci Velké Británie. A devastaci milionů Číňanů pod vlivem drogy.  V roce 1839 se proto pekingský císař rozhodl drogový kšeft ukončit. Jenže demokratičtí Britové rozpoutali válku, aby drogový obchod udrželi vchodu. Vláda poslala proti Číně loďstvo a armádu. Když dorazily posily z Indie, dobyli Britové v létě 1842 Šanghaj a další přístavní města a Peking byl odříznutý od pobřeží. Císař musel kapitulovat. 26. ledna 1841 nad Hongkongem zavlál hadr, kterému se říká britská vlajka či Union Jack.

Čína byla ponížena koloniální expanzí, na které kromě Bitů se přiživily v menší míře i další státy demokratické Evropy – Francie, Německo, dále Japonsko, a přiživily se i USA. Číňané vědí, že ve vztahu k Číně západní (euro-americký) demokratický svět nepotřeboval demokracii v opiových válkách a při okupaci čínských přístavů a prosazování svých obchodních výsad. To, čemu říkáme čínská krádež duševního vlastnictví (technologických informací) v západních státech, pro Číňany je svým způsobem jenom splátkou toho, co koloniální státy Evropy a USA dluží Číně.

S oblibou ve vztahu k Číně upozorňuji na dva citáty z knihy Raymonda Arona (filozof a historik):
„Čína prodělala posledních asi sto let období nepokojů. Mandžuská dynastie byla v úpadku, když se objevili bílí barbaři.“ (str. 57) „… liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (str. 517) Raymond Aron, Historie XX. století, Paříž 1996, Academia 1999)

Přes katastrofální politiku Mao Ce Tungových politických byrokratů se nakonec technicky a organizačně dostala Čína (ČLR) tam, kde je dnes. A mírně nekonečný řada šikovných Číňanů za vládní plat pečlivě analyzuje jednání cizích vlád vůči Číně, zvláště u bílých barbarů. Totéž dělají i Severoameričané. Na to nezapomeňme.

K tomu lze dodat, že postupně až po 2. světové válce učinili čínští politici to, co již daleko dříve udělali Japonci. Sice Japonci v 19.století byli poníženi Američany, protože museli otevřít své přístavy cizákům, ale bylo to Japonsko, které si ze Západu vzalo nejrychleji poučení a stalo se po evropském vzoru okupanty a zloději v Koreji a v Číně. Neboť: „Japonsko od Západu nepřevzalo jen všeobecnou školní docházku, stroje, povinnou vojenskou službu, parlament, zákonodárství odpovídající průmyslové epoše, vypůjčilo si od něho i vůli stát se mocností…“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Paříž 1996, Academia 1999, s.31)

Dodnes jde pouze o moc. Fenomenální vzestup Číny vnímají mnozí v USA jako hrozbu, která jí umožňuje konkurovat USA téměř ve všech ekonomických oblastech.

Čína se stala lídrem v oblasti telekomunikací, umělé inteligence a dalších technologií páté generace (5G). Tím  ohrozila americké technologické firmy. Proto v USA byly omezeny čínské technologické společnosti jako Huawei a ZTE pod záminkou „národní bezpečnosti". Ale zatím se neobjevily důkazy, že by Čína používala jejich technologie ke krádeži amerických tajemství.

Všichni jsou stejné svině

Co je potřeba k vedení civilizační války mezi USA a Čínou?

O obou stranách konfliktu platí: Kromě snahy vládní administrativy co nejvíce pošpinit a poškodit protivníka je třeba dosáhnout propagandistického úspěchu k negativnímu veřejnému mínění o protivníkovi. Navíc mají USA tchajwanskou kartu.

Zajímavý je citát z článku K. Moaka: „Washington a Tchaj-pej přiznaly, že američtí vojáci byli na ostrově, aby cvičili tchajwanské vojáky. Bidenova administrativa naléhá na členy OSN, aby umožnili tchajwanské účasti v organizacích přidružených k OSN, jako je Světová zdravotnická organizace. A Biden učinil "mimoděk" poznámku o tom, že USA budou bránit Tchaj-wan, pokud bude napaden Čínou. Tchaj-wan je v Číně nejčervenější z červených čar. Povzbuzování nebo prosazování její de iure nezávislosti by s největší pravděpodobností zvýšilo napětí mezi USA a Čínou, což by potenciálně vedlo k válce. Není přehnané tvrdit, že Čína použije vojenské prostředky k rozdrcení tchajwanského vyhlášení oficiální nezávislosti, i když Biden splní svůj slib bránit ostrov.“

Ale též připomíná, že „USA a Čína se neponoří do totálních ekonomických nebo vojenských konfliktů, protože vedlejší škody na obou stranách by byly příliš obrovské, než aby se o nich dalo uvažovat. Obě ekonomiky jsou navíc hluboce propojeny a každá z nich je závislá na druhé, pokud jde o udržení socioekonomického růstu a stability…  Udržení ekonomické prosperity a přežití je koneckonců nejvyšším "národním zájmem", píše Ken Moak. (5.11. 2021, https://asiatimes.com/2021/11/us-china-ties-will-be-tense-but-not-to-the-point-of-war/)

Trvalá konfrontace v Jihočínském moři

Z geopolitického hlediska boj o Jihočínské moře je o tom, kdo nastaví silnější geopolitický vliv a zda se státy v jihovýchodní Asii (a větší indo-pacifické oblasti) připojí ke Spojeným státům nebo Číně.

Ministři zahraničí jihovýchodní Asie (ASEAN) koncem roku 2023 vydali společné prohlášení s výzvou, aby si
soupeřící státy zachovaly zdrženlivost a usilovaly o mírové řešení sporů v Jihočínském moři. Bylo to poprvé v nedávné historii, kdy regionální ASEAN vydal společné prohlášení ke sporům v Jihočínském moři: „Pozorně sledujeme nedávný vývoj v Jihočínském moři, který může podkopat mír, bezpečnost a stabilitu v regionu," uvedlo v prohlášení deseti šéfů diplomacie regionu. (2.1.2024, South China Sea hot enough to bubble over in 2024, https://asiatimes.com/2024/01/south-china-sea-hot-enough-to-bubble-over-in-2024/)

V článku se dále uvedeno, že sice nekritizovali přímo Čínu, hlavního obchodního partnera ASEAN, ale zdůraznili svůj závazek udržovat stabilitu v „naší námořní sféře". Tím odmítli názor Pekingu, že spory o moře a ostrovy jsou pouze bilaterální záležitostí mezi soupeřícími státy. Čína, Filipíny, Malajsie, Indonésie a Vietnam, stejně jako Tchaj-wan, vznesly sporné nároky nejen na tuto vodní cestu.

K článku lze dodat, že USA zvyšují záměrně napětí v oblasti jihovýchodní Asie a Tchaj-wanu ve své protičínské strategii. Změna vlády na Filipínách navazuje na dlouhodobé (post-koloniální) proamerické ekonomicko – politické struktury. USA plánují (výhledově) vytvořit z řady filipínských ostrovů (protičínské) základny námořní pěchoty a letectva. V roce 2024 pravděpodobně Pentagon urychlí modernizaci a rozšíření zbraňových systémů až na 9 filipínských základnách v rámci Dohody o posílené obranné spolupráci (EDCA).

V článku je dále uvedeno: „Jen za poslední tři měsíce se Filipíny a Čína zapojily do stále riskantnějších střetů ohledně ostře diskutované Druhé Thomasovy mělčiny, kde je již více než dvě desetiletí umístěn malý oddíl filipínské námořní pěchoty. Filipíny tvrdí, že sporný objekt spadá do jejich výlučné ekonomické zóny (EEZ) na základě rozhodnutí arbitrážního tribunálu v Haagu z roku 2016, který zamítl rozsáhlé nároky Číny na základě mezinárodního práva podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS). Asijská supervelmoc však varovala, že zváží rozhodnější opatření, aby zmařila plány Manily na letošní rekonstrukci své de facto vojenské základny v Second Thomas Shoal… Manilský velvyslanec ve Washingtonu José Manuel Romualdez nedávno prohlásil, že "ohniskem vzplanutí je Jihočínské moře, nikoli Tchaj-wan".

Romualdez také snaživě povídal: „Pokud se v naší oblasti něco stane, je to jako začátek další války, světové války," dodal a zdůraznil, proč mají všichni hlavní hráči zájem na omezení čínských akcí v přilehlých vodách k Filipínám.

Jenže, Romualdez tlachal v proamerickém stylu, ale v regionu pro tuto politiku nemá přímou podporu. V roce 2023 blok ASEAN do značné míry mlčel o eskalaci námořních sporů mezi proamerickými Filipínami a Čínou, hlavním obchodním partnerem regionu. Mnozí předsedové vlád zemí ASEAN naopak v posledních měsících roku 2023 nenápadně vyjádřili skepsi vůči stále provokativnější pozici Filipín v námořní oblasti vůči Číně.

Možná nás letos, tedy v roce 2024, bude v této oblasti čekat ještě velká psina, protože mluvčí filipínských ozbrojených sil (AFP) plukovník Medel Aguilar pustit do světa zprávičku, pro výstavbu „civilní stavby“ nad druhou Thomasovou mělčinou již byla vyčleněna částka pro financování ve filipínském státním rozpočtu na rok 2024.

Čínské ministerstvo zahraničí naznačilo, že by to překročilo jeho červenou čáru, protože „by to byl další významný krok, který by Filipíny mohly podniknout, aby vzaly zpět svá slova, změnily svou politiku a podkopaly neobydlený status Ren'ai Jiao (Druhá Thomasova mělčina)."

V roce 2024 Filipíny rozšíří diplomaticko – námořní tanečky čili prakticky bezvýznamné společné letecké a námořní hlídky s loděmi a pár letadly z USA a Austrálie. Do demonstrační komedie zapojí společné hlídky a v nich s nějakou lodí Japonsko, Francie, Nový Zéland, Velká Británie a Kanada. Této módě se říká multilaterální hlídky.

Podobně komediální mezinárodní hlídky a cvičení pořádá i Čína.

Myslet si něco nestačí

Vojenští teoretici a pisálci ze sebe neustále soukají rady, scénáře a prognózy, čemuž se říká také hecování. Jeden z nejstřízlivějších scénářů uvádím jako ukázku pentagonsko–teoreticko-vojáckého myšlení (21. 12. 2017, https://www.defenseone.com/ideas/2017/12/where-america-going-south-china-sea/144738/) na téma zadržování Číny. Nejzajímavější je pasáž: „…druhou strategickou možností je zadržování. Cílem je zabránit Číně v používání síly nebo nátlaku ke změně jakéhokoli prvku status quo v Jihočínském moři. A zejména zabránit tomu, aby Čína budovala další prvky (ostrovní základny na sporných ostrovech) nebo se zmocnila prvků (ostrovů), které si nárokují jiné státy… jakákoli další eroze situace v Jihočínském moři je nepřijatelná. Další čínské zisky by podkopaly důvěryhodnost amerického vedení a záruk v regionu a riskovaly, že Pekingu umožní postupně dokončit svou dominanci. Zadržování by Pekingu umožnilo ponechat si to, co má, ale pevně by nastavilo čáru proti dalšímu pokroku (čínské expanzi). Spojené státy by vydaly ostrá a jasná varování před další čínskou expanzí nebo nátlakem, spojená s tvrdou politikou – možná včetně použití síly – která má tato varování podložit. Spojené státy by například rozmístily značné vojenské síly v Jihočínském moři a v jeho blízkosti, aby rychle reagovaly, pokud by se Peking snažil zmocnit se prvků držených jinými národy; mohla by také zvážit vylodění amerických sil na objektech ovládaných americkými spojenci a partnery, aby odradilo agresivní čínské kroky.

Zadržování je konfrontační politikou. Jeho hlavním prodejním argumentem je, že je méně riskantní a méně obtížně proveditelné než rollback (rollback je strategie, která si vynucuje změnu hlavních politik státu, obvykle nahrazením jeho vládnoucího režimu), protože spoléhá na odstrašení – brání Číně hledat nové zisky – spíše než na nutkání – což vyžaduje, aby Peking přijal ponížení z toho, že se vzdal zisků, které si již nashromáždil. Zadržování je nicméně obtížné, nákladné a potenciálně nebezpečné akce provádět a vyžadovalo by obrovskou trpělivost a náklady.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX