Nedělám si iluze o tom, jak trpí civilisté ve válce. Je to součást propagandy jak ruští sviňáci jsou krutí nebo jak ukrajinští sviňáci jsou krutí. Pravdivost událostí je neověřitelná. Většina novinářů je placena přímo či nepřímo jednou či druhou stranou. Věřit lze snad jen popisu obecných souvislost objevujících se v širším společenství, uvádí v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček.

Na takový příběh jsem narazil v článku (Komsomolskaja pravda, 15. října 2024, www.kp.ru/daily/27647/4998134/) s velmi dlouhým titulkem „Zachráněni z pekla Torecka se skrývali před ozbrojenými silami Ukrajiny ve sklepě 70 dní a čekali na Rusy: co osvobozené rodiny přežily“.

Scéna z Donbasu

Ve městě Toreck asi 100 km od města Luhansk vojenský korespondent zpovídal tamní obyvatele, kteří se 70 dní skrývali ve sklepě před ukrajinskými vojáky. Našli je rusští vojáci postupně dobývající město blok za blokem.

Z tohoto města a přilehlých vesnic při ofenzívě směrem na Toretsk (Dzeržinsk) denně utíkali lidé do ruské ofenzívní zóny, kde v zázemí jim byly poskytnut krátkodobý pobyt v bodech dočasného ubytování (Temporary Accommodation Point - TAC).

Lidé z blízkosti frontové linie mohli odejít do týlu západní Ukrajiny. Ale Rusové čekali na příchod ruských vojsk. Ukrajinci nechtěli civilisty pouštět na ruskou stranu. Museli se proto skrýt v domech.

V článku byla popisována rodina Samoilenkových. Jsou čtyři – otec Alexej, matka Marina, dcera Varya a Anton, starší student. V Krasnodaru na ně čekali jejich blízcí.

Źivot v díře

Vojenský reportér uvedl: „Když se člověk vydal do podzemí, nikdo přesně nevěděl, jak dlouho bude toto odloučení od světa trvat. Marina a Alexej jsou podnikatelé, proto měli prostředky na přípravu - nakoupit zásoby předem, aby nemuseli vycházet z domu.

Paradoxně je zachránilo, že jich v tomto sklepě bylo hodně. 40 lidí! Paní Marina vysvětluje:
„Nikdo z SSU (bezpečnostní služba Ukrajiny) nevěděl, co si počít s takovou hordou lidí. Zpočátku, když jsme se přestěhovali do sklepa, bylo nás o polovinu méně. Ale Ukrajinci začali všechny vyhazovat ze sklepů a lidé, kteří nechtěli opustit Toreck, se k nám postupně stěhovali ze sousedních domů: babičky, starší ženy, manželské páry. Byli vyhozeni ze svých domovů bez jakýchkoli věcí, pouze s dokumenty. Babička, diabetička prosila o dovolení, aby si směla vzít pytel léků! - To je jistá smrt bez inzulínu...  Samozřejmě jsme se podělili. Měli jsme generátor, plynové lahve. Místa na spaní byla vybavena.

Proč vydrželi ve sklepě přes dva měsíce? Synovi bylo 20, manželovi 44 let. Ukrajinci by je nahnali do uniformy, čili odsoudili k smrti. Ukrajinci byli pro ně velkým ohrožením. Velmi dobře vědí proč lidé zůstávají ve městě, které je dobýváno ruskou armádou.

Ti, kteří odmítnou odejít, jsou „banderovci“ čili Ukrajinci, automaticky zařazeni do kategorie nepřátel.

Blízkost fronty byla pro lidi ve sklepech nebezpečná. Ukrajinci se báli, že Rusové se infiltrovali a napadnou je ze zálohy. Proto muže ze sklepů svlékali a hledali stopy po otlacích po pažbách pušek, nějaká armádní tetování. Obecně platí, že podle přeživších v Torecku byli „banderovci“ v posledních měsících v psychóze - všude viděli ruské sabotéry.

Matka Marina uvedla, že to byl důvod pro vraždění mnoha civilistů. Psychóza se ukázala být dobrou záminkou pro vojenské zločiny. Marina vzpomínala: „V našem domě, ve třetím patře, ONI měli  palebné body. A naši lidé slyšeli jak se baví: "Kolik je tam odvedenců! Co s nimi?" Nebo: "Jsou tu i děti!" To znamená, že s námi něco plánovali… a děti je nějak zastavily. Čtyři lidé seděli ve sklepě sousedního domu. Byli zasypáni dýmovnicemi. Potom je vytáhli ven, omotali jim hlavy modrou páskou, ukázali směr na Konstantinovku a řekli – "běžte a odbočte a okamžitě vás zastřelíme". Mohli to udělat i nám.“

Vzpomínali, jak zemřeli jejich přátelé a sousedé. Např. strýček Vova, Bělorus, jejich dětem přinesl do sklepa maso a tchánovi léky, protože byl po dvou infarktech. Vova žil v ulici Sadovaja, SSU ho zastřelila. V této ulici zastřelili 12 lidí. Všichni, kteří tam zůstali ve sklepích, přímo na dvoře leželi mrtví, někteří s pasy v rukou.

Děti nad zlato?

Vzpomínáte na humbuk, že prý Rusáci unášejí ukrajinské děti? O ukrajinské praxi se u nás ale nepíše. V článku je výstižné shrnutí ukrajinské praxe:
„…Ukrajinské úřady učinily po dobytí Mariupolu podivné závěry. Vytvořili speciální organizaci, která měla odebrat děti "těm, kteří čekají na Rusko" a odvést je z bojové zóny. Očekává se, že žádný normální rodič nedovolí, aby mu dítě bylo odebráno, raději odejde s ním. Tak vznikla organizace Bílí andělé, která se skládala z ideologicky tvrdohlavých banderovců. Strategie fungovala, mezi proudem těch, kteří "čekali"(na ruské vojsko) během poslední ofenzívy, nejsou prakticky žádné děti.“
Výše popsaná rodina měla štěstí, protože to čekalo i je. Souhra šťastných náhod byla na jejich straně.

Konec jednoho příběhu

Při bojích ve městě je nakonec objevila ruská jednotka – celou sklepní komunu. Vojáci byli překvapeni:  „Je vás tolik!"

Vojenský korespondent v závěru článku píše, že vojáci vymysleli operaci, jak skrytě přesunout takový dav lidí. Přesunuli je do jiného sklepa, ale již v bezpečné oblasti. Otec rodiny Alexej anabázi shrnul do postřehu, že pochopili, že jsou v bezpečí, když všichni seděli u prostřeného stolu a před nimi byl  meloun! A pochopili – vše skončilo.

Řada informací z článku se objevuje zhruba od dobytí Mariupolu více méně standardně.

Mariupol byl jakýmsi „majákem“, protože se tam odehrálo  ostré cvičení, jak využít v boji a k vydírání civilní kanónenfutr.

Pro Rusy na bývalém ukrajinském území, které je po občanské válce připojeno k Rusku, i pro Ukrajince pod správou kyjevské Ukrajiny, je válka tragédií. Pro papaláše a politické hysteriky jde o špinavou hru.

A prostí lidé čili „občané“ jsou jenom figurkami, se kterými manipulují. Důsledky?

Příklad z Ústecka – V jedné továrně v okresu Ústí nad Labem pracovala Ukrajinka, která postupně ztratila na frontě bratra a manžela, a když letos jela o dovolené za matkou na Ukrajinu, obě v domě zabila bomba. Její matka zůstala doma, aby ohlídala jejich dům. V Čechách zůstal středoškolský ukrajinský sirotek.

A před pár dny český občan původem z Mongolska řekl, že jeho ukrajinský známý je zhnusen tím, co se děje u něho doma. Dostal právě zoufalou zprávu, že již nahánějí dokonce i mladé svobodné ženy do armády. Prý jenom pro týlové a zdravotnické služby. Ale v současné válce již týl neexistuje. Fronta dnes sahá nejméně do hloubky 50 km.