V předmluvě ke knize (František Roček, Karneval vítězství, AOS Publishing 2018, 162 stran) jsem upozornil: 
„Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To jsou síly, ze kterých potom od stolu vyrábíme kecy o ideálech a vlastenectví,“ píše publicista František Roček z českého královského města Ústí nad Labem.

Faktor nouze a hladu

Sociální problémy ovlivňují vnímání vlády jako akceschopné. To poznává kvůli své ultrapravicové politice i současný čechůnský fialově politicky šílený premiér.

Vraťme se do roku 1918. Cituji z knihy Karneval vítězství: „… Sice Rakousko – Uhersko jako civilní stát fungovalo do poslední chvíle, ale zároveň se bortilo v sociální a národnostní sféře. Na jednu stranu se politicky profilovaly koncem války některé okresy tehdejších Čech a Moravy jako dominantně německé. Byly s tím spojeny nacionalistické vášně, ale zároveň celou oblast zasahoval nadnárodní prvek - nouze, zima a hlad. 

…Německé provincie měly rozklad již ve svých základech. Na první pohled výhodou Německého Rakouska byla loajalita většiny úředníků na německých územích. Prostě pokračovali v c. k. mocnářské praxi v provinčních podmínkách. Na druhou stranu ale většině úředníků bylo jedno, jestli jim rozkazuje německý Franz nebo český Pepík. Byli úředníky unavenými válkou, hladem a nejistotou. Důležité bylo získat dostatek jídla pro rodinu a perspektivu klidu v každodenním úředničení. Podobně nevyhraněná byla i nemalá část německého obyvatelstva. Kromě toho byli svázáni s českým okolím po staletí spoluprací v kulturní a ekonomické oblasti.

Vláda může negativní sociální jevy potlačovat náznaky represí poměrně dlouho. Ale v době války se vše urychluje. V knize jsem uvedl:
„…Němci neměli autoritu, protože prohraná válka byla vnímána jako německá válka. Poraženi byli Němci, ti způsobili i hlad a nouzi, a když nabízejí německou samostatnost, nenabízeli vlastně nic. Neměli jídlo, ani peníze ani vojáky.

Dodejme, že bojová schopnost a velikost českých jednotek byla malá, ale kvůli hladovému rozkladu ve společnosti stačila.“
 
Dnes nevíme, co je hlad

Autor se 1. světoborné válce věnoval jenom okrajově. Jeho více než desetiletý archivní průzkum se týkal především období 1944 –1948. Ale i zde byl důležitým faktorem některých událostí hlad a nouze. Ale hlad nikdy nedosáhl tak katastrofické úrovně jako v roce 1918.

V knize jsem uvedl: „Lidé roku 2018 v České republice nevědí, co je nouze a hlad. Jde z hlediska naší paměti o prehistorický termín. Nouze znamená nedostatek nejdůležitějších podmínek pro běžný život.

Ze zkušeností 1. světové války vyplývá, že základem civilizace nejsou velké myšlenky, instituce plné géniů, vznosné stavby a dokonalé komunikace, ale žrádlo. Flákota masa, bochník chleba ve skříni, vařící se brambory v hrnci, sádlo (dnes je spíše v módě olej) něco másla a sardinek, samozřejmě sůl. Neměla by chybět ani cibule a cukr. To je základ civilizace? Žrádlo! 

Nepíšu o potravinách ani o jídle, ale o žrádle, protože jenom toto slovo vystihuje podstatu – pro psy, kočky, krávy, prasata a lidi je jedno společné – žrádlo. Vše ostatní je nepodstatná nástavba, pokud máte hlad.

S prázdným žaludkem lze žít snad jenom do dalšího úplňku. Nepotřebujete ani příbory ani noviny, ale potřebujete chleba. V roce 1918 v některých dnech lidé neměli ani chleba. Probouzeli se hladoví a hladoví šli i spát. Přežívali.

…Strašná nouze byla i první léta po válce. Legionáři vracející se v letech 1919 a 1920 se ještě setkávali s pováleční bídou. I po cestě vlakem přes Rakousko na československou hranici, legionáři vidí jakou cenu má obyčejný chleba: „V Bischofshofenu se tlačí k našemu vlaku bledé a hubené děti… zvedají své tenké ručky a perou se o krajíčky… Rozdali jsme dětem veškerý chléb…,“ (Oldřich Zemek, Světovým požárem – Paměti, str. 473, Ústřední legionakladatelství, 1929)

Jídlo bylo nade vše. Proto, když se Český národní výbor v červenci 1918 stal politickou instancí, již v srpnu vytvořil Ústřední hospodářskou radu v Praze a v Brně. Hospodářské rady postupně otevíraly pobočky na úrovni okresu i obce. Cílem bylo vytvořit zásoby a bránit jejich vývozu ze země. Jako první se hospodářské rady zaměřily na mouku a cukr jako strategické potraviny. Kromě politického boje s německými nacionalisty byl ještě důležitější boj s hladem.

Spolupráce nepřátel

Generály Hlad a Nouzi nelze zatlačit do defenzívy, jenom jim vypovět. Odpovědní činitelé zastupující občany, pokud chtějí zůstat u moci, musí se postarat o zásobování obyvatelstva. Proto v oblasti Litoměřic v čase otevřeného nepřátelství mezi českými vojáky zastupujícími nově zrozené Československo, a německými nacionalisty podporující provincii Deutschböhmen, došlo k nečekané dohodě.

V protokolu je hned v prvních větách na vysvětlenou uvedeno: „Protože nastaly náhlé změny v politickém a vojenském životě, zmocnilo se všeho obyvatelstva takové vzrušení, že se dají předpokládati i útoky na osoby a na majetek. Z tohoto důvodu byla uspořádána schůze důstojníků, na níž měly obě národnosti po šesti zástupcích. Účelem schůze bylo sjednotiti se na postupu při ochraně osob a jejich majetků.“ 

Z jednání vyplynulo, že Litoměřice budou považovány za neutrální půdu. Zvláštní ochranné mužstvo podle dohody mělo být složené z 250 českých a 250 německých vojáků. Bude ho řídit zvláštní důstojnický výbor.

Česká část jednotky se zavázala, že nebude zasahovat do řízení města Litoměřice, což potvrdil i Národní výbor v Praze. Dokonce, pokud by „dosavadní erární zásoby nestačily k výživě československých jednotek, budou jim Národním výborem v Praze poskytnuty potřebné přídavky,“ oznámilo velení československých jednotek v Terezíně. Tím bylo dosaženo, že problémy se zásobování československých jednotek v oblasti Litoměřicka nezatěžovaly i bez tak tíživou zásobovací situaci.

Z psychologického hlediska situace v Litoměřicích byla od dohody z 1. listopadu 1918 pro liberecké vedení německé provincie velkou ranou. Pokud ve městě s nejvyššími vojenskými úřady na severu Čech pořádek zajistila smíšená česko – německá jednotka, šlo o jasný signál německé nacionální bezmoci…“

Rakousko bylo k ničemu a zločinci ještě horší

V knize jsem si velká dramata nemusel vymýšlet: „…Bída a hlad obyvatelstva vedou vždy k šíření zločinnosti. Došlo to tak daleko, že např. lidé se báli mít v noci maso a slaninu na půdě, a večer je snášeli do obytných místností a ráno je vynášeli na půdu. Podobně potraviny někteří lidé skladovali tam, kde nad nimi měli stále přehled – v obytných místnostech. 

Podívejme se třeba až na Těšínsko, na jeden případ: Ozbrojení lupiči vtrhli v noci ze 7. na 8. března 1918 do domku paní Marie Bolkové v Dolních Bludovicích. Její manžel byl na frontě. Prohledali důkladně všechno. Ukradli 15  kg slaniny, 10 kg sádla, čtyři kila másla a další potraviny, 260 korun v hotovosti, 4 hodinky, 2 zlaté řetízky, 12  pánských košil a různé oděvy, 5 párů obuvi, 4 zlaté prsteny. Lupiči brali všechno, protože cennosti lze vyměnit za jídlo, oděvy a boty využije rodina zlodějů a jejich příbuzní nebo je prodají překupníkům. 

Naopak dobře viditelné byly útoky desítek až stovek lidí. Typické příklady tragické situace, zoufalství z hladu,  lze uvést např. z Roudnicka, Litoměřicka či z Plzně. Ve všech případech jde o rabování zoufalých žen v červnu 1918, čtyři měsíce před převratem.

Ve dnech 6. a 7 června 1918 vzaly ženy a děti útokem místa chlebové hojnosti. V první den přepadly prodejnu chleba v Roudnici – Bezděkově a odnesly 121 bochníků chleba. O den později asi 200 žen přepadlo u Roudnice vůz s moukou. V Žernosekách na Litoměřicku na 150 žen při převozu zrekvírovalo z vozu převážený chleba. Jednání žen lze posuzovat jako rozumné. Alespoň na pár dnů měly jejich rodiny více jídla.

Začátkem června 1918 nedostali po dva týdny Plzeňané žádné příděly potravin, až na chléb z téměř nepoživatelné směsi kukuřičné a ječné mouky. Třetí týden většina lidí zůstala bez mouky a bez chleba úplně. 

Rabování vygradovalo 21. června kolem šesté hodiny večer, kdy asi tisíc žen a dětí se shromáždilo před pekárnou kam dorazila četa vojáků 69. pěšího pluku. Vyhladovělí lidé chtěli mouku a chleba, proto na vojáky házeli vše, co měli po ruce. Velitel čety poručík Oskar Würfel se rozzuřil a bez varování dal vojákům příkaz ke střelbě. Palba zasáhla 12 osob. Chlapec (12 let) zemřel ihned a další čtyři chlapci (10 – 14 let) zemřeli v nemocnici. Při střelbě byl zabit i osmnáctiletý mladík, který šel jen kolem po chodníku a akce se nezúčastnil. Děti byly zastřeleny zezadu při útěku. Plzeňská střelba připomínala podobný chaos přihlouplých stráží v ústeckém Krásném Březně 9. prosince, kde nervózní stráž postřelila děti.

První demonstrovaly ženy a děti

V roce 1915 došlo jenom k 31 hladovým demonstracím v českých zemích, v dalším roce 70, v roce 1917 jich bylo 252 a do října 1918 již 235. Do ulic vyšly většinou ženy a děti. 

V roce 1918 vyhlásili kvůli nouzi o potraviny pracovníci stávku v téměř tisícovce podniků, zhruba o polovinu více než v roce 1917. Již v roce 1917 historici píší o hladových bouřích a rabování obchodů. Nad některými obcemi muselo být vyhlášené stanné právo. Také v roce 1918 rabování (vymáhání) potravin na velkostatcích, u sedláků a ve mlýnech, vedlo k vyhlášení stanného práva v některých okresech.

Zesilující četnost rabování byla i signálem konce války a rozkladu rakousko – uherské monarchie, neboť rabování doprovázel i odchod vojáků z kasáren domů. Např. v Litoměřicích se dočkali prvního rabování hned začátkem listopadu, když němečtí vojáci odcházeli domů. Přímo na litoměřických ulicích vojáci kšeftovali s vojenskými povozy a koňmi a další vojenskou výstrojí. Právě proto již 1. listopadu 1918 profesor Schub zprostředkoval setkání českých a německých důstojníků, aby sestavili společnou protirabovací strážní jednotku.

Chomutovské a kadaňské rabování

V Chomutově 2. listopadu lid obecný neudělal velkou radost chomutovskému německému okresnímu národnímu výboru (BNA), když vzal útokem kasárna a vyraboval je. Nerabovala jenom chudina. Své si odnesli i dobře oblečení občané. Prý lépe oblečení se ze zásob zajímali především o rajčata a okurky. Zmizely zásoby, včetně velkého množství mouky a cukru. 

Téhož dne, v neděli 2. listopadu 1918, rozvážní muži kadaňští jako političtí zástupci města zakládali okresní národní výbor (BNA). Podobně jako chomutovští i kadaňští se hrdě hlásili k novopečené provincii Deutschböhmen. Aby sláva byla dokonalá, došlo zároveň k rabování v místních kasárnách.

Údajně někteří místní činitelé pustili mezi lidi fámu, že Žatec a Chomutov obsazují čeští sokolové. Bude proto lepší otevřít sklady, než aby věci padly do rukou sokolů. K polednímu lidé vybrali sklady se šatstvem, obuví, prádlem a prostě se vším, co nalezli. Zasáhnout (pozdě) museli četníci.

Naproti tomu v blízkých Vejprtech byl klid. Tam nebylo co rabovat ve velkém. V kronice je zajímavý zápis z 2. listopadu svědčící o vyhladovění obyvatelstva: „Špatným hospodařením dřívějšího režimu, stálým hladověním, mrznutím v nedostatečném oblečení, na čemž bohužel nesli vinu i naši vlastní okresní zástupci, stal se náš lid bázlivým a lhostejným. Často proto bylo slyšet řeči jako - mě je to jedno kam patřím, jen když dostanu zase najíst.“

Dodejme: Vejprtská radnice sháněla potraviny i v Českých Budějovicích. Budějovičtí jim přidělili 13 metráků ryb v ceně 10 Kč za 1 kg, ale sami si museli ryby nalovit a odvést. Problémy byly nekonečné: Vejprtští sehnali vagón jablek, jenže většina byla rozkradena dříve, než byla rozdělena. Stejné to bylo s masem.“

Pro lid obecný bylo nejdůležitější při založení Československa, že v novém státě bude lépe než v dosavadním Rakousko – Uhersku.