USA nepředstavují typický koloniální stát, jako třeba byla Velká Británie, Francie, Španělsko a další evropské přímořské státy. USA, podobně jako Německo, přišly na mezinárodní scénu příliš pozdě, než aby ukořistily zajímavé koloniální území. Mohly jenom paběrkovat. Nelze se divit, že jako výsledek porážky Německa došlo k odejmutí toho mála kolonií ve střední Africe, ke kterým se Německo dostalo, píše publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Připojení Havajských ostrovů k USA zosnovali američtí pěstitelé cukrové třtiny. S pomocí amerických jednotek svrhli v roce 1893 domorodou královnu Liliuokalani. Tato americká naprostá menšina vyhlásila samostatnou republiku a požádala o začlenění do USA. Havaj se stala takzvaným zámořským teritoriem. Ve stejné době Američané po válce proti Španělsku ovládli Filipíny a získali též dominantní hospodářský vliv nad Kubou a jejím cukrem.

Dokonce i ve velmi opatrné wikipedii lze najít neuctivé povídání, že „…Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním zemím na konci 19. století v souvislosti se španělsko - americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolonialismus)

USA a její námořní pěchota jsou spojeny v 20. a 21.století s neokolonialismem, čili s nátlakem s ekonomickým podtextem/cílem.

Fenomén neokolonialismu

Kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci užívá např. termín postkolonialismus, ale významnější je obecná teorie neokolonialismu. Je o existenci silných přímých i nepřímých ekonomických vazeb mezi ekonomicky silnými mocnostmi a ekonomicky slabšími státy. Chování politických elit ekonomicky slabších a závislých států je více či méně podřízeno požadavkům mocností.

Pojem neokolonialismus vznikl v období velké dekolonizace v polovině 20. století. První kodifikace slova neokolonialismus byla pravděpodobně uvedena v oxfordském slovníku v roce 1961, kde původní zdroj (The New Statesman) definoval neokolonialismus jako nejnebezpečnější formu kolonialismu.

• reálná možnost nasazení vojenských sil zainteresované mocnosti na území kontrolovaného (podřízeného) státu;

• existující přímé vazby a vlivy umožňující ovládat centrální vládu a další významné politické elity na všech úrovních (centrální, regionální, provinční apod.);

• prokazatelné zahraniční ekonomické nástroje a prostředky určující rozvoj a směřování země;

• důraz v ekonomické oblasti je kladen primárně na rozmach odbytiště a spotřeby zboží pocházejícího ze zahraničí, které již není opatřeno vlastní (místní) přidanou hodnotou;

• poskytnutí lidských zdrojů (zahraničních odborníků, poradců apod.) pro ovlivňování, řízení a kontrolu výkonu státní služby a finančních institucí.

Kromě toho existuje neokolonialismus nepřímý. Jedná se o snahu omezit vliv států, které nepodporují neokoloniální tendence mocností/silných států, ale jdou proti nim. Čína omezuje svou konkurencí vliv USA, ale i západních států (bývalých koloniálních států) v Asii a v některých enklávách Afriky a Latinské Ameriky.

Různé formy stejného jevu

V souvislosti s těmito fenomény se objevují termíny jako:

1. Exportní kolonialismus chudoby - Importuje západní styl života (spotřeba a život na dluh podle módy západních výrobních a obchodních řetězců), též nazýváno jako spotřební globální kolonialismus (vnucováno je průmyslové a spotřební zboží, alkohol, drogy, služby, moderní technologie jako zájmová „šidítka“, virtuální realita, digitální nemateriální zboží atd.),
2. Lékový globální kolonialismus,
3. Patentový globální kolonialismus,
4. Globální kolonialismus lidských zdrojů (levná pracovní síla) a surovin,
5. Produkční a technologický globální kolonialismus, tedy závislost na technologicky silných (bývalých koloniálních) státech,
6. Dluhový globální kolonialismus (dluhy států, obyvatel a měst vůči zahraničním bankám a korporacím),
7. Intelektuální kolonialismus (intelektuální vysávání méně rozvinutých států odlákáváním talentů a indoktrinací intelektuálů politickými mantrami Západu),
8. Digitální globální kolonialismus (např. digitální globalizace a SBDC digitální peníze centrálních bank).

Bohužel, nejvíce tzv. demokratické země na planetě Zemi jsou státy, které kořistily z kolonií. Mezi nimi dominují ekonomicky silné státy G7: Francie, Velká Británie a britský koloniální klon Kanada. K tomu se objevili během 19. století noví aktéři kolonialismu z řad G7: Německo, Itálie, Japonsko a USA. Mimo kruh G7 je také demokratická postkoloniální Belgie a několik d.

Připomeneme zkušenost nizozemského soudce B. V. A. Rölinga, jednoho ze soudců poválečného Tokijského procesu proti japonským válečným zločincům: Společnost národů z 20. a 30. let 20. století byla „…organizací na udržení statutu quo, tedy vlády evropských mocností ve světě. OSN některé aspekty zachovala, přinejmenším ve své chartě, která nemá za cíl zrušení koloniálního systému, nýbrž pouze zřízení ,dobrých‘ koloniálních vztahů. V praxi se však OSN neočekávaně obrátila jiným směrem: vyhlásila univerzální platnost lidských práv, což posléze, v roce 1960, vedlo k Deklaraci o dekolonizaci, k boji proti apartheidu a zápasu za nový mezinárodní ekonomický řád.“ (B. V. A. Röling, Antonio Cassese, Tokijský proces. Praha, Mladá fronta, 1995.)

Do Organizace spojených národů (OSN) vstoupil příliš velký počet států, než aby OSN mohly mocnosti dále ovládat tak jako v okamžiku založení. Neboť OSN byla původně vytvořena jako humanistická hračka velmocí po skončení 2. světové války. Měla zajistit nový (poválečný) pořádek podle potřeb mocností.