Česká republika o vstup do Evropské unie zažádala v roce 1996 a několikaletá jednání vyvrcholila v roce 2003, kdy se o vstupu konalo referendum a byla v Athénách podepsána smlouva o přistoupení. Česká republika se tak mimo jiné stala součástí Evropského hospodářského prostoru, který zajišťuje volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Přístup do schengenského prostoru, tedy zrušení kontrol na státní hranici, následoval v roce 2007.
Advokát a předseda strany PRO Jindřich Rajchl toto výročí okomentoval ve svém komentáři.
„Dnes je tomu na den přesně 20 let, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Tehdy to byl sňatek z lásky, kdy většina našich obyvatel doufala, že nám toto partnerství přinese větší prosperitu, bezpečnost a zvýšení konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku.
Jak už to ale u některých manželství bývá, postupem času se láska vytratila a náš partner nás namísto slíbené podpory začal omezovat, šikanovat a diktovat nám, co smíme a co ne.
Budeme dnes svědky mnoha oslavných ód pějících chválu na tento svazek od lidí, kteří jsou jsou vedeni svou slepou vírou k vyšší autoritě.
Budou nám tvrdit, že nám náš partner diktuje, co si máme myslet jen proto, že je zkušenější a že ví, co je pro nás lepší více než my sami. Ale ve skutečnosti nás jen zneužívá k uspokojování svých vlastních zájmů.
Budou nám tvrdit, že s naše peníze přerozděluje rozumněji než bychom je přerozdělovali my. Ale ve skutečnosti je cpe do kapes svých kamarádů, kteří mu zajišťují pohodlný život v luxusních bruselských sídlech.
Ti, kteří si zachovali alespoň špetku objektivity, už dávno rozpoznali, že partnerství se změnilo v diktát a láska v otroctví. Nechtějí se dál nechávat zneužívat a bez odmlouvání plnit vše, co dostanou nařízeno. Cítí se oklamáni, podvedeni a šikanováni.
A přestože před dvaceti lety věřili, že to bude krásné manželství plné porozumění a vzájemného respektu, a dali do tohoto vztahu vše, co bylo v jejich silách, tak cítí, že už nadále nechtějí v tomto nefunkčním svazku pokračovat.
A že pokud se něco velmi rychle nezmění, tak se nevyhnutelně blíží doba, kdy padne ono zlomové slovo ROZVOD.
Osobně považuji tento výsledek za zbytečně promarněnou šanci, neboť každý vyrovnaný a spokojený vztah je vždy nesmírně přínosný pro obě strany. Ovšem to by se jedna z nich nesměla dál chovat jako bezohledný sobec a svůj nátlak neustále stupňovat. A na to to zrovna úplně nevypadá.
Je otázkou, zda je vůbec možné takto pošramocený vztah napravit. Zda lze ještě nalézt tu lásku, která nás pojila a onen vzájemný respekt, úctu a svobodu, jež se někde po cestě vytratily.
Všichni totiž víme, že slepovat rozbitý hrníček je setsakra náročné a že se téměř nikdy nepovede jej navrátit do původního stavu. Budoucnosti tohoto pošramoceného vztahu je značně nejistá, ale domnívám se, že ono rozhodnutí padne dříve, než si mnozí z nás myslí.