„Sociální demokraté flagrantně prohráli evropské volby. Jak to vypadá, prohrají i ty další. To je notorieta, kterou není třeba blíže popisovat. Žádnou myšlenku nenabízejí tak úhledně a vkusně zabalenou, aby totéž nenabídli jiní, kvalitněji, levněji a zabalenou lépe. Voliči se rozprchli. Opustil je i poslední „normální“ předseda, bývalý poslanec Hamáček. Šel dělat tiskového mluvčího zbrojnímu koncernu.
Daří se nám vcelku dobře, přes odborářské výkřiky o konci levné práci máme rekordně malou, v Evropě takřka nevídanou nezaměstnanost a platy tak akorát na mírně spokojené vyžití. Životní náklady málokoho vyhazují z paneláků, takže počet zoufalých je malý. Městečka opravují chodníky, třídí odpad a Starostové jsou proto populární. Liberální městští eurohujeři od klávesnic počítačů volí neziskové Piráty, liberální městští cyklofanatici a ekozahrádkáři volí zelenou Prahu či Brno a jiná města „sobě“, na elektromobilisty a cyklisty rozlícení motoristé volí Klausův revival v podobě Motoristů.
Teplými čtyřmi procenty frustrovaní maloměšťáci volí čtyř a půl procentní ukřičenou ale jinak neschopnou SPD a její dogmatické vlastenecké hodnoty. Křesťanů proti sňatkům homosexuálů a proti interrupcím je ještě méně. Jsme nejateističtější zemí Evropy. Jsme přitom nábožensky nejtolerantnější zemí Evropy. Žereme vepřový, chováme psy, chlastáme a šoustáme. Neženíme se. Šábes ani neděli nesvětíme, pouze První máj, někdo křesťanské Vánoce, Velikonoce a několik státních svátků, v nichž vzpomínáme na stát, který jsme nechali rozvrátit. Neměli jsme kolonie a mluvíme těžce pochopitelným jazykem. To vylučuje nadšenou migraci milionů muslimů. Obcházeli nás jak prašivé (díky už bohužel zemřelému šéfovi cizinecké police a několika jeho spolupracovníkům).
Koalice naštvaných voličů levice nakonec zvolila STAČILO, ale ono to prozatím nestačí. Stále je jich málo na zásadní změnu. Vládni strany prosazují green dealovou dekarbonizaci a elektromobilitu seč můžou, nehledě na dopady na zemědělství, těžký i lehký průmysl či domácnosti. S nadšením podpisují embarga na levný ruský plyn a naftu. Pokud budeme benzín i průmyslovou chemii, cihly, ocel a cement dovážet z USA, z Indie a Číny, protože vyrábět je zde bude nesmyslně drahé kvůli emisním povolenkám, nedostatku surovin a energií, nebudou nikdy levné byty i kdyby je ukrajinští uprchlíci stavěli za hubičku. Tak jako tak je bytů dost, protože Husákovy populačně bohaté ročníky postupně vymírají a počet zahnízdivších mladých je stále nižší a jejich baťůžkářsky skromný životní styl nemá velké prostorové nároky. Stále platí, že ne každý musí bydlet ve vlastním bytě v centru Prahy a ne každý musí bydlet za sociální nájemné. Chudí holt už nezbohatnou. Doba, kdy ODS dávala nájemníkům panelákové byty za hubičku a regulovala tím kupní sílu středních vrstev, je pryč.
Celkově ale tvoříme společnost spokojeného dostatku.
V této situaci zaujmout jiným, účinnějším a atraktivnějším sociálním programem je obtížné. „Nůžky“ sociální nerovnosti se moc nerozevírají a o „třídní nenávisti“ nemůže být ani řeči. Ani v hospodách. I Vladimír Iljič Lenin varoval před uspěchanou revolucí, když pro ni nejsou objektivní podmínky. Politicky je sociální revoluce charakterizována tím, která třída je od moci svrhávána a která na místo ní svou moc nastoluje. Problémem je, že místní kapitalisty nikdo od moci svrhávat nechce. Volíme je. Babiše, Jandejska či jiné, méně viditelné, kteří stojí v zákulisí. Původní národní socialisté – předváleční brkouni také nikdy kapitalisty svrhnout nechtěli. Navíc jsou už dvacet let mrtví. Mimo Paroubka. Na místě sídla jejich strany je prosperující banka. Sociální demokraté z Lidového domu chtěli vždy jenom učesaný kapitalismus s více či méně lidskou tváří sociálního státu, nikdo soudný z levice nikdy nepožadoval radikální socialismus a tím méně komunismus. Ani politici, kteří chtěli být zvoleni, ani voliči. Staří komunisté a jejich husákovské sentimenty soutěží s věkem dožití. Takže socialistický převrat nehrozí. Smiřte se s tím.
Zdanit nadnárodní korporace se stále nedaří, protože EU jim zaručila volný pohyb zboží i kapitálu. Zdanit roboty, ty novodobé otroky, kteří nechtějí přídavky na děti a ani si dovolenou neberou, se nedaří také. Nikdo neví, jak by jejich práci zdaňoval. Jako daň z procesoru? Z provedených operací? A co vše je robot? Musí se autonomně rozhodovat? A může se autonomně rozhodovat (o nákupech například) lednička? Je robot i vysavač či kuchyňský robot? Je robot i kombajn bez řidiče či plečka plevele na poli rozeznávající ředkvičku od býlí?
Překotné rozšíření aplikací, buzzwordově nazývané umělá inteligence, klade otázky o budoucnosti duševní práce, hodnocení vědy, smyslu a klasifikace vzdělání a veškeré tvůrčí činnosti. Nikdo nezná odpověď. V Marxovi ji nenajdete.
Použití AI při tvorbě klade otázku, kdo je autorem díla, jakou část díla druhých lze použít a zda má být exkluzivita práce autora honorována stejně,jako kompilace či halucinace generativní umělé inteligence. Co je znakem autorského díla? Původnost všech detailů, originalita výsledku nebo duševní práce živého člověka? Použití AI při rozhodování o životě a smrti klade etické otázky přípustnosti hacku k vlastní ochraně například při dopravní nehodě – má autonomně se řídící auto chránit více řidiče resp. posádku, než život chodce či posádku vozidla, s nímž hrozí srážka? Je právo bránit predátorskému chování takového vozidla a koho vést o odpovědnosti ? Použití AI při rozhodování o životě a smrti v armádě stojí už zcela mimo etický rámec. I Asimovovy zákony robotiky. Autonomní ozbrojené drony, které si samy vybírají koho zabijí a koho ne, stojí už zcela mimo a vzbuzují strach. Ale je potřeba vědět, že i dítě bez uniformy může takový dron ovládat joystickem ze svého pokojíčku… Palestinští chlapci v Gaze měli doteď prak a kameny. Učili se. Přesto dokázali zranit, nebo zabít. Nyní si budou hrát s kvadroptérami, na nichž bude gumičkou připevněn granát.
Stejně tak nezodpovězeny zůstávají otázky práva na podobu či hlas v případě aplikací tvořících kybernetické dvojníky. Pokud je to jen dětská hra na domácím počítači nebo použití podoby či hlasu se souhlasem napodobovaného či pod jeho kontrolou, pak jsou pochybnosti plíživé. Pokud bude (a to bude, jde o obrovské peníze, špinavé hry tajných služeb a politických protivníků) docházet ke krádežím obličejů, částí těl, gest, hlasů a vytváření „remixovaných“ avatarů nebo deepfake událostí a konání těchto napodobenin reálných lidí (umělců, autorit), je zpochybněna sama integrita reality, zpravodajství a veškerá elektronická komunikace. Teprve teď se naplní název knihy Neila Postmana „Ubavit se k smrti“ s podtitulem „Veřejná komunikace ve věku zábavy“.
Kybersocialismus, od kterého si své politické zisky odvozovali zpočátku své existence Piráti, se nekoná kvůli jejich ideové zradě. Původní ideje počítaly s Linuxem v celé veřejné správě, s kontingentem navzájem provázaných zdarma dostupných programů pro správu měst a obcí, vytvořených a zaplacených státem pod licencemi creative commons. Počítal s placením českých programátorů namísto poplatků do USA. Počítal s ukončením pasti „vendor-lock-in“ závislosti na dodavatelských firmách. Nestalo se. Ekosystém open source / open data aplikací nevznikl a vyhnání Microsoftu z ráje kanceláří státu a obcí se nekoná.
Funkční a užitečné jsou pouze základní registry, czechpointy a e-recepty. Ale ty vznikly za vlád ČSSD, ODS a ANO. Elektronická evidence obyvatelstva, nemovitostí, vozidel a zbraní jako základní informační systémy veřejné správy a nutný první krok v digitalizaci státu vznikly v roce 2000 za vlády Miloše Zemana a ČSSD. ERecept jako součást ePreskripce a Centrální úložiště elektronických receptů byly vytvořeny roku 2011 (vláda Petra Nečase) a od ledna 2018 (první vláda Andreje Babiše) je tento způsob povinný.
Psali jsme:
Datové schránky (vzniklé roku 2009, za vlády Jana Fischera) fungují napůl. Pošty, se kterými se v první koncepci e-státu počítalo vedle radnic jako s kontaktními nízkoprahovými pracovišti státu na veškeré e-agendy od pasů přes daně po důchody, protože každá pošta i v zapadlé vesnici je připojená státním optickým kabelem, se postupně privatizují a síť se rozpadá. Poštovní tiskárna cenin zkrachovala. Samotné poštovní služby fungují stále hůře. Ano, většina občanů dnes už pošťákům přeje nezaměstnanost. Přitom mohly vedle obecních knihoven a škol přispívat k místnímu rozvoji podporou počítačové gramotnosti pro ty občany, kteří počítač nemají nebo s ním neumí. Kdokoliv dnes začne snít o kybersocialismu a sny prosazovat, narazí na úřednickou lenost a pirátskou nafoukanost.
Covid nám odhalil měkký podbřišek samoty, nákupy dovážené z hypermarketů kurýry až domů a možnost homeworkingu – práce z domova. Kapitalista ušetří na nákladech za kanceláře a infrastrukturu, řídí firmu z pláže na Havaji, zaměstnanec pracuje ve svém bytě v pantoflích a nikdo netrvá na osmihodinové pracovní době kontrolované píchačkami a odboráři. Hledáte třídní boj ? Marně. Titulek by mohl znít Vykořisťování s vlastním souhlasem.
Stejným způsobem jde i studovat. Od základní školy po vysokou. Jsou země, kde do školy je to 200 kilometrů a televzdělání vede děti k dospělé samostatnosti a odpovědnosti. To, co chybí, jsou učitelské dovednosti ve videokonferencingu a elektronické učebnice a výuková videa, přístupná zdarma všem. Levicových stran se ptám: PROČ? Já to chci. Místo toho Piráti prosazují lesní školky…
Levicové voliče oslovila evropská kulturní válka namísto lepší organizace sociálního státu. Brusel se totiž, byť pod vedením středolevé koalice socialistů a progresivistů s křesťany, chová jako z řetězu urvaný anarchista. Poručníkuje a nařizuje, většinou řešení, která vyvolávají masový odpor.
Do argumentů koho volit se vrátila naléhavá otázka, která bez krutého násilí na vnějších hranicích nemá řešení: africká a středovýchodní migrace. Kdo z politiků liberální levice přizná, že jediným řešením je potápění lodí i s migranty v mezinárodních vodách tak, aby ani jedna loď nedoplula k břehům Evropy? Kdo zastaví a zabaví nebo potopí převaděčské lodě, které pod záminkou záchrany tonoucích na moři dělají běžencům taxikáře? Kdo první vypoví mezinárodní smlouvy, které něco takového považují za normální? Kdo si přizná, že jediný způsob jak chránit pozemní hranice je minové pole, ostnatý drát a střelba z automatických zbraní proti hordám imigrantů, zdolávajícím plot útokem? Prozatím se odvážili střílet pouze Poláci a Maďaři. Izraelci, kteří střílet zapomněli, na místní chcimíry doplatili vnucenou válkou.
Stejně limity humanity, rámované kulomety, musí mít sociální starostlivost levice o chudé ze zemí mimo EU. To je rozdíl od brežněvovské doby proletářského internacionalismu. Ale za dob Varšavské smlouvy dostal Nelson Mandela či plukovník Kaddáfí samopaly, aby bojoval proti kolonialismu ve vlastní zemi. Nedostal imigrační vstupní víza do Evropy. Jeho elity dostaly vzdělání na českých vysokých školách a od vojáků dostaly vzdělání ve výrobě výbušnin z hnojiva. Nikdy se nekonaly hladové poutě do Evropy, které někdo z muslimských bratrů či šejků Zálivu na tisíce kilometrů dlouhé cestě bohatě zafinancoval.
Francouzský premiér Attal řekl kandidátovi euroskeptického Národního shromáždění (vedeného Marine Le Pen, které o několik dní později s přehledem vyhrálo francouzské volby do Evropského parlamentu) Jordanovi Bardellovi v televizní debatě 23. 5. 2024 před volbami do EP, že ,,migrační pakt se nebude primárně týkat francouzských vesniček, ale zemí východní Evropy, které dosud odmítaly přijímat migranty“ a že ,,se Západu povedlo přimět ostatní země k podpisu dohody, která říká, že buď přijmou migranty jako Francie, Španělsko či Itálie, nebo budou platit 20 000 EUR za každého odmítnutého cizince.“ Zástupci zemí EU přijali 14. května v Bruselu dokumenty týkající se reformy společného azylového systému. Proti hlasovaly pouze Polsko a Maďarsko. Česká vláda Pětikoalice se zbaběle podřídila. Ano, jsme ti idioti, kteří budou platit 20 000 EUR…
Otázkou pro levici je: je „morální“ povinnost migranty „zachraňovat“ na moři a přijímat, když se rozhodnou migrovat? Nebo je přípustné bránit vnější hranici EU před migračními vlnami ozbrojenými jednotkami i za cenu střelby do lidí? Doplňková otázka pro nablblé je: mají mít už přijatí migranti práva na sociální a zdravotní péči nad rámec humanitární „první pomoci“ a za několik let případně i politická práva (volební právo)?
Je třeba přizpůsobit evropské zákonodárství islámu (šaría, 4 manželky, rituální obřízky žen...) a dalším náboženstvím? Je třeba zajišťovat základní vzdělání dětí migrantů v rodných jazycích a vnímat je jako národnostní menšiny? Nebo je nutná nedobrovolná jazyková náboženská i kulturní asimilace i za cenu omezení svobody pohybu? Je přípustné jednou přijaté migranty (bez ohledu na legalitu) v případě kriminality či odmítnutí integrace či v případě nezaměstnatelnosti z důvodu rekvalifikace a nechuti pracovat vyhošťovat, třeba i pod ozbrojenou eskortou a násilným vyloděním eskortních lodí na africkém pobřeží pod dohledem dělových člunů?
S otázkou regulace migrace a jejím bezpečnostním, sociálním a zdravotním rámcem se pojí i klíčová otázka regulace migrace uvnitř EU. Neměl by volný pohyb osob po EU (Shengen) platit pouze pro občany zemí EU a nikoliv pro občany třetích zemí, azylanty a migranty?
Počet obyvatel zemí s nižším HDP na osobu či nižší úrovní sociální a zdravotní politiky než v Evropě (34 230 USD/os/rok 2022) resp. v Česku (27 227 USD/os/rok 2022) je technicky nepřijatelný. Afrika má 1,4 miliardy obyvatel, z toho sever - Maghreb 105 milionů. Indie má 1,4 miliardy občanů a HDP na osobu 2 411 USD/os/rok 2022, Čína má 1,4 miliardy občanů a HDP na osobu 12 720 USD/os/rok 2022. Od roku 2023 překračuje naděje dožití 78 let, míra chudoby ve výši méně než 5,50 USD na den byla ještě před čtyřmi lety 24,70 %, hlad (prevalence podvýživy) mělo 2,5 %, nezaměstnaných bylo 5 %. 2,5 % z 1,4 miliardy je 35 milionů… Turecko má 85 milionů občanů plus zadržuje minimálně 20 milionů migrantů. Indonésie má 280 milionů občanů, Ukrajina měla teoreticky před válkou 33 milionů občanů a HDP na osobu pouze 4 534 USD/os/rok 2022, Afghánistán 40 milionů, Sýrie 28 milionů.
Pokud by se jen několik procent rozhodlo migrovat „za lepším“, tak to lepší už nebude lepší. Je toto cílem levice nebo ne?
Jak by se levicová strana měla postavit k sociálně-ekonomické teorii proudů politické ekologie souhrnně označované pojmem „nerůst“ (anglicky degrowth, francouzsky décroissance)? Fakticky snížení poptávky ve jménu environmentální spravedlnosti. Tyto koncepty antikonzumerismu a antikapitalismu perzistují na evropské levici už od zveřejnění zprávy Dennise Meadowse pro Římský klub „The Limits to Growth“ („Meze růstu“) , práce francouzského filozofa, Sartrova pokračovatele André Gortze publikovaná v Nouvel Observateur 397 z 19. června 1972 s názvem „La dernière chance de la Terre“ („Poslední šance Země“) či práce Nicholase Georgescu-Regena „The Law of Entropy and the Economic Process“.
Jde zejména o změnu individuálních priorit a preferencí a nastolení méně konzumního životního stylu, především v oblastech, jako je jídlo, bydlení a doprava. Odmítání nadměrné konzumace potravin s vysokým postavením v potravním řetězci (maso), upřednostňování MHD , menší velikost domova, snížení nároků na komfort - klimatizaci, omezení pracovní doby a její flexibilnější využití, masivní dotování neziskových činností pro komunitu, podpora „neformální“ místní ekonomiky na principech soběstačnosti a vzájemné pomoci, omezení růstu produkce zavedením ekologických předpisů, zejména systému kvót a aukčního obchodování (Cap and Trade) pro vzácné zdroje, a také daňovou politikou.
Psali jsme:
Ukázkou implementace tohoto přístupu jsou spekulativně obchodovatelné emisní povolenky, kterými firmy platí kompenzační odpustky za vypouštění CO2. Ale je to i setrvání obchodu s energií na burze, ačkoliv faktické náklady na výrobu jsou zlomkové. Případně podpůrné poplatky za „zelenou energii“, jejíž náklady jsou desetkrát vyšší než u „standardní“ uhelné či plynové (přes všechny cenové skoky). I papež František ve své encyklice „Laudato si“ řekl, že je čas, aby bohaté země přemýšlely o omezení hospodářského růstu a dokonce „krocích opačným směrem, než bude příliš pozdě“.
Máme křesťansky přemýšlet o tom, že budeme šťastní, když budeme chudí a budeme vědět, že se porodnost evropské populace zmenšila bídou a klimatickou úzkostí, aby porodnost africké či středovýchodní populace mohla růst?
Příklad: od roku 2022 byla míra porodnosti v izraelských městech ovládaných specifickými demografickými skupinami: haredi 6,1 dětí na jednu ženu, beduíni 4,4, židovští neharediové 2,4, arabská populace 2,2, Drúzové 1,8. Přínos haredi, bedúínské i arabské komunity ekonomice Izraele je přitom zanedbatelný. Vývoj navíc není příznivý, hrozí interetnickým konfliktem do dvaceti let, protože ve věku 0-14 let je Židů v Izraeli 25%, Arabů 37%. Lepší to nebude ani nyní, po válce v Gaze. Bez ohledu na počet mrtvých. Chceme podobný demografický vývoj i v Evropě? Západ Evropy k němu směřuje.
Součástí této programové diskuze je i otázka, na jejíž zodpovězení stačí znalosti žáka absolvujícího základní či střední školu: je elektromobilita „zelená“? Odpověď souvisí s účinností motorů na různá paliva, surovinovými a energetickými náklady na produkci solárních článků a baterií, omezená doba jejich kapacity i životnosti plus náklady na jejich recyklaci nebo likvidaci, náklady na pořízení potřebného množství elektrické energie nad rámec stávající spotřeby a její rozvod do infrastruktury, případně její skladování pro potřebu vyrovnávání denních i sezónních špiček. A je to ekonomicky a technicky realistický koncept pro potřeby evropské dopravy surovin, zboží i osob? K tomu se připojuje pochybnost, zda jsou „čisté“ zdroje energie (voda, vítr, slunce) schopny saturovat potřeby evropského průmyslu a elektrifikované dopravy v jeho stávající podobě a struktuře, zajišťující relativní blahobyt občanům Evropy? Je jaderná energie z uranu „čistá“ energie?
Nakolik hrozí odchod evropského průmyslu do zemí mimo EU, kde by nepodléhal regulacím Zelené dohody a z toho vyplývající nezaměstnanost? Co s energeticky a surovinově náročným průmyslem v EU (slévárenství, těžké strojírenství, chemie)? Lze za podmínek Zelené dohody zajistit jeho konkurenceschopnost?
Levice musí umět odpovědět na řadu otázek vývoje demokracie v Evropě. Jsou zde nezodpovězené názory občanů nejen na migraci, ale i na výši daní a míru jejich přerozdělování, expanzi Evropy na Východ a Jihovýchod do zemí, jejichž HDP zdaleka nedosahuje průměru EU. Otázkou je i společná pracovní, daňová a měnová politika včetně eura a sankcionování daňových rájů, společná obrana a zahraniční politika. Shodná občanská práva, shodné trestní právo, držení zbraní občany.
Jste pro referendum jako nejdemokratičtější projev vůle občanů? Jste pro referendum o všech otázkách, nebo jen o některých? Kdo bude určovat, na které otázky se lze občanů ptát a na které ne? Lze hlasovat o jiné podobě EU či o jejím vykročení vzad, před Lisabon? Lze se technicky vůbec vrátit „před Lisabon“ ke konceptu EU jak EHS - pouze volný pohyb zboží, služeb a kapitálu bez společných politických stanovisek a hledání konfederativní či federativní podoby EU?
„Mainstreamové“ politické strany v Česku, zejména na levici, mimo koalice Stačilo!, na všechny tyto otázky odpověděly občanům buď tak, že je znechutily, nebo odpovědi zamlžily prázdnými bruselskými floskulemi, nebo neodpověděly vůbec. Voliče znechutily.
Pro sociální demokraty nyní existuje poslední příležitost revidovat stranickou politiku po rozpadu při Lánském puči v roce 2013 na „sobotkovce“ a „zemanovce“, zapomenout na to, co jednotlivé frakce odděluje, otevřeně se začít ptát bývalých ministrů, hejtmanů, funkcionářů, členů, bývalých voličů a trpělivě modifikovat politickou linii strany tak, aby získala ztracenou důvěru zpět. Já bych rád dostal konzistentní odpověď na otázky, které Marx neřešil a ani Masaryk o nich nepsal.
Jak pravil jeden z viníků této katastrofy, bývalý eurokomisař Špidla, sociální demokracie je v hluboké krizi… Stejná očista od balastu čeká Piráty, Zelené a levicovou část křesťanských stran. Propadli u voličů všichni," uzavřel svůj komentáře na facebooku Štěpán Kotrba.
(dan, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
