Na českých středních školách proběhly tzv. „volby nanečisto“, ve kterých si studenti vybírali budoucího prezidenta/prezidentku České republiky. Do akce se zapojilo 516 středních školy, což je prý rekordní počet, „hlasovalo“ 76 136 studentů. Vyhrála, nepřekvapivě, Danuše Nerudová.

Zastavme se u této akce. Jejím organizátorem byla organizace Člověk v tísni. Už proto je důležité všimnout si počtu zapojených školy. Tvrdí-li organizátoři, že účast byla rekordní, vůbec to neznamená, že by studenty prezidentská volba musela tak zajímat. Znamená to naopak, jak velký vliv si Člověk v tísni na českých středních školách vybudoval. Znamená to, jak důkladně se mu podařilo do škol se svými programy – a názory – proniknout. 

Člověk v tísni není ideologicky neutrální společenství jakýchsi nadšenců a altruistů. Je to naopak navýsost organizace ideologická, která pod vágním pláštíkem „mediálního vzdělávání, zabývání se výukovými programy o moderních dějinách, lidských právech, životním prostředí a globálních tématech“ zručně školám, pedagogům a především studentům vnucuje vlastní pohled na svět. Zatímco se ředitelé škol zdráhají, či přímo odmítají, organizovat ve svých školách besedy s aktivními politiky pod záminkou obav ze „zneužívání“ akademické půdy k politické agitaci, působení organizace Člověk v tísni, která českou politiku svým působením spoluutváří (pokud přímo nedělá), vítají. Studenti, vedeni některými svými učiteli a ti vedeni Člověkem v tísni, jsou podprahově indoktrinováni, aniž by si to oni sami nebo jejich rodiče, uvědomovali či dokonce přáli.

Není proto žádným překvapením, že vítězi oněch „voleb nanečisto“, které jsou pravidelně před každými volbami mezi studenty Člověkem v tísni organizovány, bývá zpravidla člověk, kterého by si tato organizace přála vidět vítězem daných voleb. V rozporu se svými „svatými“ proklamacemi o vedení studentů k nezávislému, svobodnému a kritickému posuzování reality jim podsouvá vidění světa už touto organizací pokřiveného a ideologicky znečištěného.

Člověk v tísni a jemu podobné organizace rády plamenně mluví o výchově k občanské odpovědnosti, přesto tak vážnou demokratickou instituci, kterou volby jsou, názvem „nanečisto“ v důsledku snižují a ničí. Je-li něco „nanečisto“, je to tak nějak jen „na zkoušku“, nevyjde-li to, dá se vše zopakovat. Snadno se může stát, že mnohým mladým lidem takové zlehčování zafixuje představu, že volby jsou pouze formou počítačové hry – vše se dá vrátit a „hraje se“ znovu. 

Svobodné, nezávislé, demokratické volby vyžadují odpovědné rozhodnutí a pokorné přijetí jejich výsledků. Voleb má právo účastnit se každý český občan, jehož věk jej opravňuje k výkonu volebního práva. Za mimořádně hanebné je tak třeba považovat komentáře právě oněch organizací, jakými je Člověk v tísni, že „takhle by si svoji budoucnost přáli mladí“. Jinak řečeno, bude to jejich země, už jim do toho moc nemluvme. To je neodpustitelná argumentace naprosto ignorující sociální strukturu společnosti, ve které mají právo prostřednictvím svého hlasu prosazovat své zájmy i ti, kteří již třeba nejsou „mladí a pohlední“. 

Člověk v tísni, se svojí „lidskoprávní“ agendou, je i spolupropagátorem inkluzí ve vzdělávání. I proto překvapí (ale na až tak moc) elitářsky působící rozdělování studentských hlasů na to, jak by volili gymnazisté, jak by volili studenti odborných škol, či jak by volili učňové. Když už tedy „volby“, nechť je každý hlas interpretován bez ohledu na typ střední školy. Tyto sociologicky tvářící se výklady nejsou ničím jiným, než elitářským tříděním společnosti.

Danuše Nerudová s ideologickou a organizační podporou Člověka v tísni volby „nanečisto“ u řady studentů vyhrála. Více než rozjímáním o jejím vítězstvím bychom měli hledat odpovědi na otázky, jak progresivistickým vlivům v českých školách bránit.