„To, co budete nyní číst, se mi nepíše snadno, napsal v úvodu svého zamyšlení Tomáš Lukavec. Blíží se víkend a možná si najdete chvilku k zamyšlení i vy. Posuďte sami. 

„Berte to prosím jako úvahu mladého člověka, který si pokládá v jakémsi "europásmu" otázky a zároveň se hrdě hlásí ke své rodné zemi ať je kdekoliv na světě. Tento příspěvek není politicky živený, jeho snahou není dekonstruovat, spíše sdílet mé pocity, v kterých se možná mnozí najdete.

Začnu od startu. Když jsem studoval na střední škole ekonomické lyceum (V Kostelci nad Orlicí, kde svého času učil i tatínek Madeleine Albright), zaměřené především na tržní mechanismy, rozhodl jsem se pokračovat dál studiem historie, která s "toky peněz a hmoty" úzce souvisí. 

Dostal jsem se tehdy až po roce tvrdé dřiny na Karlovu Univerzitu v Praze, obor Evropská studia, historie a mezinárodní vztahy. Začal tím můj nový život.

Přiznám se vám, byl jsem milovníkem evropského odkazu, fandil jsem evropanství, sjednocenému trhu. Vnímal jsem tehdy EU jako subjekt, který v Evropě po staletích zamezí válkám, útlaku, násilí.

Jaké je mé probuzení? Jaké střízlivění se dostalo mladému studentovi v reálném životě?

Píše se mi to opravdu těžko, ale již několik měsíců se necítím v EU sám sebou, občanem, součástí. Necítím se "bezpečně", nevím, jak lépe to popsat. Své pocity bych popsal takto:

Vidím, jak se lidé a blogeři kolem mě bojí pokládat více a více otázky. Jak se bojí více a více sdílet své pocity a názory. Jak vedou autocenzuru. A pak je jim zle.

Je toto Evropa, v kterou věřím? Ne.

Je toto za mě demokracie? Ne.

Je toto něco, pro co jsem nyní ochotný umřít? Ne.

Cítím, jak českou společností a EU prorůstá hamižnost, lobbing, povrchnost lídrů, neschopnost se vcítit do běžných lidí. Vlastní traumata, která řešíte na úrovni ovládání druhých (taky jsem to dělal, vím, o čem to je a jak jste to dokázali vyšlehat, jeden vedle druhého). Vidím vás, jak říkáte, že bychom se měli uskromnit a potrestat více nepřítele tam venku, že nám trochu chudoby neuškodí... (tak víte co: vezměte všechny své úspory, investice do zlata, vy elito, a dejte to chudým, ať víte, jak se tam žije, já to zažil!)

To, co jste se napáchali na mě, s tím už si poradím. Nejsem oběť. Nehodlám fňukat. To, co jste udělali mé důvěřivé mamince a tatínkovi, jak jste je skrze nadřízené ve firmách a svou kampaň teček oblafli a podvedli a řekli jim, že když vás budou poslouchat, že budou v bezpečí, s tím mám upřímně větší potíže. Podepsali papír, podepsali...

Čím více cestuji světem, zeměmi chudými i bohatými, tím více zároveň cítím lásky ke své rodné zemi. 

Proto chci s vámi sdílet, všemi, kteří čtete tyto řádky, následující:

- TVOŘME mezi sebou tu společnost občanských svobod a podpory, nespoléhejme v NIČEM NA POLITIKY.... tohle mě bolelo napsat, proto si je přeci volíme? Mám pocit, že se jim slova jako "svoboda, demokracie, ústava" hodí jenom tehdy, když bez moci kritizují kroky konkurence, pak u moci konají stejně. UŽ TO NA MĚ PŮSOBÍ opravdu jako hra hráčů, co se znají z divadla.

- POLITICI by se měli obávat mínění občanů, ne občané MÍNĚNÍ POLITIKŮ (to je pak tyranie, nikoliv demokracie). Vyzývám proto blogery: mluvte, ptejte se, sledujte, bděte. Možná budete potrestaní cenzurou, možná vám jako mě zablokují stránku, vodu ovšem není možné zastavit. Chtějí, aby byla pravda a jinačí názor vydávány za fanatismus, to se jim hodí. Nevěřte tomu. Je to klam. 

-  BDĚME, když mluví o BEZPEČNOSTI. Ano, něco takového existuje, ale z pohledu ohýbání mysli je to jeden z nejlepších manévrů, jak mnohdy na davu prosadit vlastní zájmy. Dav chce bezpečí, mnohdy za každou cenu. Není nic jednoduššího, než vytvořit klima strachu a v něm vládnout. Kde se lidé bojí, vladař bere vše, co se mu zachce.

Na závěr chci napsat, že bych si přál znovu obnovit víru v něco jako "evropanství". Možná je právě tato má úvaha hledáním cesty zpět, dezinfekcí. A možná mi vy napíšete, jak to vnímáte a třeba mi dopřejete nový pohled, zamyšlení," napsal na závěr spisovatel a cestovatel Tomáš Lukavec.