Zbylé jaderné mocnosti, zejména Čína, v současnosti sice výrazně zrychlují jejich další vývoj, výrobu a modernizaci, ale ještě hodně dlouho nebudou schopny obě hlavní jaderné velmoci ani vzdáleně balancovat. Jakékoli jaderné škádlení tedy zatím připadá v úvahu pouze mezi těmito zeměmi. Ostatní jsou víceméně jen statisté.
V tomto jaderném odstrašování dvou velmocí stále platí, že v lepší pozici je ten, kdo rychleji (jako první) zasáhne toho druhého. V situaci, kdy vzdálenost není problém, neboť mezikontinentální balistické nosiče jaderných zbraní doletí bez problému přes 15 000 km, je velmi důležité, jak blízko k protivníkovi dokáže druhá velmoc přisunout své jaderné zbraně středního doletu, tedy MRBM s dosahem 1000-2500 km a IRBM s dosahem 2500-5500 km. To jsou přesně ty, které se v éře jaderného uvolňování v letech 1987-2007 zavázaly obě jaderné velmoci zmrazit a postupně likvidovat a to dohodou, zvanou INF Treaty. A to je přesně ta dohoda, z které se Spojené státy rozhodly v říjnu 2018 stáhnout z důvodů údajného porušování smlouvy ruskou stranou, ale hlavně kvůli nástupu Číny do jaderných závodů v západním Tichomoří a v Jihočínském moři (po roce 2016 nasazené čínské balistické střely DF-26 s dosahem kolem 4000 km znamenají možnost zásahu Havaje, Guamu nebo i severní části Austrálie). Od té doby se svět tedy opět vrací k možnosti regionálního jaderného konfliktu, který se týká především Evropy a oblastí jihovýchodní a východní Asie.
Jak už bylo řečeno, u balistických střel středního doletu, hraje už roli možnost přiblížit se protivníkovi co nejblíže, aby se daly zasáhnout, i při jejich omezeném doletu, cíle v hloubi jeho území. Ruská Federace disponuje takovými předsunutými základnami v Kaliningradské oblasti a od letošního března nově i na letecké základně Lida a na raketovém učilišti v Brestu, obojí na území západního Běloruska. Spojené státy v rámci své vojenské doktríny dislokují jaderné zbraně na území Německa, Belgie, Nizozemska, Itálie a Turecka (po rekonstrukci základny RAF Lakenheath opět i ve Velké Británii). Jedná se o jaderné gravitační bomby B61-12, kterými mohou být od března 2024 vyzbrojeny nově letouny F-35A. Francie a Velká Británie navíc disponují dohromady cca 500 jadernými hlavicemi, které mohou být odpáleny z ponorek nebo letounů. Jak snadno zjistíme pouhým pohledem na mapu, vzdušná vzdálenost z těchto základen nad nejbližší cíle na území Kaliningradské zvláštní oblasti a Běloruska je však cca 1,100-1,200 km, tedy na samém dosahu bojového doletu F-35A s vnitřní zásobou paliva. K efektivnímu využití je tedy třeba buďto doplnit palivo před vlastním útokem nad střední Evropou nebo vzlétat ze základen blíže předpokládaným cílům. Vzhledem k tomu, že v případě B61-12 se jedná o bomby gravitační, tedy odhazované v těsné blízkosti cíle, je potřeba tuto vzdálenost nad cíl skutečně uletět.
Další asociované země NATO, které dosud nejsou členem NNS, ale podílejí se na jaderných operacích v rámci programu SNOWCAT (Support of Nuclear Operations with Conventional Air Tactics) jsou Česká republika, Dánsko, Řecko, Maďarsko, Norsko, Polsko a Rumunsko. Tyto země dávají k dispozici vlastní letouny pro průzkum (CREC a CISR), stíhací ochranu (ESCORT), potlačení protivníkovy PVO (SEAD) nebo REB (EW), případně pomáhají s logistikou. V neposlední řadě jsou to však také jejich základny, které se nacházejí blíže potenciálních cílů, které budou zanedlouho k tomuto účelu využity. Nejaktivněji se v tomto programu zatím profiluje Polsko, které oznámilo záměr přistoupit k NNS již v polovině roku 2023 (ještě Mazowieckého vláda). Její základny z kterých operují v tuto chvíli F-16 a z kterých budou v budoucnu operovat F-35A, tedy Swidnin (21 ZTL), Krzeszina-Poznan (31 ZTL) a Lask (32 ZTL), jsou však již v dosahu taktických mobilních odpalovacích zařízení, nemluvě o leteckých řízených střelách, IRBM nebo ICBM. Nicméně i přes to, má Polsko ambici přístupu k NNS již v roce 2026 s dodávkou prvních F-35.
Hned po něm následuje Česká republika, která má též politickou ambici nabídnout Spojeným státům své území a budoucí letouny F-35A k jaderným operacím. To se týká především čáslavské 21 ZTL, která bude pro F-35A mateřskou základnou, ale i Mošnova, který je sice také v dosahu taktických prostředků, odpalovaných ze západního Běloruska, ale na rozdíl od Čáslavi má už nyní VPD, schopnou přijmout těžké dopravní letouny C-17A Globemaster, určené k přepravě jaderné munice. A tak se ČR může stát zemí s rozmístěnou jadernou municí již okolo let 2028-30, tedy v horizontu 4-6 let. Vzdálenost Mošnova je sice stále v dosahu ruských taktických raket, ale Čáslav (alespoň prozatím) je mimo ní. Obě jsou však v dosahu hypersonických střel typu Kindžál, pokud se jejich nosiče dostanou na vzdálenost cca 1,800 km, tedy někde v západní části Ruska a jistě i MRBM a IRBM typu "Orešnik", který jsme viděli v akci nad Dněpropetrovskem.
Takže ještě takto k tomu velkému radování našich politiků, presstitutek, různý análytiků i dalších blafalů, nad eskalací napětí, které už nyní zahrnuje v sobě i hrozby jaderné. Je vidět, že za pochvalu od svých páníčků, jsou ochotni obětovat tuto zemi i její obyvatele. Protože jiný výsledek, při současném rozložení jaderných sil, ani není možný.Ještě trochu podrobněji k tématu nukleárních arzenálů a jejich vzájemného vztahu:
Podle údajů z počátku roku 2023 se na naší matičce Zemi nacházelo cca 12 500 jaderných hlavic, jejichž drtvivou většinu vlastnily, či spravovaly Spojené státy a Ruská Federace. Zbylé jaderné mocnosti, zejména Čína, v současnosti sice výrazně zrychlují jejich další vývoj, výrobu a modernizaci, ale ještě hodně dlouho nebudou schopny obě hlavní jaderné velmoci ani vzdáleně balancovat. Jakékoli jaderné škádlení tedy zatím připadá v úvahu pouze mezi těmito zeměmi. Ostatní jsou víceméně jen statisté.
V tomto jaderném odstrašování dvou velmocí stále platí, že v lepší pozici je ten, kdo rychleji (jako první) zasáhne toho druhého. V situaci, kdy vzdálenost není problém, neboť mezikontinentální balistické nosiče jaderných zbraní doletí bez problému přes 15 000 km, je velmi důležité, jak blízko k protivníkovi dokáže druhá velmoc přisunout své jaderné zbraně středního doletu, tedy MRBM s dosahem 1000-2500 km a IRBM s dosahem 2500-5500 km. To jsou přesně ty, které se v éře jaderného uvolňování v letech 1987-2007 zavázaly obě jaderné velmoci zmrazit a postupně likvidovat a to dohodou, zvanou INF Treaty. A to je přesně ta dohoda, z které se Spojené státy rozhodly v říjnu 2018 stáhnout z důvodů údajného porušování smlouvy ruskou stranou, ale hlavně kvůli nástupu Číny do jaderných závodů v západním Tichomoří a v Jihočínském moři (po roce 2016 nasazené čínské balistické střely DF-26 s dosahem kolem 4000 km znamenají možnost zásahu Havaje, Guamu nebo i severní části Austrálie). Od té doby se svět tedy opět vrací k možnosti regionálního jaderného konfliktu, který se týká především Evropy a oblastí jihovýchodní a východní Asie.
Jak už bylo řečeno, u balistických střel středního doletu, hraje už roli možnost přiblížit se protivníkovi co nejblíže, aby se daly zasáhnout, i při jejich omezeném doletu, cíle v hloubi jeho území. Ruská Federace disponuje takovými předsunutými základnami v Kaliningradské oblasti a od letošního března nově i na letecké základně Lida a na raketovém učilišti v Brestu, obojí na území západního Běloruska. Spojené státy v rámci své vojenské doktríny dislokují jaderné zbraně na území Německa, Belgie, Nizozemska, Itálie a Turecka (po rekonstrukci základny RAF Lakenheath opět i ve Velké Británii). Jedná se o jaderné gravitační bomby B61-12, kterými mohou být od března 2024 vyzbrojeny nově letouny F-35A. Francie a Velká Británie navíc disponují dohromady cca 500 jadernými hlavicemi, které mohou být odpáleny z ponorek nebo letounů. Jak snadno zjistíme pouhým pohledem na mapu, vzdušná vzdálenost z těchto základen nad nejbližší cíle na území Kaliningradské zvláštní oblasti a Běloruska je však cca 1,100-1,200 km, tedy na samém dosahu bojového doletu F-35A s vnitřní zásobou paliva. K efektivnímu využití je tedy třeba buďto doplnit palivo před vlastním útokem nad střední Evropou nebo vzlétat ze základen blíže předpokládaným cílům. Vzhledem k tomu, že v případě B61-12 se jedná o bomby gravitační, tedy odhazované v těsné blízkosti cíle, je potřeba tuto vzdálenost nad cíl skutečně uletět.
Další asociované země NATO, které dosud nejsou členem NNS, ale podílejí se na jaderných operacích v rámci programu SNOWCAT (Support of Nuclear Operations with Conventional Air Tactics) jsou Česká republika, Dánsko, Řecko, Maďarsko, Norsko, Polsko a Rumunsko. Tyto země dávají k dispozici vlastní letouny pro průzkum (CREC a CISR), stíhací ochranu (ESCORT), potlačení protivníkovy PVO (SEAD) nebo REB (EW), případně pomáhají s logistikou. V neposlední řadě jsou to však také jejich základny, které se nacházejí blíže potenciálních cílů, které budou zanedlouho k tomuto účelu využity. Nejaktivněji se v tomto programu zatím profiluje Polsko, které oznámilo záměr přistoupit k NNS již v polovině roku 2023 (ještě Mazowieckého vláda). Její základny z kterých operují v tuto chvíli F-16 a z kterých budou v budoucnu operovat F-35A, tedy Swidnin (21 ZTL), Krzeszina-Poznan (31 ZTL) a Lask (32 ZTL), jsou však již v dosahu taktických mobilních odpalovacích zařízení, nemluvě o leteckých řízených střelách, IRBM nebo ICBM. Nicméně i přes to, má Polsko ambici přístupu k NNS již v roce 2026 s dodávkou prvních F-35.
Hned po něm následuje Česká republika, která má též politickou ambici nabídnout Spojeným státům své území a budoucí letouny F-35A k jaderným operacím. To se týká především čáslavské 21 ZTL, která bude pro F-35A mateřskou základnou, ale i Mošnova, který je sice také v dosahu taktických prostředků, odpalovaných ze západního Běloruska, ale na rozdíl od Čáslavi má už nyní VPD, schopnou přijmout těžké dopravní letouny C-17A Globemaster, určené k přepravě jaderné munice. A tak se ČR může stát zemí s rozmístěnou jadernou municí již okolo let 2028-30, tedy v horizontu 4-6 let. Vzdálenost Mošnova je sice stále v dosahu ruských taktických raket, ale Čáslav (alespoň prozatím) je mimo ní. Obě jsou však v dosahu hypersonických střel typu Kindžál, pokud se jejich nosiče dostanou na vzdálenost cca 1,800 km, tedy někde v západní části Ruska a jistě i MRBM a IRBM typu "Orešnik", který jsme viděli v akci nad Dněpropetrovskem.
Takže ještě takto k tomu velkému radování našich politiků, presstitutek, různý análytiků i dalších blafalů, nad eskalací napětí, které už nyní zahrnuje v sobě i hrozby jaderné. Je vidět, že za pochvalu od svých páníčků, jsou ochotni obětovat tuto zemi i její obyvatele. Protože jiný výsledek, při současném rozložení jaderných sil, ani není možný.
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)
