Bývalá ministryně financí Alena Schillerová chce investovat do dopravy místo do válečných investic a je podle předsedkyně Poslanecké sněmovny paní Pekarové hlásnou troubou ruské propagandy. Ale v naší zemi je mnoho výkonných i odpovědných lidí, kteří nechtějí zapojování naší vlasti do konfliktu na Ukrajině a nejsou proruskými agenty ani kolaboranty. Mají k tomu patřičné profesní i morální profily, jak říká moudré rčení, po ovoci, poznáte je. Já paní Pekrovou po žádném ovoci dosud nepoznal.

Dostali jsme se do situace, kdy z médií zní jen jeden hlas v podobě unifikovaných myšlenek, které lze často hodnotit jako propagandu.  Moje generace zažila propagandu socialistického Československa, pak Havlova Česka, později Česka éry opoziční smlouvy a teď éry bývalého komunistického kariéristy, který úřaduje jako prezident za součinnosti nejhorší vlády, jakou jsme kdy měli. Ocitli jsme se v řadě ekonomických a politických pastí, plně vydáni na milost a nemilost této naší politické reprezentaci. Nepřipomíná to krizi předmnichovského Československa?

Jenže dnes nemáme statečné umělce, jako byli  V + W + J, v jejichž divadle se fackovali náckové s vlastenci, kde se nebáli ostrou satirou pranýřovat dobové politické excesy, kde zašli dokonce tak daleko, že v jedné z inscenací použili Hitlerův hlas, kontextem díla nesmírně zesměšněný. Pochopitelně, vyplašené státní orgány se ihned ozvaly...Hlas byl v přesném přepisu textu nahrazen hlasem herce.

Nejviditelnější oporou západní humanity se ve druhé polovině 20. století stalo odsouzení holocaustu demokratickými politiky. Film Šoa Clauda Lanzmanna v devíti a půl hodinách nastavil zrcadlo zlu v nás, vypověděl o jeho hlubokých kořenech a světové neuhasitelnosti. Nesmyslnost válek bledne před genocidou civilního obyvatelstva a jediný moudrý závěr z poznání tohoto světa smrti je v požadavku na trvalý mír. Doporučuji všem politikům, aby strávili nějaký čas v prostoru pozůstatků vyhlazovacího  tábora Auschwitz-Birkenau a přemýšleli o válkách, zabíjení a genocidách, aby si představili, že by se internace v takovém zařízení mohla týkat jich samých a jejich nejdražších; i o tom že utrpení milionů nepřesvědčilo generace přeživších o nutnosti zachovat světový mír a upnout veškeré síly k jeho prosazení a udržení.

A těm politikům bagatelizujícím momentální politickou situaci nebo dokonce přispívajícím k eskalaci válečných konfliktů bych doporučil procházku po Vinohradech se zraky upřenými k dlažbě, v níž na určitých místech spatří kovové destičky se jmény občanů, kteří byli z těch míst odvlečení do koncentračních táborů. A ať si za ta jména dosadí jméno své nebo jména svých drahých...Nevím, co jiného by mohlo přivést k zamyšlení nad situací světa nad propastí další velké války, protože všechny státy světa začaly další fázi horečného zbrojení...V dramatu platí, že když se ve scéně objeví zbraň, musí být použita. V reálném světě všichni víme, že když se vyrobí obrovské množství zbraní, budou někde použity...   
 

Rozhořel se strašlivý konflikt mezi Židy a Araby. Nedávno jsem si připomněl vynikající politický film Operace Entebbe, v němž jsou teroristé motivováni požadavky na propuštění palestinských vězňů v Izraeli. Postava izraelského premiéra Jicchaka Rabina mě velmi zaujala díky jeho postoji ke konfliktu Palestinců a Židů. Nepřekvapilo mě, že v okamžiku, kdy po posledním projevu na velkém shromáždění v Tel Avivu 4. 11. 1995 byl třikrát střelen radikálním pravicovým ortodoxním Židem Jig'alem Amirem, který chtěl zabitím Rabina zastavit mírový proces a dle svých slov tak „zachránit židovský národ“.

Násilím se lze pouze bránit zlu, ale ne je odstranit. Nacismus Hitlerova Německa byl ve válce poražen, ale nebyl zcela odstraněn. Násilím lze jen motivy konfliktů přibrzdit a potlačit, na čas umlčet. Druhá světová válka byla dědictvím Versailleské mírové konference. Všimněme si jejího označení mírová. V tomto případě jde o další paradox dějin. Touto mírovou konferencí byl odstartován vzestup německého nacionalismu a Hitlera k moci. Velká světová válka pokračovala s malou dějinnou přestávkou a její předehrou byl rozpad Československa. Bylo celkem jasné, i když velmoci předstíraly, že to nevidí, že touto násilnou cestou nelze mír v Evropě udržet. Násilí plodí jen další násilí, násilí plodí oběti a ty pak vyvolávají touhu po pomstě. Němci se mstili Čechům, po roce 1945 se Češi mstili Němcům. Mnoho Němců jistě i dnes opět touží po pomstě…

Otevřeme svá srdce slovům Jicchaka Rabina, jedné z obětí touhy po míru.
Dvacet sedm let jsem byl mužem války. Vedl jsem boje, pokud nebyla šance na mír. Vždy jsem však věřil, že většina lidí touží po míru a je ochotna využít možnosti míru docílit. Násilí ničí základy izraelské demokracie. Mělo by být odsouzeno. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno. Násilí není cestou Státu Izrael. (Jicchak Rabin, poslední projev na velkém shromáždění v Tel Avivu, 4. listopadu 1995)